Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Právě vstoupila do místnosti, ale připadalo jí, že do těch bezokých tváří hledí už celé hodiny. „Tohle už dýl nesnesu,“ zavrčela a vypustila pramen ohně.
Plameny vyskočily na všech třech myrddraalech a šířily se všemi směry, jak půllidé vřískali. Jejich řev připomínal zvuk, jaký vydává mlýnek na maso, když se ucpe drcenými kostmi. Přesto Egwain zapomněla, že tu není sama, že tu jsou i Elain a Nyneiva. Půllidi už pohlcovaly plameny, když tu jako by je sám vzduch vyzvedl nad zem a začal je drtit v kouli ohně a černi, která se stále zmenšovala. Jejich vřískot se Egwain zarýval až do páteře a z Nyneiviných rukou vylétlo cosi – tenký paprsek bílého světla, vedle něhož i slunce v poledne vypadalo nejasné – proud ohně, vedle něhož roztavený kov vypadal studený, spojující Nyneiviny ruce s myrddraaly. A oni přestali existovat, jako by tu nikdy nebyli. Nyneiva překvapeně nadskočila a záře kolem ní zmizela.
„Co... co to bylo?“ zeptala se Elain.
Nyneiva zavrtěla hlavou. Vypadala stejně ohromeně jako Elain. „Nevím. Byla jsem... strašně rozzlobená, a taky jsem se bála toho, co chtěli... Nevím, co to bylo.“
Odřivous, napadlo Egwain. Nevěděla, jak to poznala, ale byla si tím naprosto jistá. Váhavě propustila saidar. Přinutila ho, aby propustil ji. Nevěděla, co bylo těžší. A já neviděla vůbec nic z toho, co udělala!
Aielové si sundávali závoje. Trochu moc rychle, pomyslela si Egwain, jako by jim chtěli dát jasně najevo, že už nejsou připraveni k boji. Tři z nich byli muži, jeden postarší s šedými prameny v rusých vlasech. Byli vysocí, tihle Aielani, a ať mladí či staří, měli ten klid v očích a nebezpečný půvab v pohybech, které si spojovala se strážci. Na jejich ramenou jezdila smrt, a oni věděli, že tam je, a nebáli se jí. Jedna z žen byla Aviendha. Řev a křik venku pomalu utichal.
Nyneiva se zadívala na padlé Aiely.
„Není třeba, Aes Sedai,“ ozval se ten starší muž. „Zasáhla je ocel Stínovce.“
Nyneiva se přesto sklonila a odhrnula jim závoje, aby se jim mohla podívat pod víčka a zkusit tep. Když se narovnala od druhého, byla bílá jako křída. Mrtvá byla Dailin. „Světlo tě spal! Světlo tě spal!“ Nebylo jasné, zda tím myslela Dailin či muže s prošedivělými vlasy, Aviendhu nebo všechny Aiely. „Nevyléčila jsem ji proto, aby mohla takhle umřít!“
„Smrt si přijde pro všechny z nás,“ začala Aviendha, ale když se k ní Nyneiva otočila, odmlčela se. Aielové si vyměnili pohledy, jako by si nebyli zcela jisti, zda jim Nyneiva neudělá to, co provedla myrddraalům. V jejich očích však nebyl strach, jen ostražitost.
„Ocel Stínovce zabíjí,“ promluvila znovu Aviendha, „nezraňuje.“ Starší muž se na ni podíval s lehkým překvapením v očích – Egwain usoudila, že, jako Lan, pro tohoto muže je mrknutí totéž, co pro jiného užasle otevřená ústa – a Aviendha dodala: „Oni toho o těchto věcech moc nevědí, Rhuarku.“
„Omlouvám se,“ ozvala se jasným hlasem Elain, „že jsme přerušily váš... tanec. Asi jsme neměly zasahovat.“
Egwain se na ni překvapeně podívala a pak si uvědomila, co dělá. Snaží se je uklidnit a poskytnout Nyneivě čas, aby vychladla. „Zvládali jste to docela dobře,“ dodala. „Snad jsme vás neurazily, když jsme se do toho zapletly.“
Šedivějící muž – Rhuark – se uchechtl. „Aes Sedai, já aspoň jsem vděčen za to... co jste udělaly.“ Na okamžik se zatvářil, jako by si tím nebyl tak zcela jist, ale vzápětí se mu vrátila dobrá nálada. Měl hezký úsměv a hranatý obličej, z něhož vyzařovala síla. Byl pohledný, i když starší. „Byli bychom je pobili, ale tři Stínovci... Určitě by byli zabili ještě dva, možná i tři z nás, možná všechny, a já si nejsem jist, zda bychom je dorazili všechny. Pro mladé je smrt nepřítel, s nímž si chtějí změřit síly. Pro ty z nás, co jsme trochu starší, je smrt starým přítelem, dávnou milenkou, ale nikdo z nás nedychtí setkat se s ní příliš brzy.“
Nyneiva se při jeho slovech uvolnila, jako by setkání s Aielem, jenž právě netouží po tom dát se zabít, zřejmě zmírnilo její napětí. „Měla bych vám poděkovat,“ řekla. „Přiznávám se ale, že jste mě trochu překvapili. Aviendho, tys věděla, že tu budeme? Jak?“
„Sledovala jsem vás.“ Aielanka se netvářila nikterak rozpačitě. „Abych věděla, co uděláte. A viděla jsem, jak vás ti muži zajali, ale byla jsem příliš daleko, takže jsem vám nemohla pomoci. Byla jsem si jistá, že kdybych se příliš přiblížila, všimly byste si mě, a tak jsem se držela sto kroků za vámi. Než jsem pochopila, že samy nic nezmůžete, bylo příliš pozdě, abych se o něco pokoušela samotná.“
„Určitě jsi udělala, cos mohla,“ vydechla slabě Egwain. Byla jen sto kroků za námi? Světlo, ti banditi ji ani nezahlédli.
Aviendha její poznámku pochopila jako pobídku k dalšímu vyprávění. „Věděla jsem, kde musí být Coram, a on věděl, kde jsou Dhael a Luaine, a ti věděli...“ Odmlčela se a zamračila se na staršího muže. „Nečekala jsem, že mezi přišedšími najdu některého z kmenových náčelníků, natož svého vlastního. Kdo teď vede Taardad Aiely, Rhuarku, když ty jsi tady?“
Rhuark pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. „Budou se v tom střídat náčelníci klanů, a aspoň zjistí, jestli se opravdu chtějí po mé smrti odebrat do Rhuideanu. Nebyl bych přišel, ale Amys, Bair, Melaine a Seana se za mnou plížily jako rysice za divokou kozou. Sny jim řekly, že musím jít. Pořád se mne ptaly, jestli opravdu hodlám zemřít starý a tlustý v posteli.“
Aviendha se zasmála, jako by to byl skvělý vtip. „Slyšela jsem, že muž lapený mezi manželkou a moudrou často raději zatouží po boji s tuctem starých nepřátel. A muž lapený mezi manželkou a třemi moudrými, zvlášť když je jeho žena moudrou, musí začít uvažovat o zabití samotného Oslepitele.“
„Taky mě to napadlo.“ Zamračil se na cosi na podlaze. Egwain si všimla, že tam leží tři prsteny s Velkým hadem a mnohem těžší zlatý prsten vyrobený pro větší mužskou ruku. „Není to špatný nápad. Všechno se musí jednou změnit, ale pokud se mi podaří tomu vyhnout, této změny se účastnit nebudu. Tři Aes Sedai putující do Tearu.“ Ostatní Aielové se dívali jeden na druhého, jako by nechtěli, aby si toho Egwain a její společnice všimly.
„Mluvil jsi o snech,“ řekla Egwain. „Vědí ty vaše moudré, co jejich sny znamenají?“
„Některé ano. Jestli chceš vědět víc, musíš si promluvit s nimi. Aes Sedai to třeba prozradí. Mužům to neprozradí, jen jim jejich sny řeknou, že musejí něco podniknout.“ Mluvil unaveně. „A to je obvykle něco, čemu bychom se rádi vyhnuli, kdybychom mohli.“
Sehnul se a zvedl mužský prsten. Na něm se vznášel jeřáb nad kopím a korunou. Teď to Egwain věděla. Vídávala ho často, Nyneiva jej nosila pověšený na krku na koženém řemínku. Nyneiva překročila ostatní prsteny a ten mužský mu vytrhla z ruky. Obličej měla nachový vzteky a spoustou dalších pocitů, které si Egwain nedokázala tak rychle přebrat. Rhuark ale prsten zpátky nechtěl, jen mluvil dál tím stejným unaveným hlasem.
„A jedna z nich nosí prsten, o němž jsem jako kluk slýchával vyprávět. Prsten malkierských králů. Ti za časů mého otce vyjížděli se Shienarci do boje proti Aielům. Byli v tanci oštěpů dobří. Ale Malkier padl do područí Morny. Říká se, že přežil jen maličký král a že se teď dvoří smrti, která si vzala jeho zemi, jako se jiní muži dvoří krásným paním. Je to vskutku zvláštní věc, Aes Sedai. Ze všech zvláštních věcí, které jsem mohl spatřit, když mě Melaine vyštvala z mé vlastní držby přes Dračí stěnu, nemohlo být nic zvláštnějšího než tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že vkročím na stezku, na niž mě posíláš.“