Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Skoro polovina lodí, které viděl, však neměla nic do činění s říčním obchodem. Přes řeku k menšímu městu na protějším břehu se pomalu vlekly dvě široké lodi s prázdnými palubami a tři další se propracovávaly zpátky k Aringillu, s palubami přecpanými lidmi jako sud slanečky. Zapadající slunce, stále ještě kousek nad obzorem, vrhalo stíny na zástavu vlající nad oním městem. Břeh patřil Cairhienu, ale Mat nepotřeboval na praporec vidět, aby věděl, že se na něm skví stříbrný lev Andoru. V těch několika andorských vesnicích, kde se Šedý racek krátce zastavil, se hodně mluvilo.
Mat zavrtěl hlavou. Politika ho nezajímala. – Dokud se mi nebudou zase snažit namluvit, že jsem Andořan, kvůli kousku nějaké mapy. Ať shořím, snad by mě i mohli nutit bojovat v tom jejich zatraceným vojsku, jestli se jim ta cairhienská záležitost vymkne z rukou. Poslouchat rozkazy. Světlo! Otřásl se a otočil se zpátky k Aringillu. Bosí muži na Šedém racku připravovali lana, aby je mohli hodit mužům na přístavním molu.
Kapitán Mallia si ho prohlížel od kormidelního vesla. Ten chlapík se neustále snažil získat jejich přízeň a pokoušel se zjistit, co důležitého mají za úkol. Mat mu nakonec ukázal zapečetěný dopis a prozradil mu, že ho nese od dědičky ke královně. Osobní zpráva dědičky své matce. Nic víc. Mallia však zřejmě slyšel jen slova „královna Morgasa".
Mat se zazubil. V hluboké kapse kabátce měl dva měšce, které teď byly naditější, než když se naloďoval. A měl dost dalších mincí, aby bohatě naplnil další dva takové. Štěstí už sice neměl takové jako tu první, podivnou noc, kdy jako by se kostky i všechno ostatní zbláznilo, nicméně mu zatím vydrželo. Po třetí noci se Mallia vzdal a přestal své přátelství předvádět při hazardu, ale to už byla jeho pokladnička značně odlehčená. A po Aringillu bude ještě lehčí. Mallia potřeboval doplnit zásoby potravin – Mat se díval na lidi hemžící se v přístavu – pokud to bude jen trochu možné, tak tady a za každou cenu.
Úsměv však Matovi zmizel ze rtů, když si znovu připomněl onen dopis. Stačila chvilka práce s horkým nožem a pečeť se zlatou lilií odstranil. – Nic nezjistil. Elain tvrdě studovala, dělala pokroky a chtěla se učit dál. Byla poslušná dcera a amyrlinin stolec ji potrestal za to, že utekla, a bylo jí sděleno, že už se o tom nebude dál hovořit, tak by měla máti pochopit, proč nemůže prozradit více. Tvrdila, že byla povýšena mezi přijaté, a není to nádhera, že tak brzo, a teď jí navíc byl svěřen důležitý úkol, a tak bude muset opustit Tar Valon, ale jen nakrátko, ve službě samotné amyrlin. Máti si nemá dělat starosti.
Pro ni bylo v pořádku, že řekla Morgase, aby si nedělala starosti. Ale jeho předhodila vlkům. Ten hloupý dopis musel být důvodem, proč ho ti muži pronásledovali, ale dokonce ani Tom v něm nedokázal nic najít, i když zamumlal cosi o „šifrách“ a „kódech“ a „hře rodů".
Mat měl teď dopis bezpečně schovaný v podšívce kabátu, pečeť byla opět na místě, a on se byl ochoten vsadit, že to nikdy nikdo nepozná. Pokud ho někdo tolik chtěl kvůli dopisu zabít, mohl by to zkusit znovu. Řekl jsem ti, že ho doručím, Nyneivo, a to taky zatraceně udělám, ať už se mě snaží zastavit kdokoliv. Přesto až příště potká ty tři protivné ženské – Pokud vůbec. Světlo, to mě nikdy nenapadlo – tak si s nimi bude muset vážně promluvit o něčem, co nebudou chtít slyšet.
Jak lodníci vyhazovali silná lana na břeh, přišel na palubu Tom. Pouzdra s nástroji měl na zádech a ranec v ruce. I přes své kulhání se cestou k zábradlí nesl jako páv, lehce povíval pláštěm, aby se barevné záplaty rozvlnily, a důležitě si foukal do dlouhých knírů.
„Nikdo se nedívá, Tome,“ utrousil Mat. „A já si nemyslím, že by chtěli vidět kejklíře, leda by měl plný ruce jídla.“
Tom se zadíval na přístav. „Světlo! Slyšel jsem, že je to zlý, ale tohle jsem nečekal! Ubozí troubové. Polovina z nich vypadá, že umírá hladem. Dnešní noc by nás mohla stát jeden z těch tvých měšců. A jídlo další, jestli to hodláš víst dál jako doteď. Skoro se mi při pohledu na tebe dělá špatně. Jestli se budeš cpát stejně tam, kde na tebe zdejší lidi uvidí, mohli by ti vyrazit mozek z hlavy.“
Mat se na něj jenom usmál.
Mallia s dupáním sestoupil na palubu a tahal se za špičatou bradku. Šedého racka mezitím připoutali k molu. Lodníci běželi přistavit lávku a Sanor se u ní postavil na stráž. Mohutné paže měl zkřížené na prsou pro případ, že by se dav z přístavu pokusil dostat na palubu. Nikdo se o to nepokusil.
„Takže mě tady opustíte,“ řekl Mallia Matovi. Kapitánův úsměv nebyl tak pohotový jako dřív. „Určitě nechcete, abych vám ještě s něčím pomohl? Ať shoří moje duše, doteď jsem nikdy neviděl takovou chamraď! Ti vojáci by měli doky vyčistit – v případě nutnosti i s mečem v ruce! – aby mohli slušní kupci obchodovat. Možná by vám mohl Sanor udělat cestu tou sběří, abyste se dostali v pořádku do hostince."
Aby ses dozvěděl, kde se ubytujeme? Zatraceně, to ne. „Než půjdeme na břeh, chtěl jsem se trochu najíst, a možná si zahrát, aby uběhl čas.“ Mallia zbělel ve tváři. „Ale myslím, že bych už pomalu při jídle uvítal pevnou půdu pod nohama. Takže tě teď opustíme, kapitáne. Byla to příjemná cesta.“
V kapitánovi se stále ještě svářela úleva s ohromením, když Mat zvedl své věci z paluby, hůl použil jako vycházkovou a s Tomem vykročil k lávce. Mallia je sledoval až tam a cestou vyjadřoval lítost nad jejich odchodem, která byla chvíli opravdová, chvíli hraná, a tak dokola. Mat si byl jist, že kapitánovi nejvíc vadí, že přišel o možnost naklonit si vznešeného pána Samona tím, kdyby mu oznámil podrobnosti paktu mezi Andorem a Tar Valonem.
Když se Mat s kejklířem konečně tlačili mezi lidmi v přístavu, Tom zabručeclass="underline" „Vím, že je ten chlap protivnej jako noc, ale proč sis z něj musel utahovat? Copak ti nestačilo, žes snědl i ten poslední drobek z jídla, co si myslel, že mu vystačí až do Tearu?“
„Tolik jsem nejedl už skoro dva dny.“ K jeho velké úlevě Mata jednoho rána hlad prostě přešel. Bylo to, jako by Tar Valon uvolnil i poslední pouto, jímž ho držel. „Většinu jsem hodil přes palubu. Nejtěžší na tom bylo zařídit, aby si toho nikdo nevšiml.“ Mezi vyhublými tvářemi bylo mnoho dětí, tak mu to už nepřipadalo tak vtipné. „Mallia si to zasloužil. Co třeba ta loď včera? Ta, co uvízla na mělčině nebo co. Mohl se zastavit a pomoct jim, ale on se ani nepřiblížil, i když křičeli jako blázni.“ Před nimi byla žena s dlouhými tmavými vlasy, která by mohla být i hezká, jen kdyby nebyla vyhublá na kost, a každého kolemjdoucího muže si pozorně prohlédla, jako by někoho hledala. Držel se jí hošík, jenž jí sahal kousek nad pas, a dvě menší holčičky, a všechna děcka plakala. „Pořád jenom žvanil o říčních pirátech a pastech. Mně to teda jako past nepřipadalo.“
Tom se vyhnul vozu s vysokými koly – na plachtou zakryté hromadě byla přivázána klec se dvěma kvičícími vepříky – a málem zakopl o káru taženou mužem a ženou. „Copak ty se obtěžuješ lidem pomáhat? Zvláštní, že mi to uniklo.“
„Já pomůžu každýmu, kdo může zaplatit,“ prohlásil Mat pevně. „Jenom hlupáci v příbězích dělají něco zadarmo.“