Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Vítr přinášel pronikavou vůni soli a sluneční žár příliš neumenšoval. Slunce již bylo v polovině cesty z nadhlavníku k obzoru, ale horko bylo jako v poledne. Vzduch byl vlhký, jinak na něj Perrin myslet nedokázal. Vlhký. Ze člunů se k němu nesl pach čerstvých ryb, od mokřin pach starých ryb a bahna a cítil také nakyslý pach dehtu z velké jirchárny, která byla na ostrově beze stromů, stojící v mokřadní trávě.
Kapitán Adarra si za ním cosi tiše zabručel, kormidelní veslo zaskřípalo a Sněžná husa maličko změnila kurz. Bosí muži u opačin se pohybovali, jako by nechtěli způsobit nejmenší hluk. Perrin si jich nevšímal.
Místo toho věnoval pozornost jirchárně. Díval se, jak muži oškrabují kůže napnuté na řadách dřevěných rámů. Jiní muži na dlouhých tyčích zvedali kůže z hlubokých kádí zapuštěných v zemi. – Další nakládali kůže na vozy a odváželi je do dlouhé nízké budovy na kraji ostrova. Některé kůže se vracely zpátky do kádí a muži k nim z velkých kamenných nádob přilévali další tekutiny. Tady nejspíš vyrobili víc kůží za den než v Emondově Roli za celé měsíce, a na dalším ostrůvku hned za tím prvním viděl druhou koželužnu.
Ne že by ho lodě nebo rybářské bárky či jirchárny zajímaly, dokonce ani ptáci ne – i když se zahloubal nad tím, co asi mohou ti světle červení ptáci s plochými zobáky lovit, a občas, pokud se nedržel, ho napadalo, že vypadají chutně – ale všechno bylo lepší než dívat se na scénu za sebou na palubě Sněžné husy. Proti tomu mu sekera u pasu nemohla nijak pomoci. Ani kamenná zeď by nestačila, pomyslel si.
Moirain ani nepotěšilo, ani nenazlobilo, že Zarin – Nebudu ji oslovovat Faile, i když ona si tak chce říkat! Ona není sokolice! – ví o její příslušnosti k Aes Sedai, i když ji trochu rozčílilo, že jí to neřekl. Trochu rozčílilo. Nazvala mě hlupákem, ale to bylo všechno. Tehdy. Moirain zřejmě nezajímalo, že je Zarin hledačem Valerského rohu. Ale jakmile zjistila, že si dívka myslí, že ji k Valerskému rohu dovedou, a jakmile zjistila, že to Perrin věděl a neřekl jí to – Zarin byla v obou otázkách podle Perrinova mínění až příliš otevřená – potom její beztak už dost chladný modrý zrak dostal tak mrazivý nádech, až měl Perrin pocit, jako by ho nacpali do sudu se sněhem uprostřed nejtřeskutější zimy. Aes Sedai sice nic neřekla, ale od té doby na něj nějak příliš často upírala příliš tvrdý pohled, než aby byl klidný.
Ohlédl se přes rameno a rychle se vrátil pohledem k pobřeží. Zarin seděla se zkříženýma nohama na palubě kousek od koní spoutaných mezi stěžni, ranec i tmavý plášť měla položené vedle sebe a úzké, rozstřižené suknice úhledně rozložené. Předstírala, že pozoruje střechy a věže blížícího se města. Moirain si Illian prohlížela také, stojíc před muži pracujícími u opačin, ale tu a tam po dívce střelila tvrdým pohledem zpod hluboké kapuce svého pláště z jemného šedého sukna. Jak v tom může vydržet? On sám měl rozepjatý i kabátec a košili u krku rozvázanou.
Zarin každý Moirainin pohled opětovala úsměvem, ale pokaždé, když se Aes Sedai otočila, polkla a otřela si čelo.
Perrin ji docela obdivoval, že se jí daří usmívat se, když se na ni Moirain dívá. Bylo to mnohem víc, než nač se zmohl on sám. Ještě nikdy neviděl, že by Aes Sedai opravdu popustila uzdu svému hněvu, ale on si skoro přál, aby křičela či zuřila, cokoliv, jen aby na něj tak nezírala. Světlo, možná ne cokoliv! Možná byl ten pohled nakonec snesitelný.
Lan seděl mezi Moirain a přídí – měňavý plášť měl stále v sedlových brašnách u svých nohou – a navenek se zdál zcela pohlcen prohlídkou svého meče, ale příliš se nesnažil skrýt své pobavení. Občas se mu maličko zvedly koutky úst, skoro jako v úsměvu. Perrin si nebyl jist. Kdysi by si myslel, že je to jen stín. Ve stínu mohlo i kladivo vypadat, že se usmívá. Každá z obou žen si očividně myslela, že zdrojem strážcova pobavení je právě ona, ale Lanovi zřejmě podmračené pohledy, které si od obou vysloužil, nijak nevadily.
Před pár dny Perrin zaslechl, jak se Moirain Lana ptá hlasem jako led, zda mu tady připadá něco k smíchu. „Tobě bych se nikdy nesmál, Moirain Sedai,“ odpověděl strážce klidně, „ale jestli mě opravdu chceš poslat Myrelle, musím si na úsměv zvyknout. Slyšel jsem, že Myrelle svým strážcům vypráví vtipy. Gaidin se musí smát žertíkům té, s níž je svázán. Tys mi přece často poskytovala možnost se zasmát, nebo ne? Třeba bys nakonec byla raději, kdybych s tebou zůstal.“ Moirain po něm vrhla pohled, který by každého jiného muže přibodl ke stěžni, ale strážce ani nemrkl. Vedle Lana vypadala i chladná ocel měkká jako cín.
Když byly na palubě Moirain i Zarin, posádka se své práci věnovala v naprosté tichosti. Kapitán Adarra naklonil hlavu a vypadal, jako by slyšel něco, co nechce poslouchat. Rozkazy předával šeptem, místo toho, aby křičel, jako zpočátku. Teď již všichni věděli, že Moirain je Aes Sedai, a všichni také věděli, že je nespokojená. Perrin se nechal zatáhnout do hlasité hádky se Zarin a nebyl si jist, kdo z nich slova „Aes Sedai“ vyslovil, ale celá posádka to věděla. Zatracená ženská! Nebyl si jistý, zda tím myslí Zarin či Moirain. Jestli je ona sokolice, tak kdo má potom být jestřábice? To budu mít na krku dvě takové ženské? Světlo! Ona není ta sokolice, a tím to končí! Jediná dobrá věc, kterou na celé situaci shledal, bylo to, že jelikož měla posádka starosti s rozzlobenou Aes Sedai, nikdo se mu nepodíval do očí dvakrát.
Loial právě nebyl nikde v dohledu. Kdykoliv byly Moirain a Zarin spolu nahoře, ogier zůstával ve své kajutě – tvrdil, že pracuje na svých poznámkách. Na palubu chodíval jen v noci, aby si zakouřil. Perrin nechápal, jak snese to horko. Dokonce i Moirain a Zarin tu bylo lépe než v podpalubí.
Perrin si povzdechl a dál upíral oči na Illian. Město, k němuž se loď blížila, bylo obrovské – velké jako Cairhien nebo Caemlyn, jediná dvě velkoměsta, jaká kdy viděl – a zvedalo se z rozlehlých slatin, které se táhly na míle daleko jako pláně vlnící se trávy. Illian neměl žádné hradby, vypadal, že je postaven ze samých věží a paláců. Budovy byly všechny ze světlého kamene, jen některé vypadaly omítnuté bílou omítkou, ale kámen byl buď bílý, nebo ve světlých odstínech šedé a narůžovělé barvy, někdy dokonce i lehce nazelenalý. Střešní tašky se ve slunci třpytily stovkami různých odstínů. V protáhlém přístavu kotvilo množství lodí. Sněžná husa vedle většiny z nich vypadala jako trpaslík. Po celém přístavu se hemžili lidé, nakládali a vykládali lodní náklad. Na vzdálenějším konci města byly loděnice, kde byly vidět velké lodě v různém stadiu stavby, od koster se silnými dřevěnými žebry po lodě, které byly téměř připraveny k vyplutí.