Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Rychle Nyneivě přitiskla ruku na ústa, aby ji umlčela. „Jsme tu v zajetí,“ šeptala. „Na druhé straně té zdi je tucet chlapů a venku jsou další. Je jich tam spousta. Dali nám něco na spaní, ale moc to nezabralo. Už si vzpomínáš?“
Nyneiva odstrčila Egwaininu ruku stranou. „Vzpomínám si.“ Mluvila tiše a ponuře. Zaškaredila se a olízla si patro, pak náhle vyprskla tichým smíchem. „Kořen spalníčku. Ti hlupáci nám dali kořen spalníčku rozmíchaný ve víně. Víno podle chuti skoro zkyslo na ocet. Rychle, nevzpomínáš si na nic, co jsem tě učila? Co dělá kořen spalníčku?“
„Ulevuje bolestem hlavy, takže můžeš spát,“ odříkávala Egwain stejně tiše. A téměř stejně ponuře, dokud si neuvědomila, co vlastně říká. „Jsi po něm trochu ospalá, ale to je všechno.“ Ten tlusťoch neposlouchal, co mu jeho bába říkala. „Oni nám vlastně vyléčili tu bolest po ráně do hlavy.“
„Právě,“ uculila se Nyneiva. „A až vzbudíme Elain, poděkujeme se jim tak, že na to do smrti nezapomenou.“ Vstala a hned si dřepla ke zlatovlásce.
„Myslím, že když nás nesli dovnitř, viděla jsem jich venku přes stovku,“ šeptala Egwain k otočené Nyneivě. „Jsem si jistá, že ti nebude vadit, když tentokrát jedinou sílu jako zbraň použiju já. A někdo nás zjevně přijde koupit. Hodlám s tím chlapíkem taky něco provést, aby kráčel ve Světle až do konce svých dnů!“ Nyneiva se stále ještě krčila nad Elain, a ani jedna žena se nehýbala. „Co se děje?“
„Je ošklivě zraněná, Egwain. Myslím, že má proraženou lebku a skoro nedýchá. Egwain, ona umírá stejně jako Dailin.“
„Nemůžeš něco udělat?“ Egwain se snažila rozpomenout na všechny ty prameny, které Nyneiva spletla, aby vyléčila Aielanku, ale nevzpomněla si na víc než na každé třetí vlákno. „Musíš!“
„Vzali mi bylinky,“ mumlala ohnivě Nyneiva a hlas se jí třásl. „Nemůžu nic dělat! Ne bez těch bylinek!“ Egwain si zděšeně uvědomila, že Nyneiva má slzy na krajíčku. „Ať všichni shoří, nemůžu dělat nic bez –!“ Náhle popadla Elain za rameno, jako by chtěla dívku v bezvědomí zvednout a zatřást s ní. „Světlo tě spal, holka,“ chraptěla. „Nepřivedla jsem tě až sem, abys tady umřela! Měla jsem tě nechat drhnout hrnce! Měla jsem tě svázat do pytle a předat Matovi, aby tě odevzdal mámě! Nedovolím ti umřít! Slyšíš mě? Nedovolím to!“ Náhle se kolem ní rozzářil saidar a Elain doširoka otevřela oči i ústa.
Egwain přitiskla Elain ruce na rty právě včas, aby ztlumila její výkřik. Aspoň si to myslela, ale když se zlatovlásky dotkla, smršť Nyneivina léčení ji zachytila, jako by byla slámka na okraji vodního víru. Rozrazil ji mráz a zároveň jí tělem projel žár, který jako by ji měl sežehnout na popel. Svět zmizel v pocitech padání, letu, víření a točení.
Když to konečně ustalo, lapala po dechu a dívala se na Elain, která k ní vzhlížela přes ruce, jež jí Egwain stále tiskla na obličej. Poslední bolest hlavy zmizela. Dokonce stačila jenom zpětná vlna toho, co Nyneiva udělala, aby ji to vyléčilo. Mumlání za zdí bylo stále stejně tiché. Pokud Elain vydala nějaký zvuk – nebo ona sama – Adden a ostatní si toho zřejmě nevšimli.
Nyneiva klečela. Hlavu měla skloněnou a poněkud jí třepala. „Světlo!“ mumlala. „Dělat to takhle... bylo jako stahovat... vlastní kůži. Ó, Světlo!“ Vzhlédla k Elain. „Jak se cítíš, holka?“ Egwain se konečně odtáhla.
„Unavená,“ šeptala Elain. „A mám hlad. Kde to jsme? Byli tam nějací muži s praky...“
Egwain jí chvatně vypověděla, co se stalo. Elain potemněly tváře dávno předtím, než Egwain skončila.
„A teď,“ připojila Nyneiva ocelovým hlasem, „ukážeme těm lumpům, co to znamená zaplíst se s náma.“ Znovu kolem ní zazářil saidar.
Elain se sice zvedla roztřeseně, ale i kolem ní to zářilo. Egwain se po pravém zdroji natáhla téměř vesele.
Když znovu vyhlédly škvírami, aby se přesvědčily, čemu vlastně musejí čelit, byli v místnosti tři myrddraalové.
Černočerné odění na nich viselo nepřirozeně nehybně. Stáli kolem stolu, a kromě Addena se všichni muži odsunuli co nejdál, až zády narazili na stěnu, a všichni upírali oči na zem. Za stolem Adden před myrddraaly sice očima neuhnul, ale špínou na jeho tvářích si razily cestičky čůrky potu.
Mizelec zvedl ze stolu jeden prsten. Egwain konečně viděla, že je to těžší zlatý kroužek, než byly jejich prsteny s Velkým hadem.
S tváří vtisknutou mezi klády Nyneiva tiše zalapala po dechu a sáhla si na krk.
„Tři Aes Sedai," sykl půlčlověk a jeho, jak bylo zřejmé, pobavený hlas připomínal mrtvé živočichy rozpadající se na prach, „a jedna měla tohle.“ Prsten těžce zaduněl, když ho myrddraal hodil zpátky na stůl.
„To jsou ty, co hledám,“ zachrčel jiný z mizelců. „Dostane se ti skvělé odměny, člověče.“
„Musíme je překvapit,“ řekla tiše Nyneiva. „Jaký je na těch dveřích zámek?“
Egwain na zámek právě tak dohlédla. Byl železný, na řetěze, který by snadno zadržel rozzuřeného býka. „Připravte se,“ řekla.
Zmenšila pramen země, až byl tenčí než vlas, v naději, že tak malého usměrňování si půllidé nevšimnou, a vpletla ho do železného řetězu, do jeho nejmenších součástek.
Jeden z myrddraalů zvedl hlavu. Jiný se naklonil k Addenovi. „Svědí mě to, člověče. Jsi si jist, že spí?“ Adden ztěžka polkl a kývl.
Třetí myrddraal se obrátil ke dveřím do místnosti, kde se krčila Egwain s ostatními.
Řetěz dopadl na podlahu a myrddraal zírající na něj zaprskal. Vnější dveře se rozlétly a dovnitř se ze tmy vřítila černě zahalená smrt.
Místnost vybuchla výkřiky a jekem, jak se muži sápali po mečích, aby se měli čím bránit aielským oštěpům. Myrddraalové tasili čepele černější než jejich odění a také bojovali o život. Egwain kdysi viděla rvačku šesti koček dohromady, a tohle bylo ještě stokrát horší. A přesto ve chvilce zavládlo ticho. Nebo téměř ticho.
Všichni lidé, kteří neměli černý závoj, leželi na zemi probodení oštěpy. Jeden oštěp přibodl ke zdi Addena. Také dva Aielové leželi bez hnutí mezi změtí převráceného nábytku a mrtvých. Tři myrddraalové stáli zády k sobě uprostřed místnosti s černými meči v rukou. Jeden si tiskl bok, jako by byl zraněn, i když pokud ano, nebylo to na něm jinak vidět. Nekrvácel totiž. Kolem přikrčeně obcházelo pět Aielů, kteří zůstali naživu. Zvenčí se sem nesl řev a řinčení kovu o kov, které prozrazovalo, že v noci bojuje Aielů víc, ale místností se ozýval tišší zvuk.
Jak tak kroužili kolem myrddraalů, Aielové bušili oštěpy o své malé kožené štíty. Bum-bum-BUM-bum... bum-bum-BUM-bum... bum-bum-BUM-bum... Myrddraalové se otáčeli společně s nimi a v bezokých obličejích měli nerozhodný výraz. Zneklidněli, protože strach, který jejich bezoký pohled vyvolával v každém lidském srdci, se těchto lidí zřejmě nedotkl.
„Zatanči si se mnou, Stínovče,“ zavolal náhle jeden z Aielů posměšně. Znělo to jako od mladého muže.
„Zatanči si se mnou, bezoký.“ Tohle byla žena.
„Zatanči si se mnou.“
„Zatanči si se mnou.“
„Myslím,“ poznamenala Nyneiva a narovnala se, „že je čas.“ Rozrazila dveře a do místnosti vstoupila trojice žen zahalená září saidaru.
Vypadalo to, jako by pro myrddraaly přestali Aielové existovat, a taktéž myrddraalové pro Aiely. Aielové zírali na Egwain a ostatní, jako by si nebyli jisti, co vlastně vidí. Egwain zaslechla, jak se jedna z žen hlasitě nadechla. Bezoký pohled myrddraalů byl teď jiný. Egwain z něj téměř cítila, jak si jsou půllidé jistí vlastní smrtí. Půlčlověk poznal ženu spojenou s pravým zdrojem, když nějakou uviděl. Egwain si byla jistá, že od nich cítí i touhu po její smrti, kdyby svou smrtí mohli vykoupit tu její, a ještě silnější touhu vytáhnout jí duši z těla a obojí nabídnout jako hračky Stínu, touhu...