Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„– lepší, než ležet tam celý den a čekat na tmu,“ říkal drsný mužský hlas. „Kdo ví, jestli by se přiblížila nějaká další loď? A já člunům nevěřím. Teče do nich.“
„Měl bys radši doufat, že Adden uvěří tomu, žes ty prsteny uviděl dřív, než ses rozhodl,“ řekl jiný muž. „Myslím, že by chtěl radši bohatý náklad než ženské.“ První muž zamumlal cosi hrubého o tom, co si může Adden se svým rozklíženým člunem i nákladem.
Egwain otevřela oči. Před nimi jí tančily stříbrné tečky. Měla pocit, že začne zvracet na zem houpající se pod ní. Byla přivázaná na zadku koně, zápěstí a kotníky měla spoutané provazem, který je pak spojoval pod břichem zvířete, a vlasy jí visely dolů.
Stále ještě byl den. Natáhla krk, aby se mohla porozhlédnout kolem sebe. Byla obklopena tolika hrubě oblečenými muži na koních, že přes ně ani neviděla, jestli lapili i Nyneivu a Elain. Někteří z mužů měli kousky brnění – tu otlučenou přilbici, tam pancíř, celý zubatý, nebo kazajku pošitou kovovými šupinami – ale většina měla jen kabátce, které nikdo celé měsíce nevyčistil, pokud vůbec někdy. Podle zápachu se ani sami muži již celé měsíce nemyli. Všichni však měli u pasu či na zádech meč.
Přepadl ji vztek a strach, ale ze všeho nejvíc zuřivost. Nebudu zajatec. Nebudu svázaná! Nebudu! Natáhla se po saidaru a bolestí jí málem upadla hlava. Jen tak tak potlačila ston.
Kůň se na okamžik zastavil. Byl slyšet křik a skřípání rezivých závěsů. Pak popojeli ještě kousek a muži začali sesedat. Když se rozestoupili, zahlédla Egwain kousek okolí. Kolem byla palisáda postavená na vrcholku hliněného valu a několik mužů hlídalo na dřevěném ochoze vysokém právě tak, aby viděli přes nahrubo přitesané kmeny palisády. V nasypané hlíně pod stěnou byl zabudován nízký srub bez oken. Žádná další stavba tu nebyla, jen několik přístavků. Kromě mužů a koní, kteří právě vjeli, tu byli přivázaní další koně, hemžili se tu nemytí muži a hořely tu ohně na vaření. Musela tu být tak stovka lidí. Kozy, vepři a slepice v klecích plnili vzduch mečeních, chrochtáním a kvokáním, které se mísilo s hrubým pokřikem a smíchem, až Egwain z toho hluku začalo bušit v hlavě.
Zahlédla Nyneivu a Elain, přivázané hlavami dolů na neosedlaných koních, stejně jako byla ona sama. Ani jedna se nehýbala. Koneček Nyneivina copu se vláčel ve špíně. V Egwain pohasla i sebemenší naděje, že by jedna z nich byla volná a tudíž schopná pomoci těm lapeným uprchnout. Světlo, nesnesu být zase zajatkyní. Už ne. Opatrně se znovu pokusila dosáhnout na saidar. Tentokrát nebyla bolest hlavy tak strašná – jen jako by jí někdo hodil na hlavu skálu – ale i tak roztříštila prázdnotu dřív, než Egwain stačila pomyslet na růžové poupě.
„Jedna je vzhůru!“ zařval kdosi zděšeně.
Egwain se snažila viset zcela bezvládně, aby vypadala bezmocně. Jak pro Světlo můžu vypadat hrozivě, když jsem přivázaná jako pytel mouky! Ať shořím, musím získat čas. Musím! „Já vám neublížím,“ řekla upocenému chlapíkovi, který se k ní rozběhl. Nebo se mu to snažila říci. Nebyla si jistá, kolik toho opravdu řekla, než ji něco znovu uhodilo do hlavy a spolu s vlnou nevolnosti se přes ni převalila temnota.
Podruhé se probouzela snáze. Hlava ji stále bolela, ale ne tolik jako předtím, i když myšlenky jí hlavou zmateně vířily. Aspoň že mám žaludek v... Světlo, radši na to nemyslet. V ústech cítila chuť vína a něčeho hořkého. Vodorovnými škvírami v nahrubo sbité stěně prosvítalo světlo lampy, ale ona ležela ve tmě na zádech. Na zemi, pomyslela si. Dveře také nepadly příliš dobře, ale vypadaly docela pevně.
Zvedla se na kolena a překvapilo ji, že není spoutaná. Až na jednu stěnu z neloupaných klád byly ostatní tři z drsného kamene. Světlo pronikající škvírami dostačovalo, aby uviděla na Nyneivu a Elain ležící na zemi. Dědička měla na tváři krev. Ani jedna žena se nehýbala, jen hruď se jim při dýchání zdvihala a klesala. Egwain váhala, zda je má hned vzbudit, či se přesvědčit, co je na druhé straně té zdi. Jen se podivám, říkala si. Aspoň se podívám, co nás tu hlídá, než je probudím.
Přesvědčovala se, že to nedělá proto, že by se snad bála, jestli je ještě vůbec někdy vzbudí. Když přiložila oko ke škvíře u dveří, připomněla si krev na Elainině obličeji a snažila se rozpomenout, co přesně udělala Nyneiva pro Dailin.
Vedle byla velká místnost – táhla se po celé délce toho srubu, který viděla předtím – a bez oken, ale jasně osvětlená zlatými a stříbrnými lustry visícími na hácích vražených do stěn a klád tvořících vysoký strop. Nebylo tu žádné ohniště. Na udusané hliněné podlaze stály obyčejné venkovské stoly a židle spolu s pozlacenými truhlicemi vykládanými slonovinou. Před velkou postelí s nebesy, s hromadou špinavých pokrývek a polštářů, s umně vyřezávanými a zlacenými sloupky, ležel koberec s vetkanými pávy.
Po místnosti postávalo a posedávalo na tucet mužů, ale všichni upírali své oči na velkého světlovlasého muže, který by mohl být i hezký, kdyby měl čistší obličej. Ten muž stál a hleděl na stolek s vroubkovanými nohami a pozlacenými vyřezávanými spirálami. Jednu ruku měl položenou na jílci meče a prstem druhé posunoval do kolečka po stole něco, nač Egwain neviděla.
Otevřely se vnější dveře, takže bylo docela dobře vidět, že venku se zatím setmělo, a dovnitř vstoupil vyzáblý muž, jemuž chybělo levé ucho. „Ještě nepřišel,“ oznámil ochraptěle. Také mu chyběly dva prsty na levé ruce. „A jednání s takovýma stejně nemám rád.“
Plavovlasý obr mu nevěnoval pozornost, jen dál cosi posouval po stole. „Tři Aes Sedai,“ zamumlal a pak se zasmál. „Za Aes Sedai se dobře platí, když máte žaludek na jednání s tím správným kupcem. Když jste připravení riskovat, že vám vyrve střeva, kdybyste se mu pokusili prodat zajíce v pytli. Není to tak bezpečný jako podřezávat krky na obchodních lodích, co, Coke? Ne tak snadný, co říkáš?“
Ostatní muži se začali nejistě vrtět a oslovený, podsaditý muž s vrtkavýma očima, se nervózně předklonil. „Ony jsou Aes Sedai, Addene.“ Ten hlas poznala, byl to onen muž, který za jízdy činil hrubé návrhy. „Musejí být, Addene. Ty prsteny to dokazují, to ti povídám!“ Adden zvedl cosi ze stolu, malý kroužek, který se ve světle lamp zlatě zaleskl. Egwain zalapala po dechu a sáhla si na prst. Sebrali mi prsten!
„Nelíbí se mi to,“ zamumlal hubeňour s chybějícím uchem. „Aes Sedai. Klidně nás mohly zabít. Ať se picnu! Ty jsi hlupák jako vyšitej, Coke, a já bych ti měl podříznout krk. Co když se jedna probudí dřív, než přijde on?“
„Neproberou se ještě celý hodiny.“ To byl tlusťoch s chraplavým hlasem a opovržlivým úšklebkem, v němž mu chyběly zuby. „To mě naučila moje bába, co jsme do nich nacpali. Budou spát až do slunka východu, a on přijde dávno předtím.“
Egwain si olízla patro a uvědomila si pachuť zkyslého vína a čehosi hořkého. Ať už to bylo cokoliv, tvoje bába ti lhala. Měla tě uškrtit už v kolíbce! Než dorazí ten tajemný muž, který kupuje Aes Sedai – jako zatracený Seanchan! – postaví Nyneivu s Elain na nohy. Doplazila se k Nyneivě.
Pokud viděla, Nyneiva opravdu vypadala, jako že spí, a tak začala prostě tím, že s ní zatřásla. K Egwaininu překvapení Nyneiva prudce otevřela oči.
„Co –?“