Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Děvčátka vzlykala mámě do sukní, ale chlapec se slzami statečně bojoval. Žena na chvíli spočinula hluboko zapadlýma očima na Matovi a prohlédla si jeho obličej, ale pak uhnula pohledem. Podle toho, jak se tvářila, by se byla také nejraději rozplakala. Mat z náhlého popudu vylovil z kapsy hrst volných mincí a vtiskl je ženě do dlaně, aniž se podíval, co jsou zač. Žena sebou překvapeně trhla a nechápavě zírala na zlato a stříbro v dlani. Rychle se však usmála a otevřela ústa. Do očí jí vhrkly slzy vděčnosti.
„Kup jim něco k jídlu,“ řekl Mat rychle a spěchal dál, než se žena vzmohla na slovo. Všiml si, že ho Tom pozoruje. „Na co tak zíráš? Peníze vydělám vždycky, dokud najdu někoho, kdo bude ochotnej hrát.“ Tom pomalu kývl, ale Mat si nebyl jist, jestli je kejklíři jeho gesto jasné. Ten zatracenej dětskej pláč mi šel na nervy, to je všechno. A ten hloupý kejklíř teď nejspíš čeká, že dám zlaťáčky každému trhanovi, kterého potkáme. Hlupák! Chvíli měl nepříjemný pocit, protože si nebyl jist, jestli tím hlupákem myslel sebe nebo Toma.
Sebral se a vyhýbal se delšímu pohledu na lidské tváře, až u východu z přístavu konečně zahlédl člověka, kterého hledal. Voják bez přílby v červeném kabátci a pancíři, popohánějící lidi do města, byl prošedivělý a vypadal jako velitel menšího oddílu tak o deseti mužích. Jak tak šilhal do zapadajícího slunce, připomněl Matovi Una, i když měl obě oči zdravé. Vypadal skoro stejně znaveně jako lidé, které sekýroval. „Tak pohyb,“ hulákal již ochraptělým hlasem. „Tady proklatě zůstat nemůžete. Hněte sebou. Do města s váma.“
Mat se postavil přímo před vojáka a nasadil úsměv. „Omlouvám se, kapitáne, ale potřeboval bych vědět, kde najdu slušný hostinec. A stáj s dobrými koňmi na prodej. Ráno nás čeká dlouhá cesta.“
Voják si ho prohlédl od hlavy k patě, prozkoumal i Toma a jeho kejklířský plášť, a vrátil se pohledem k Matovi. „Tak kapitán, jo? No, chlapče, budeš mít Temnýho štěstí, jestli najdeš stáj, kde bys mohl přespat. Většina týhle sebranky spí pod keřema. A jestli najdeš koně, kterýho ještě neporazili na maso, nejspíš se budeš muset s jeho majitelem porvat, aby ti ho prodal.“
„Jíst koně!“ zavrčel znechuceně Tom. „To to na tyhle straně řeky opravdu došlo tak daleko? Copak sem královna neposílá jídlo?“
„Je to zlé, kejklíři.“ Voják se tvářil, jako by si chtěl odplivnout. „Přicházejí sem rychleji, než dokážou mlýny namlít mouku, rychleji, než sem vozy ze statků stačí vozit jídlo. No, už moc dlouho to trvat nebude. Dostali jsme rozkaz. Od zítra nenecháme nikoho přejít, a když to někdo zkusí, pošleme ho šupem zpátky.“ Zamračil se na lidi potulující se po přístavu, jako by to všechno byla jejich vina, a pak se stejně tvrdě podíval na Mata. „Zabíráš tu místo, poutníku. Hni sebou.“ Zesílil hlas, až zase křičel, a pobízel všechny na doslech. „Tak dál! Nemůžete tu zatraceně zůstat! Hněte sebou!“
Mat s Tomem se připojili k menšímu zástupu lidí, vozů a kár mířících k bráně v městské hradbě a do Aringillu.
Hlavní ulice tu byly dlážděny šedými kamennými deskami, ale bylo tu tolik lidí, že bylo těžké zahlédnout kámen pod nohama. Většina lidí se motala zcela bezcílně, protože neměli kam jít, a ti, kteří se již vzdali, dřepěli sklíčeně na kraji ulice. Ti šťastnější měli před sebou rance svých věcí, nebo něco drželi v náručí. Mat viděl tři muže takhle držet hodiny a tucet i víc se stříbrnými kalichy či talíři. Ženy si k prsům většinou tiskly děti. Vzduchem se nesl šum hlasů, tichý ustaraný hukot beze slov. Mat se zamračeně tlačil davem a hledal vývěsní štít, který by mohl označovat hostinec. Budovy tu byly různé, dřevěné, cihlové i kamenné, stály těsně vedle sebe a střechy měly z tašek, došků i břidlice.
„Tohle se Morgase nepodobá,“ poznamenal po chvíli Tom napůl pro sebe. Huňaté obočí měl stažené jako bílou šipku ukazující mu na nos.
„Co se jí nepodobá?“ zeptal se Mat nepřítomně.
„Zakázat lidem příchod. Posílat je zpátky. Ona sice byla vždycky prudká jako blesk, ale taky měla měkký srdce a nad chudáky a hladovějícími se vždycky slitovala.“ Potřásl hlavou.
Tehdy Mat zahlédl vývěsní štít – U poříčného, stálo na něm pod namalovaným bosým chlapíkem bez košile, tančícím gigu – a zamířil tím směrem, přičemž se dral proti proudu lidí pomocí své hole. „No, musela to být ona. Kdo jiný by to mohl být? Zapomeň na Morgasu, Tome. Do Caemlynu je ještě dlouhá cesta. Nejdřív zjistíme, kolik je třeba zlata, aby sis mohl koupit na noc postel.“
Šenk u Poříčného byl na pohled stejně přecpaný jako ulice, a když hostinský uslyšel, co Mat žádá, zasmál se, až se mu roztřásla druhá brada. „Teď tu lidi spějí čtyři na jedný posteli. Kdyby přišla na návštěvu moje vlastní matka, nemohl bych jí dát ani peřinu k ohni.“
„Jak sis docela jistě všiml,“ ozval se Tom svým zvučným hlasem, „jsem kejklíř. Určitě by se tu našly aspoň kavalce v rohu oplátkou za to, že ti budu bavit hosty vyprávěním a žonglováním, polykáním ohně a kouzelnickými triky.“ Hostinský se mu však vysmál do očí.
Když ho Mat vytáhl zpátky na ulici, Tom normálním hlasem zavrčeclass="underline" „Ani jsi mi nedal možnost zeptat se na tu stáj. Určitě bych nám vyjednal aspoň místo na seníku.“
„Ve stájích a stodolách jsem se od chvíle, co jsem opustil Emondovu Roli, naspal až dost,“ prskal Mat, „a taky pod keřema. Chci postel.“
Ale v dalších čtyřech hostincích, které našel, mu majitelé odpovídali stejně jako ten první. Nejméně dva další ho skoro doslova vyhodili, když jim navrhl, že si o postel zahrají. A když jim majitel pátého sdělil, že by nemohl dát kavalec ani samotné královně – tady se to jmenovalo U dobré královny – Mat si povzdechl a zeptal se: „A co takhle tvoje stáj? Za peníze bychom určitě mohli přespat aspoň na seníku, ne?“
„Moje stáje jsou pro koně,“ prohlásil muž s kulatým obličejem, „teda ne že by jich ve městě ještě moc zůstalo.“ Při řeči leštil stříbrný pohár. Teď otevřel dvířka příborníku, stojícímu na široké nízké skříni s přihrádkami, a uložil pohár k ostatnímu nádobí. Ani dva kusy nádobí však nebyly stejné. Na skříni, těsně mimo dosah dvířek příborníku, stál pohárek z rýhované kůže s hracími kostkami. „Nedávám tam lidi, aby mi nevyděsili koně. Navíc by mi s nima mohli zmizet. Ti, co mi zaplatili za ustájení, chtějí, aby bylo o jejich zvířata dobře postaráno, a taky tam mám dva svoje vlastní. V mý stáji pro vás postel není.“
Mat si zamyšleně prohlížel pohárek s kostkami. Vytáhl z kapsy zlatou andorskou korunu a položil ji na truhlici. Další mince byla stříbrná tarvalonská marka, pak zlatá a ještě zlatá tairenská koruna. Hostinský hleděl na mince a olizoval si tlusté rty. Mat přidal dvě stříbrné illianské marky a další zlatou andorskou korunu a vzhlédl k tlouštíkovi. Hostinský váhal. Mat sáhl po penězích. Hostinský byl rychlejší.
„Třeba když budete jenom dva, koně by to tolik nerušilo.“
Mat se na něj usmál. „Když už mluvíme o koních, kolik by stáli ti dva tvoji? Samozřejmě se sedlem a uzdou?“
„Já svoje koně neprodám,“ zatvrdil se hostinský a přitiskl si mince k hrudi.
Mat zvedl pohárek s kostkami a zatřásl jím. „Dvakrát tolik proti koním, sedlům a uzdám.“ Zatřepal kapsou, až mince zazvonily, aby ukázal, že má čím pokrýt sázku. „Můj jeden hod proti lepšímu z tvých dvou.“ Skoro se zasmál, když se hostinskému chamtivostí úplně rozsvítil obličej.