Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Ano,“ řekla Egwain slabě. Mrkla na Elain a v jejích modrých očích spatřila úžas. Věděla, že ona se musí tvářit stejně. Červené adžah ne. Možná zelené. Kříženci mezi strážci a zelenými adžah, a já z toho nerozuměla jediné věci. „Pravda mi je teď už jasná, Bain, děkuji.“
„Jestli vy dvě máte pocit, že jste prvními sestrami,“ dodávala Chiad, „měly byste zajít za vašimi moudrými a vyslovit se. Ale vy jste moudré, i když mladé. Nevím, jak by se to dalo zařídit v tomto případě.“
Egwain nevěděla, má-li se smát či se červenat. Už několikrát si představovala, jak se s Elain dělí o stejného muže. Ne, to je jenom pro první sestry, které jsou Děvami oštěpu, ne? Elain na lících naskočily rudé skvrny a Egwain si byla jistá, že Elain myslí na Randa. Ale my se o něj nedělíme, Elain. Jeho nemůže mít ani jedna z nás.
Elain si odkašlala. „Nemyslím, že je to třeba, Chiad. My si s Egwain už tak hlídáme záda.“
„Jak to?“ zeptala se Chiad pomalu. „Nejste sezdány s oštěpem. A jste moudré. Kdo by zvedl ruku proti moudrým? To mě mate. Proč byste si vy dvě měly navzájem hlídat záda?“
Egwain před vymýšlením vhodné odpovědi zachránilo to, že dorazily na místo určení. Pod stromy, hluboko v houští blízko vody, byly další dvě Aielanky. Jolien z klanu Solné mělčiny Nakai Aielů, modrooká žena s rudozlatými vlasy téměř shodné barvy, jako měla Elain, dohlížející na Dailin ze stejného klanu a kmene, jako byla Aviendha. Dailin měla vlasy slepené potem, takže měly tmavší odstín červeni, a šedé oči otevřela jen jednou, když se přiblížily, a pak je zase zavřela. Její kabátec a košile ležely vedle ní a kolem pasu měla omotané zakrvácené obvazy.
„Zasáhli ji mečem,“ vysvětlovala Aviendha. „Někteří z těch hlupáků, kterým narušitelé přísah a zabijáci stromů říkají vojáci, si mysleli, že jsme další z těch lupičských tlup, které zamořují tuhle zemi. Musely jsme je pobít, abychom je přesvědčily o opaku, ale Dailin... Dokážeš ji vyléčit, Aes Sedai?“
Nyneiva poklekla vedle zraněné ženy a nadzvedla obvazy, aby mohla nahlédnout pod ně. Při tom pohledu sebou trhla. „Hýbaly jste s ní potom, co ji zranili? Má tam strup, ale napůl stržený.“
„Chtěla zemřít u vody,“ řekla Aviendha. Ohlédla se na řeku a rychle odvrátila zrak. Egwain měla dojem, že se také zachvěla.
„Husy hloupé!“ Nyneiva se začala hrabat v pytlíku s bylinkami. „Mohly jste ji zabít! Hýbat s někým takhle zraněným. Chtěla zemřít u vody!“ vrčela znechuceně. „To, že nosíte zbraně jako muži, ještě neznamená, že musíte taky myslet jako oni.“ Z vaku vytáhla velký dřevěný pohár a strčila ho Chiad do ruky. „Dones vodu. Potřebuju namíchat bylinky, aby to mohla vypít.“
Chiad s Bain odešly na břeh a spolu se vrátily. Jejich výrazy se nezměnily, ale Egwain měla pocit, že skoro čekaly, že se řeka zvedne a stáhne je dolů.
„Kdybychom ji nebyly přinesly sem k té... řece, Aes Sedai,“ poznamenala Aviendha, „nikdy bychom tě nebyly potkaly a ona by byla stejně zemřela.“
Nyneiva si odfrkla a potom začala sypat rozdrcené byliny do poháru s vodou. Přitom si vykládala: „Turan posiluje krev a užanka napomáhá hojení ran, a taky všehoj, samozřejmě, a...“ Po chvíli už mluvila tak docela tiše, že ji nebylo slyšet. Aviendha se na ni mračila.
„Moudré používají byliny, Aes Sedai, ale já nikdy neslyšela, že je Aes Sedai používají též.“
„Já používám, co používám!“ odsekla příkře Nyneiva a vrátila se k mísení prášků a mumlání.
„Opravdu mluví jako moudrá,“ prohodila Chiad k Bain tiše a druhá žena krátce přikývla.
Dailin byla jediná Aielanka beze zbraní v rukou, a ty ozbrojené vypadaly, že jsou připravené zbraně bez mrknutí oka použít. Nyneiva tedy rozhodně nikoho neuklidnila, pomyslela si Egwain. Přiměj je mluvit. O čemkoliv. Nikdo se necítí na boj, když mluví o něčem mírumilovném.
„Neurazte se,“ začala opatrně, „ale všimla jsem si, že vás řeka znervózňuje. Nebývá divoká, pokud neprší. Kdybyste chtěly, mohly byste si zaplavat, i když dál od břehu je proud silnější.“ Elain jen potřásla hlavou.
Aielanky se tvářily zaraženě. Aviendha řekla: „Viděla jsem muže – Shienarce – dělat tohle plavání... jednou.“
„Tomu nerozumím,“ divila se Egwain. „Vím, že v Pustině moc vody není, ale tys říkala, že jsi ‚z klanu Kamenná řeka', Jolien. V té vaší Kamenné řece se přece určitě dá plavat, ne?“ Elain se na ni dívala, jako by se Egwain zbláznila.
„Plavat,“ vydechla opatrně Jolien. „To znamená... jít do vody? Do vší té vody? Když se nemáš čeho držet?“ Otřásla se. „Aes Sedai, než jsme překročily Dračí stěnu, nikdy jsme neviděly tekoucí vodu, která by se nedala snadno jedním krokem překročit. Kamenná řeka... Někteří vykládají, že na tom místě kdysi tekla voda, ale to se jenom chvástají. Jsou tam akorát kameny. V nejstarších záznamech moudrých a kmenových náčelníků stojí, že od prvního dne, kdy se náš klan odtrhl od klanu Horská pláň a tu zemi zabral, nebylo tam nic než kamení. Plavat!“ Sevřela oštěpy, jako by chtěla bojovat už jen s tím slovem. Chiad a Bain od řeky ještě o krok ustoupily.
Egwain si povzdechla. A zrudla, když se setkala s Elaininým pohledem. No, já nejsem dědička, abych všechno tohle věděla. Ale naučím se to. Když si tak prohlížela Aielanky, uvědomila si, že místo aby je uklidnila, ještě víc je rozrušila. Jestli se o něco pokusí, zadržím je vzduchem. Neměla ponětí, zda by dokázala zadržet čtyři lidi najednou, ale otevřela se saidaru, spletla vlákna vzduchu a měla je připravená. Síla v ní tepala a ona dychtila po tom, aby ji mohla použít. Elain však záře neobklopovala a Egwain napadlo, proč asi. Elain se jí podívala do očí a zavrtěla hlavou.
„Aes Sedai bych nikdy neublížila,“ ozvala se náhle Aviendha. „Čekala bych, že to víte. Ať už Dailin přežije nebo zemře, není v tom žádný rozdíl. Nikdy bych nepoužila tohle –“ zvedla o trochu jeden krátký oštěp – „proti ženě. A vy jste Aes Sedai.“ Egwain měla náhle pocit, že se ta žena snaží uklidnit je.
„Já to vím,“ řekla Elain, jako by mluvila k Aviendze, ale očima sdělovala Egwain, že vlastně hovoří k ní. „Nikdo toho o vašich lidech moc neví, ale učili mě, že Aielové nikdy neublíží ženě, pokud není – jak tomu říkáte? – sezdána s oštěpem.“
Bain si zřejmě myslela, že Elain zase nevidí pravdu zcela jasně. „Tak přesně to zase není, Elain. Kdyby se na mě vrhla i žena nesezdaná se zbraní, zpráskala bych ji, až by dostala rozum. Muž... muž by si mohl myslet, že žena z vaší země je sezdána, pokud by u sebe měla zbraně. Já nevím. Muži bývají zvláštní.“
„Ovšem,“ řekla Elain. „Ale dokud vás nenapadneme se zbraněmi, nepokusíte se nám ublížit.“ Všechny čtyři Aielanky se zatvářily zhrozeně a Elain na Egwain významně mrkla.
Egwain si saidar stejně podržela. Jenom to, že se Elain něco naučila, ještě neznamenalo, že to je pravda, i když Aielanky tvrdily to stejné. A měla ze saidaru příjemný pocit.
Nyneiva zvedla Dailin hlavu a začala jí lít svůj lektvar do úst. „Pij,“ řekla pevně. „Vím, že to chutná hrozně, ale musíš to vypít všechno.“ Dailin polkla, zakuckala se, a polkla znovu.
„Ani pak ne, Aes Sedai,“ řekla Elain Aviendha. Oči však upírala na Dailin a Nyneivu. „Říká se, že jednou, před Rozbitím světa, jsme sloužili Aes Sedai, i když se v žádném příběhu nevypráví jak. V té službě jsme neuspěli. Možná to byl ten hřích, jenž nás poslal do Trojité země. Já nevím. Nikdo neví, co to bylo za hřích. Možná to vědí moudré nebo kmenoví náčelníci, ale ti nic neřeknou. Povídá se, že jestli Aes Sedai zklameme znovu, zničí nás.“