Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Vypij to všechno,“ zavrčela Nyneiva. „Meče! Meče a svaly a žádný mozek!“
„My vás rozhodně nezničíme,“ prohlásila Elain pevně a Aviendha kývla.
„Jak říkáš, Aes Sedai. Ale staré příběhy o jedné věci hovoří jasně. Nikdy nesmíme bojovat s Aes Sedai. Jestli na mě svrhnete své blesky a odřivous, zatančím si s nimi, ale vám neublížím.“
„Bodat do lidí,“ vztekala se Nyneiva. Položila Dailin hlavu na zem a dala jí ruku na čelo. Dailin zase zavřela oči. „Bodat ženy!“ Aviendha přešlápla a znovu se zamračila, a nebyla z Aielanek sama.
„Odřivous,“ řekla Egwain. „Aviendho, co je to ten odřivous?“
Aielanka se zamračila na ni. „Ty to nevíš, Aes Sedai? Ve starých příbězích ho Aes Sedai ovládali. Hovoří se o něm jako o strašlivé věci, ale víc nevím. Říká se, že jsme zapomněli hodně z toho, co jsme kdysi věděli.“
„Možná i Bílá věž toho hodně zapomněla,“ podotkla Egwain. V tom... snu, nebo co to bylo, jsem to věděla. Bylo to stejně skutečné jako Tel’aran’rhiod. I s Matem bych se o to vsadila.
„Nemají právo!“ vyštěkla Nyneiva. „Nikdo nemá právo takhle ničit lidský tělo! Není to správný!“
„Ona se zlobí?“ ptala se nervózně Aviendha. Chiad, Bain a Jolien si vyměnily ustarané pohledy.
„To je v pořádku,“ uklidňovala je Elain.
„Je to ještě lepší,“ dodala Egwain. „Ona se opravdu zlobí, a to je moc dobře.“
Nyneivu náhle obklopila záře saidaru – Egwain se předklonila, aby lépe viděla, a Elain taky – a Dailin se prudce posadila, otevřela oči a zaječela. Nyneiva ji okamžitě pokládala zpátky a záře pohasla. Dailin zavřela oči a lapala po dechu.
Viděla jsem to, pomyslela si Egwain. Myslím, že jsem to viděla. Nebyla si jistá, jestli vůbec rozeznala všechny ty prameny, natož způsob, jakým je Nyneiva spletla dohromady. Připadalo jí, že za tu chviličku Nyneiva jako by se zavázanýma očima utkala zároveň čtyři koberce.
Nyneiva použila zakrvácené obvazy, aby Dailin otřela břicho. Setřela jasně rudou novou krev i černé strupy zaschlé staré krve. Pod vším tím nebyla žádná rána, žádná jizva, jen zdravá kůže o několik odstínů světlejší než pleť Dailina obličeje.
Nyneiva s odporem sebrala zakrvácenou látku, vstala a hodila ji do řeky. „Umyjte ji,“ řekla, „a zase ji oblíkněte. Je jí zima. A budete ji muset nakrmit. Bude mít hrozný hlad.“ Klekla si k vodě, aby si mohla umýt ruce od krve.
39
Vlákna ve vzoru
Jolien položila rozechvělou ruku na místo, kde předtím měla Dailin ránu. Když se dotkla neporušené kůže, vydechla, jako by nevěřila vlastním očím.
Nyneiva se narovnala a otřela si ruce do pláště. Egwain musela připustit, že dobrá vlna byla lepší osuškou než hedvábí či samet. „Řekla jsem, abyste ji omyly a natáhly na ni nějaký šaty,“ štěkla Nyneiva.
„Ano, moudrá,“ pospíšila si Jolien a Chiad a Bain honem chvátaly poslechnout.
Aviendha se krátce zasmála smíchem téměř na pokraji slz. „Slyšela jsem, že moudrá z klanu Zubatá věž dokáže něco takového, a ještě jedna z klanu Čtyři díry, ale vždycky jsem to považovala za chvástání.“ Zhluboka se nadechla a vzpamatovala se. „Aes Sedai, jsem tvou dlužnicí. Moje voda je tvou a stín sídla mého klanu tě přivítá. Dailin je moje druhá sestra.“ Všimla si, jak se Nyneiva tváří nechápavě, a dodala: „Je dcerou sestry mé matky. Blízká pokrevní příbuzná, Aes Sedai. Dlužím ti dluh krve.“
„Kdybych někdy hodlala prolívat krev,“ prohodila suše Nyneiva, „proliju ji sama. Jestli se mi už chceš odvděčit, tak mi řekni, jestli v Jurene kotví nějaká loď. V té vesnici na jih odsud?“
„V té vesnici, kde jsou vojáci s korouhví se stříbrným lvem?“ optala se Aviendha. „Byla tam loď, když jsem to tam včera obhlížela. Ve starých příbězích se mluví o lodích, ale opravdu jednu uvidět byl pro mě zvláštní zážitek.“
„Světlo dej, ať tam ještě je.“ Nyneiva začala poklízet papírové kornouty s drcenými bylinami. „Udělala jsem pro to děvče, co se dalo, Aviendho, a my budeme muset jít dál. Ona teď potřebuje jídlo a odpočinek. A snažte se zabránit tomu, aby do ní lidé vráželi meče.“
„Co se stane, stane se, Aes Sedai,“ opáčila Aielanka.
„Aviendho,“ ozvala se Egwain, „když máte takové obavy z řek, jak se přes ně dostáváte? Jsem si jistá, že mezi Erinin a Pustinou je nejmíň jedna stejně široká řeka.“
„Alguenya,“ řekla Elain. „Leda byste ji obcházely.“
„Máte mnoho řek, ale některé mají stavby zvané mosty tam, kde jsme potřebovaly přejít, a jiné se daly přebrodit. Co se těch ostatních týče, Jolien si vzpomněla, že dřevo plave.“ Plácla do kmene vysoké olše. „Tyhle jsou velké, ale plavou stejně jako větve. Když jsme potřebovaly překročit velkou řeku, našly jsme si suché kmeny a vyrobily si... loď... lodičku, ze dvou tří svázaných dohromady.“ Říkala to zcela věcně.
Egwain na ni užasle zírala. Kdyby se ona něčeho bála tolik, jako se tyhle Aielanky očividně bály řek, dokázala by se přinutit čelit tomu tak, jako ony? To si nemyslela. A co černé adžah, zeptal se jí v duchu slaboučký hlásek. Copak ses jich přestala bát? To je něco jiného, sdělila tomu hlásku. Na tom není nic chrabrého. Buď půjdu já po nich, nebo zůstanu sedět jako zajíc čekající na orla. Ocitovala si staré rčení. „Je lepší být kladivem než podkovákem."
„Už bychom měly jít,“ poznamenala Nyneiva.
„Za chviličku,“ zarazila ji Elain. „Aviendho, proč jste vůbec šly takovou dálku a podstoupily takové útrapy?“
Aviendha znechuceně zavrtěla hlavou. „Vůbec jsme se nedostaly daleko. Nás vyslali mezi posledními. Moudré po mně poštěkávaly jako divocí psy obíhající kolem telete a tvrdily, že mám jiné povinnosti.“ Náhle se zazubila a ukázala na ostatní Aielanky. „Tyhle zůstaly doma, aby mě poštívaly v mé bídě, tak to říkaly, ale já si myslím, že by mě moudré nenechaly odejít, kdyby tam nebyly, aby mě doprovázely.“
„Hledáme toho, jenž byl předpovězen,“ řekla Bain. Držela spící Dailin, aby jí mohla Chiad přetáhnout přes hlavu hnědou lněnou košili. „Toho, kdo přichází s úsvitem.“
„On nás vyvede z Trojité země,“ dodala Chiad. „V proroctvích se praví, že se zrodí z Far Dareis Mai."
Elain vypadala překvapeně. „Myslela jsem, že jste říkaly, že Děvy oštěpu nesmějí mít děti. Určitě jsem se to takhle učila.“ Bain s Chiad si zase vyměnily ten pohled, jako kdyby se Elain opět přiblížila k pravdě, a přesto jí pravda znovu unikla.
„Když Děva porodí dítě,“ vysvětlovala opatrně Aviendha, „předá ho moudrým svého klanu a ty děcko dají jiné ženě tak, aby nikdo nevěděl, čí je to dítě.“ Ona také mluvila tónem, jako by vysvětlovala, že kámen je tvrdý. „Každá žena se chce ujmout takového dítěte v naději, že vychová Toho, kdo přichází s úsvitem.“
„Nebo se může vzdát oštěpu a toho muže si vzít,“ ozvala se Chiad a Bain dodala: „Někdy jsou důvody k tomu, že se Děva musí oštěpu vzdát.“