Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Aviendha se na ni významně podívala, ale pokračovala, jako by druhé dvě Aielanky nebyly promluvily. „Jenže teď moudré tvrdí, že ho najdeme tady, za Dračí stěnou. ‚Krev naší krve smíšenou se starou krví, vychovanou prastarou krví, jež není naší.' Já tomu sice nerozumím, ale moudré mluví tak, že to nenechává pochybnosti.“ Odmlčela se, zřejmě se snažila volit vhodně slova. „Položily jste mnoho otázek, Aes Sedai. Já bych se chtěla zeptat na jedno. Musí vám být jasné, že hledáme znamení. Proč tři Aes Sedai procházejí pěšky zemí, kde jediná ruka, jež nesvírá nůž, je taková, která je příliš oslabená hladem, aby udržela jílec? Kam jdete?“
„Do Tearu,“ odpověděla rázně Nyneiva, „leda bychom tady zůstaly a povídaly si, dokud se Srdce Kamene nerozpadne v prach.“ Elain si začala upravovat ranec a váčky na cestu a Egwain ji po chvíli následovala.
Aielanky se na sebe podívaly a Jolien ztuhla uprostřed zapínání Dailina šedohnědého kabátce. „Do Tearu?“ ujišťovala se opatrně Aviendha. „Tři Aes Sedai procházejí ohroženou zemí cestou do Tearu. To je zvláštní věc. Proč jdete do Tearu, Aes Sedai?“
Egwain se podívala na Nyneivu. Světlo, před chvílí se smály, a teď jsou napjatější než kdy dřív.
„Honíme několik špatných ženských,“ vysvětlovala opatrně Nyneiva. „Temné družky.“
„Stínuzvědi.“ Jolien zkřivila rty, jako by kousla do nahnilého jablka.
„Stínuzvědi v Tearu,“ řekla Bain, a jako by dokončovala její větu, Chiad připojila: „A tři Aes Sedai hledající Srdce Kamene.“
„Já jsem neřekla, že jdeme do Srdce Kamene,“ namítla ostře Nyneiva. „Jenom jsem řekla, že tu nechceme zůstat, dokud se nerozpadne v prach. Egwain, Elain, jste připravené?“ Bez toho, že by počkala na odpověď, vyrazila z houští, holí bušila do země a dlouhými kroky zamířila k jihu.
Egwain a Elain se chvatně rozloučily a vydaly se za ní. Čtyři Aielanky stály a dívaly se za nimi.
Když byly kus za stromy, Egwain řekla: „Skoro se mi zastavilo srdce, když ses prohlásila. Copak ses nebála, že by tě mohly zabít, nebo tě zajmout? Aielská válka přece nebyla tak dávno, a ať už říkají cokoliv o tom, že by neublížily ženě, která nenosí oštěp, mně to připadalo, že jsou připravené ty oštěpy použít na kohokoliv.“
Elain lítostivě zavrtěla hlavou. „Právě jsem zjistila, kolik toho o Aielech nevím, ale učili mne, že oni aielskou válku za válku vůbec nepovažují. Podle toho, jak se ke mně chovaly, bych řekla, že přinejmenším tohle je z mého učení pravda. Nebo to možná bylo proto, že mě považovaly za Aes Sedai.“
„Vím, že jsou zvláštní, Elain, ale nikdo nemůže třem letem bojů říkat jinak než válka. Mně je jedno, jak moc mezi sebou bojují, ale válka je válka.“
„Pro ně ne. Tisíce Aielů překročily Páteř světa, ale zřejmě se při tom považovali spíš za lovce zlodějů či katy. Šli si pro krále Lamana z Cairhienu za zločin, který spáchal, když nechal podetnout avendoralderu. Pro Aiely to nebyla válka, ale poprava.“
Avendoraldera podle toho, co je učila Verin, byla podnož samotného stromu života, kterou Aielové do Cairhienu přinesli asi před čtyřmi sty lety jako do té doby neslýchanou nabídku ke smíru, již předali spolu s právem přecházet Pustinu. – Právem, které jinak měli pouze formani, kejklíři a Tuatha’ani. Většina cairhienského bohatství pocházela z obchodu se slonovinou, voňavkami, kořením a hlavně hedvábím ze zemí za Pustinou. Dokonce ani Verin neměla ponětí, jak se Aielové ke stromku avendesory dostali – protože jednou z věcí, v níž se staré knihy jasně shodovaly, bylo, že strom života netvoří semena. Navíc nikdo nevěděl, kde strom života roste. Jen pár příběhů se o tom okrajově zmiňovalo, ale ty se očividně mýlily. Strom života ale rozhodně nemohl mít nic společného s Aiely – a Aes Sedai neměla ani ponětí, proč Aielové nazývali Cairhieňany rozdělovači vody, nebo proč trvali na tom, že kupecké karavany mají putovat pod vlajkou s vyobrazeným trojlístkem avendesory.
Egwain si znechuceně pomyslela, že chápe, proč začali válku – i když ji za takovou nepovažovali – poté, co král Laman podťal jejich dar, aby získal trůn, jakému se žádný na světě nevyrovnal. Lamanův hřích – tak to slyšela nazývat. Podle Verin s válkou nejenže skončil cairhienský obchod přes Pustinu, ale ti Cairhieňané, kteří teď do Pustiny zavítali, zmizeli. Podle Verinina tvrzení se povídalo, že „jsou prodáváni jako zvířata“ do zemí za Pustinou, ale ani ona zřejmě nechápala, jak by mohli být muž nebo žena prodáni.
„Egwain,“ řekla Elain, „víš, kdo musí být Ten, kdo přichází s úsvitem, viď?“
S pohledem upřeným na záda Nyneivy, která neustále kráčela o hodný kus před nimi, Egwain zavrtěla hlavou – Copak s námi chce do Jurene závodit? – a pak se málem zastavila. „Nemyslí snad –?“
Elain kývla. „Myslím, že je to on. Já toho o Dračích proroctvích moc nevím, ale několik citátů jsem slyšela. Na jeden se pamatuji: ‚Na svazích Dračí hory bude zrozen, zrozen z panny nesezdané s mužem.' Egwain, Rand vypadá jako Aiel. No, vypadá i jako portréty Tigrain, které jsem viděla, ale ona zmizela dřív, než se narodil, a já si stejně myslím, že ona by jeho matkou být nemohla. Myslím, že Randovou matkou byla Děva oštěpu.“
Egwain se při chůzi zamyšleně zamračila a rychle si promítla, co o Randově zrození věděla. Poté, co Kari al’Thorová zemřela, vychoval ho Tam al’Thor sám, ale jestli to, co Moirain říkala, byla pravda, tak Tam a Kari nemohli být jeho skutečnými rodiči. Nyneiva se občas tvářila, že zná nějaké tajemství týkající se Randova narození. Ale vsadila bych se, že bych to z ni nedostala ani páčidlem!
Zachmuřeně s Elain dohonily Nyneivu. Ta se dívala přímo před sebe směrem k Jurene a té lodi, a Elain se na ně na obě mračila, jako by byly malá děcka, která trucují kvůli tomu, kdo má dostat větší kousek koláče.
Po chvíli mlčenlivé chůze Elain prohodila: „To jsi vážně zvládla skvěle, Nyneivo. To léčení i to ostatní. Podle mne určitě nepochybovaly o tom, že jsi Aes Sedai. Ani že jsme všechny Aes Sedai, už podle toho, jak ses chovala ty.“
„Odvedla jsi dobrou práci,“ připojila po hodné chvíli Egwain. „To bylo poprvé, kdy jsem opravdu viděla, co se děje během léčení. Moje blesky vedle toho vypadají snadný jako vaření ovesný kaše.“
Na Nyneiviných rtech se objevil překvapený úsměv. „Děkuju,“ zamumlala a natáhla ruku, aby Egwain trochu zatahala za vlasy, jako to dělávala, když byla Egwain ještě malá holčička.
Už dávno nejsem malá holka. Chvilka uvolnění pominula stejně rychle, jako přišla, a ony dál kráčely opět mlčky. Elain si hlasitě povzdechla.
Rychle ušly další míli, možná víc, i přesto, že musely uhnout od řeky a obcházet houštiny u břehu. Nyneiva trvala na tom, že se budou držet dál od stromů. Egwain sice považovala představu, že by se v hájcích skrývali další Aielové, za hloupost, ale moc daleko si tak nezašly, protože žádný porost nebyl příliš rozsáhlý.
Elain však stromy pozorovala a byla to ona, kdo náhle vykřikclass="underline" „Pozor!“
Egwain se otočila. Z porostu vystupovali muži a kolem hlav jim vířily praky. Natáhla se pro saidar a něco ji udeřilo do hlavy a pak vše pohltila temnota.
Egwain cítila, jak se kymácí, cítila, jak se pod ní cosi pohybuje. Hlava jí třeštila bolestí. Pokusila se zvednout ruku ke spánku, ale cosi se jí zarylo do zápěstí a ruka se ani nehnula.