Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Když Mat došel do stájí, ze všeho nejdřív zkontroloval půl tuctu stání s koňmi, hledaje pár hnědých valachů. Zvířata to nebyla ničím výjimečná, ale byla jeho. Zoufale potřebovala vyhřebelcovat, ale jinak vypadala v dobrém stavu, zvláště vzhledem k tomu, že všichni podomci až na jednoho utekli. Hostinský mluvil s nesmírným opovržením o tom, jak si neustále stěžovali, že už nevyžijí z toho, co jim platí, a zřejmě považoval málem za zločin, že ten, který mu zůstal, měl tu drzost oznámit mu, že se jde domů vyspat, protože je unaven, jelikož musí sám pracovat za tři.
„Pět šestek,“ zamumlal za ním Tom. Pohledy, které kolem sebe vrhal ve stáji, nebyly tak nadšené, jak by měly být, vzhledem k tomu, že spaní ve stáji sám navrhl jako první. V posledních paprscích zapadajícího slunce, pronikajících tam velkými dveřmi, se třpytila zrnka prachu a provazy, s jejichž pomocí se nahoru vytahovaly balíky sena, visely z kladek na střešních trámech jako liány. V seníku pod střechou bylo již dosti šero. „Když podruhé hodil čtyři šestky a pětku, myslel si, že už to má zaručeně v kapse, a já taky. V poslední době jsi nevyhrával úplně pořád.“
„Vyhrál jsem dost.“ Matovi se docela ulevilo, že už nevyhrává každý hod. Štěstí bylo jedna věc, ale při vzpomínce na onu noc ho pokaždé zamrazilo. Přesto v jedné chvíli, kdy míchal kostky, málem s jistotou věděl, co hodí. Když vyhodil hůl nahoru na seník, zahřmělo. Mat vylezl po žebříku a zavolal na Toma: „Tohle byl dobrej nápad. Řekl bych, že budeš rád, že dneska nemusíš spát v dešti venku.“
Většina sena byla ještě v balících naskládaná u vnějších stěn, ale volného tu bylo dost, aby si Mat mohl pohodlně ustlat. Nahoře se objevil i Tom a z torby vytáhl dva bochníky chleba a hroudu zeleně prorostlého sýra. Hostinský – jmenoval se Jeral Florry – se s jídlem rozloučil jen za tolik peněz, za kolik by bylo normálně možné koupit jednoho z jeho koní. Najedli se a do střechy zatím bubnoval déšť. Jídlo spláchli vodou z lahvic – Florry víno prostě neměl – a když dojedli, Tom vytáhl krabičku s troudem a nacpal si fajfku s dlouhou troubelí a usadil se, aby si v klidu zakouřil.
Mat si lehl na záda a zadíval se na střechu ztrácející se ve stínech. Uvažoval, jestli do rána přestane pršet – chtěl mít ten dopis z krku co nejdřív – když zaslechl, jak ve stáji vrže náprava. Překulil se na okraj seníku a vyhlédl dolů. Ještě bylo dost světla, aby viděl.
Od oje vozíku s vysokými koly, který právě dotáhla z nečasu venku, se narovnávala štíhlá žena. Sundala si plášť, a jak z něj vytřepávala dešťové kapky, cosi si pro sebe mumlala. Vlasy měla spletené do spousty malý cůpků a hedvábné šaty – Mat měl dojem, že jsou světle zelené – měla na prsou bohatě vyšívané. Šaty kdysi byly nádherné, ale teď byly celé potrhané a špinavé. Žena se protáhla, a stále si tiše mumlajíc odběhla ke dveřím do stáje a vykoukla ven do deště. – Stejně spěšně vyběhla ven a přitáhla křídla velkých vrat, takže se stáj ponořila do tmy. Zdola se ozvalo šustění, cinknutí a cáknutí a náhle v lampičce v jejích rukou vykvetl ohýnek. Žena se rozhlédla kolem sebe a na sloupku našla háček, na nějž lampičku zavěsila. Vzápětí se jala lovit cosi pod plachtou, jíž byl vůz zakrytý.
„To zvládla rychle,“ podotkl Tom tiše přes fajfku. „Mohla klidně podpálit celou stáj, když takhle potmě křesala oheň.“
Žena vytáhla skývu chleba, kterou pak ožužlávala, jako by byl tvrdý a ona neměla příliš velký hlad.
„Nezůstalo tu ještě kousek toho sýra?“ zašeptal Mat. Tom zavrtěl hlavou.
Žena začala čichat a Mat si uvědomil, že nejspíš ucítila kouř z Tomova tabáku. Už chtěl vstát a ohlásit se, když se dveře stáje otevřely znovu.
Žena se přikrčila, připravena prchnout, když do stáje z deště vstoupila čtveřice mužů. Když si odložili pláště, byly vidět světlé kabátce s širokými rukávci, na prsou vyšívané, a baňaté vyšívané spodky. Šaty možná měli honosné, ale byli to všechno velcí muži a tvářili se zachmuřeně.
„Tak vidíš, Aludro,“ to promluvil muž ve žlutém kabátci, „neutíkalas tak rychle, jak sis myslela, co?“ Matovi zněl jeho přízvuk divně.
„Tammuzi,“ řekla ta žena, jako by to byla nadávka. „Copak nestačí, že mě kvůli tvé neobratnosti vyloučili z cechu, ty příšerný tupče, ale ještě mě pronásleduješ?“ Mluvila stejně zvláštně jako muž. „Snad si nemyslíš, že tě tu vidím ráda?“
Muž, oslovený jako Tammuz, se zasmál. „Ty jsi velice velmi hloupá, Aludro, což jsem věděl vždycky. Kdybys byla prostě jen odešla, byla bys mohla prožít dlouhý život na nějakém tichém místě. Ale tys nemohla zapomenout na naše tajemství, co? Vážně sis myslela, že se nedoslechneme, jak se snažíš vydělat si peníze na cestu tím, co má právo dělat pouze cech?“ Náhle se mu v ruce objevil nůž. „Bude mi velkým potěšením ti podříznout krk, Aludro.“
Mat si ani neuvědomil, že stojí, dokud nedržel v ruce jeden z provazů na vytahování sena a nevrhl se ze seníku. Ať shořím, že jsem takový zatracený trouba!
Měl čas jen na tu jednu zoufalou myšlenku, a pak už letěl mezi muži v pláštích, které rozhodil jako kuželky. Provaz mu proklouzl mezi prsty a on upadl a překulil se na slámou pokryté podlaze. Z kapes se mu vysypaly peníze. On sám skončil na opačném konci stáje. Když se vyškrábal na nohy, muži se již zvedali také. A všichni teď měli v rukou nože. Světlem zaslepený hlupče! Ať shořím! Ať shořím!
„Mate!“
Vzhlédl a Tom mu hodil hůl. Mat ji sebral ještě ze vzduchu a právě včas, aby stačil Tammuzovi vyrazit čepel z ruky. Vzápětí muže s ostrým lupnutím udeřil z boku do hlavy. Tammuz se zhroutil, ale ostatní tři byli hned za ním, a na jednu šílenou chvíli měl Mat co dělat, aby vířící holí stačil odrážet nože. Nepřátele zasahoval do kolen, kotníků i žeber, až mohl konečně zasadit další ránu do hlavy. Když padl i poslední muž, Mat na ně chvíli hleděl, a pak vzhlédl k ženě. „Vybrala sis tuhle stáj, aby tě tu zabili?“
Žena vrátila dýku se štíhlou čepelí zpátky do pochvy za pasem. „Byla bych ti pomohla, ale bála jsem se, že by sis mě mohl splést s jedním z těch velkých kašparů, kdybych se přiblížila s ocelí v ruce. A tuhle stáj jsem si vybrala, protože déšť je mokrý a já taky a nikdo tady nehlídal.“
Byla starší, než si myslel, nejméně o deset či patnáct let starší než on, ale stále byla hezká. Měla velké tmavé oči a malá ústa s plnými rty, které jako by stále špulila. Nebo jako by byla připravená k polibku. Mat se uchechtl a opřel se o hůl. „No, co se stalo, stalo se. Hádám, že jsi nás nechtěla dostat do potíží.“
Ze seníku už šplhal Tom, kvůli zraněné noze dost neobratně, a Aludra se na něj podívala. Kejklíř už měl zase svůj plášť. Zřídkakdy se nechával vidět bez něj, zvláště napoprvé. „Tohle vypadá jako příběh,“ prohodila Aludra. „Kejklíř a mladý hrdina mě zachránili –“ zamračila se na muže ležící na podlaze – „před těmi, co měli za matky svině!“
„Proč tě chtěli zabít?“ zeptal se Mat. „Říkal něco o tajemství.“
„Tajemství,“ promluvil Tom málem jako by přednášel, „výroby ohňostrojů, pokud se nemýlím. Ty jsi ohňostrůjkyně, není-liž pravda?“ Krátce se poklonil a umně mávl pláštěm. „Jsem Tom Merillin, kejklíř, jak sis jistě všimla.“ Jako by ho to napadlo až teď, dodaclass="underline" „A tohle je Mat, mladý muž se schopností vyhledávat potíže.“
„Byla jsem ohňostrůjkyně,“ opáčila Aludra škrobeně, „ale tohle prase Tammuz zničil představení pro krále Cairhienu a téměř zničil i kapitulu. Jenomže já byla správkyní kapituly, takže cech pohnal k zodpovědnosti mne.“ Teď se bránila. „Já žádná tajemství cechu nikdy neprozradila, ať už Tammuz vykládá co chce, ale nehodlám umřít hlady, když umím vyrábět rachejtle. Už nejsem v cechu, takže se na mne pravidla cechu nevztahují.“