Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Já tě nikam neposílám,“ vyjela ostře Nyneiva. „Já chci jenom pokračovat v cestě. Ti muži měli koně. Vybereme si z nich tři a odjedeme.“
„V noci, Aes Sedai?“ podivil se Rhuark. „To je vaše poslání vážně tak naléhavé, že chceš putovat těmito nebezpečnými končinami potmě?“
Nyneiva se musela viditelně přemáhat, když řekla: „Ne.“ Pevnějším hlasem dodala: „Ale hodlám vyrazit při východu slunce."
Aielové vynesli mrtvé za palisádu, ale ani Egwain, ani jejím společnicím, nechtělo použít špinavého lože, v němž spával Adden. Sebraly tedy své prsteny a vyspaly se pod širým nebem zabaleny do plášťů a pokrývek, jež jim poskytli Aielové.
Když se na východě objevily první sluneční paprsky, Aielové jim obstarali snídani. Egwain zpočátku váhala pozřít tuhé sušené maso, dokud jí Aviendha neprozradila, že je to skopové. Chlebové placky se kousaly stejně špatně jako šlachovité maso. Modrou plísní prorostlý sýr měl nakyslou příchuť a byl tak tvrdý, až Elain zabručela, že Aielové se na něj musejí cvičit žvýkáním kamení. Ale dědička snědla tolik, co Egwain s Nyneivou dohromady. Když Aielové vybrali tři nejlepší koně pro tři Aes Sedai, ostatní propustili – Aviendha Egwain vysvětlila, že sami nejezdí, pokud nemusejí, a ona sama by zřejmě raději běžela s nohama plnýma puchýřů, než sedla na koně. Zvířata banditů byla vysoká, skoro stejně velká jako váleční oři, s pyšně klenutými krky a ohnivýma očima. Černý hřebec pro Nyneivu, prokvetlá klisna pro Elain a bílá pro Egwain.
Egwain se rozhodla, že svou kobylku pojmenuje Rosa, v naději, že jemné jméno ji uklidní, a opravdu, když nad obzorem vykouklo rudé slunce, Rosa se lehkým krokem nesla k jihu.
Všichni Aielové, kteří přežili boj, je doprovázeli pěšky. Kromě těch dvou, co je zabili myrddraalové, zemřeli ještě další tři. Dohromady jich teď tedy bylo devatenáct. S koňmi snadno udrželi krok. Nejdřív se Egwain snažila Rosu brzdit, ale Aiely to velice pobavilo.
„Dám si s tebou závod na deset mil,“ řekla Aviendha, „a uvidíme, kdo zvítězí, jestli tvůj kůň nebo já.“
„Já si dám závod na dvacet mil!“ zavolal se smíchem Rhuark.
Egwain měla dojem, že to snad i myslí vážně, a když s ostatními popustila koni uzdu, Aielové rozhodně nezačali zaostávat.
Když se na dohled objevily doškové střechy Jurene, Rhuark řekclass="underline" „Buďte zdrávy, Aes Sedai. Kéž vždy najdete vodu a stín. Třeba se ještě setkáme, než dojde ke změně.“ Znělo to nevesele. Když pak Aielové zahnuli k jihu, Aviendha, Chiad a Bain zvedly na pozdrav ruce. Ani teď, když už neběželi podle koní, Aielové nijak nezpomalili. Spíš trochu zrychlili. Egwain tušila, že stejné tempo udrží do doby, než dorazí na místo, kam mají namířeno.
„Co tím myslel?“ zeptala se. „‚Třeba se ještě setkáme, než dojde ke změně'?“ Elain zavrtěla hlavou.
„To je přece jedno,“ zabručela Nyneiva. „Já jsem sice ráda, že včera přišli, ale taky jsem ráda, že už odešli. Doufám, že je tu ta loď."
Jurene samotné byla malá víska, všechny domy byly ze dřeva a jediný neměl víc než jedno poschodí. Nicméně nad vsí na vysoké žerdi vlála zástava se stříbrným lvem Andoru a hlídalo ji padesát královniných gardistů v červených kabátcích se širokými bílými límci pod zářícím brněním. Kapitán jim vysvětlil, že je sem umístili, aby zaručili bezpečí uprchlíkům, kteří si přáli utéci do Andoru, ale těch s každým dnem přicházelo méně a méně. Většinou teď odcházeli do vesnic dál po proudu řeky poblíž Aringillu. Bylo dobře, že trojice žen přišla právě nyní, neboť každým dnem očekával rozkazy, že se má se svými muži vrátit do Andoru. Těch pár obyvatel Jurene nejspíš půjde s nimi, a co zbude, zůstane banditům a cairhienským vojákům ze znesvářených rodů.
Elain měla obličej neustále zakrytý kapuci pláště z pevného sukna, ale žádný z vojáků zřejmě dívku s rudozlatými vlasy s dědičkou nespojoval. Někteří ji požádali, aby zůstala. Egwain si nebyla jista, zda to Elain potěšilo či pohoršilo. Ona sama mužům, kteří požádali ji, odpovídala, že na ně nemá čas. Zvláštním způsobem jí však bylo milé, že ji požádali. Rozhodně se s žádným z nich nehodlala líbat, ale potěšilo ji, že přinejmenším někteří muži ji považují za stejně hezkou, jako byla Elain. Nyneiva jednomu z vojáků vlepila políček. Egwain to málem rozesmálo a Elain se smála docela otevřeně. Egwain měla dojem, že ten muž Nyneivu štípl, a přes to, jak se mračila, ani Nyneiva nevypadala přespříliš znechuceně.
Svoje prsteny teď nenosily. Nyneiva je ani nemusela příliš přesvědčovat, že jedno z míst, kde určitě nechtějí, aby v nich viděli Aes Sedai, je Tear, zvláště jestli tam jsou černé adžah. – Egwain měla svůj prsten ve váčku s kamenným ter’angrialem. Často se ho dotýkala, aby se ujistila, že tam stále ještě je. Nyneiva měla ten svůj navlečený na řemínku spolu s Lanovým těžkým prstenem a zastrčený za výstřihem.
V Jurene kotvila loď. Byla přivázaná u jediného kamenného mola vyčnívajícího do Erinin. Zjevně to nebyla loď, kterou předtím zahlédla Aviendha, ale přesto to byla loď. Egwain při jejím spatření pocítila zklamání. Byla dvakrát širší než Modrý jeřáb a jméno Štika bylo v rozporu s přídí stejně baňatou, jako měl její kapitán teřich.
Počestný chlapík na Nyneivu zamrkal a poškrábal se za uchem, když se ho otázala, je-li jeho plavidlo rychlé. „Rychlé? Mám naloženo plno vzácných dřev ze Shienaru a koberců z Kandoru. K čemu bych s takovým nákladem potřeboval rychlou loď? Ceny můžou jít jenom nahoru. Ano, hádám, že za mnou jsou rychlejší lodi, ale ty tady ke břehu nepřirazí. Já bych tu taky nezakotvil, kdybych v mase nenašel červy. Byl to hloupý nápad, uvěřit, že v Cairhienu mají na prodej slušný maso. Modrý jeřáb? Jo, Ellisora jsem ráno proti proudu zahlíd, jak visí na čemsi ve vodě. Podle mýho se odtamtud hned tak nedostane. Takhle dopadnete s rychlou lodí.“
Nyneiva zaplatila poplatky – a dvakrát tolik navrch za koně – s takovým výrazem, že na ni ani Egwain, ani Elain nepromluvily, dokud se Štika neodvalila kus za Jurene.
40
Hrdina za noci
Opíraje se o zábradlí sledoval Mat, jak se blíží opevněné město Aringill. Opačiny Šedého racka se propracovávaly k dlouhým přístavním molům ze smolou napuštěných trámů. Chráněno vysokými kamennými větrolamy, zasahujícími daleko do řeky, se přístaviště hemžilo lidmi, a mnozí další vystupovali z lodí nejrůznějších velikostí, které kotvily u mol. Někteří lidé tlačili káry nebo táhli smyky či vozíky s velkými koly, vysoko naložené nábytkem a přivázanými truhlicemi, ale většina lidí nesla vaky na zádech, pokud vůbec něco měli. Ne všichni spěchali. Mnoho mužů i žen se nejistě choulilo k sobě a plačící děti jich držely jako klíšťata. Vojáci v červených kabátcích a lesklých pancířích je popoháněli ven z přístavu do města, ale většina lidí byla tak vyděšená, že se ani nedokázala pohnout.
Mat se obrátil a zastínil si oči, jak se zadíval na řeku, kterou opouštěli. Tady na Erinin panoval nejčilejší provoz na jih od Tar Valonu. Jen na dohled byl skoro tucet plavidel, od dlouhé brigy s ostrou přídí, která se hnala proti proudu poháněna dvěma trojúhelníkovými plachtami, až k širokému bachratému korábu s hranatými plachtami, který se kymácel podél vlnolamu na severu.