Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Egwain na okamžik pocítila neklid. My? Opatrně se kolem sebe rozhlédla, ale na dvacet kroků kolem keře nikoho nespatřila.
Pokud tu byl někdo další, musel se skrývat houštině, která byla dobrých dvě stě kroků před nimi, nebo v houštině ve dvojnásobné vzdálenosti za nimi. Příliš daleko, aby je mohl ohrozit. Pokud nemají luky. Ale to by s nimi musely umět opravdu dobře zacházet. Doma o Bel Tinu a na Letnice dokázali dál než dvě stě kroků střelit jen ti nejlepší lukostřelci.
Přesto se cítila lépe, že dokáže vrhnout blesk po komkoliv, kdo by se o takový výstřel pokusil.
„Jsme ženy z Bílé věže,“ odvětila klidně Nyneiva. Dávala si záležet, aby se nepodívala po ostatních Aielankách. Dokonce i Elain se rozhlížela. „Pokud nás však chceš považovat za moudré, to je jiná záležitost,“ pokračovala Nyneiva. „Co od nás chceš?“
Aviendha se usmála. Egwain si uvědomila, že je opravdu velice hezká, jen to zatím zakrýval její zachmuřený výraz. „Mluvíš jako to dělají moudré. K věci a s neláskou k hlupákům.“ Její úsměv pohasl, ale dál mluvila klidně. „Jedna z nás je vážně zraněná, možná umírá. Moudré často vyléčí ty, kdo by bez nich zcela jistě zahynuli, a já jsem slyšela, že Aes Sedai dokážou víc. Pomůžete jí?“
Egwain div že zmateně nezavrtěla hlavou. Její přítelkyně že umírá? Mluví, jako by nás žádala, jestli jí půjčíme měřici ječné mouky!
„Pomůžu jí, jestli ovšem budu moct,“ řekla pomalu Nyneiva. „Víc ti slíbit nemůžu, Aviendho. I přes mou pomoc však může zemřít.“
„Smrt si přijde pro nás pro všechny,“ odtušila Aielanka. „My se můžeme jen rozhodnout, jak jí budeme čelit, až přijde. Odvedu tě za ní.“
Ani ne o dvacet kroků dál, z maličkého dolíku, v němž by se podle Egwain neschoval ani menší pes, a z trávy, která jí sahala do půli lýtek, se zvedly dvě ženy v aielském odění. Vstávajíce si snímaly černé závoje – Egwain dostala další ránu. Byla si jistá, že jí Elain vykládala, že si Aielové zakrývají obličeje jen tehdy, když by mohlo dojít k zabíjení – a stáhly si pruh látky, jejž měly omotaný kolem hlavy, na ramena. Jedna z žen měla stejně narezlé vlasy jako Aviendha a šedé oči, ta druhá měla tmavomodré oči a vlasy barvy ohně. Ani jedna nebyla starší než Egwain či Elain a obě se tvářily, že jsou připravené použít krátké oštěpy, které nesly.
Žena s ohnivými vlasy podala Aviendze zbraně. Dlouhý nůž s těžkou čepelí a toulec ježící se šípy na opasku, který si Aviendha připjala kolem pasu. Tmavý zakřivený luk z matně se lesknoucí rohoviny v pouzdře, takže si ho mohla přehodit na záda. A čtyři krátké oštěpy s dlouhými hroty, jež Aviendha nesla v ruce spolu s malým kulatým štítem. Aviendha nosila zbraně stejně přirozeně, jako by žena z Emondovy Role nosila šátek, u jejích společnic tomu nebylo jinak. „Pojďte,“ řekla a vykročila k houštině, kterou již minuly.
Egwain konečně uvolnila saidar. Vytušila, že by ji všechny tři Aielanky dokázaly probodnout oštěpem, kdyby se k tomu rozhodly, dřív, než by se vzmohla natolik, aby s tím něco udělala. A navíc usoudila, že to neudělají. A co jestli Nyneiva jejich přítelkyni vyléčit nedokáže? Přála bych si, aby se zeptala dřív, než udělá nějaké takové rozhodnutí, které se týká nás všech!
Cestou k lesíku Aielanky obhlížely krajinu kolem, jako by čekaly, že pustá země by mohla skrývat nepřátele stejně schopné se tu schovávat, jako to uměly ony. Aviendha šla první a Nyneiva s ní držela krok.
„Jsem Elain z rodu Trakandů,“ promluvila Egwainina přítelkyně, jako by se snažila navázat hovor, „dědička Morgasy, královny Andoru.“
Egwain klopýtla. Světlo, copak zešílela? I já vím, že Andor bojoval v aielské válce. Možná to bylo už před dvaceti lety, ale říká se, že Aielové mají dlouhou paměť.
Ale Aielanka s ohnivými vlasy, která šla vedle ní, řekla: „Jsem Bain, z klanu Černá skála Shaarad Aielů.“
„A já jsem Chiad,“ připojila se menší, světlejší žena na druhé straně, „z klanu Kamenná řeka Goshien Aielů.“
Bain a Chiad se pak ohlédly na Egwain. Výraz jejich tváře se nezměnil, ale Egwain měla pocit, že se chová neslušně.
„Jsem Egwain z al’Vereů,“ sdělila jim. Zřejmě čekaly víc, a tak připojila: „Dcera Marin z Emondovy Role ve Dvouříčí.“ To je zřejmě aspoň částečně uspokojilo, nicméně by se Egwain vsadila, že tomu nerozumějí o nic víc než ona všem těm klanům a kmenům. Asi to jistým způsobem znamená rodiny.
„Vy jste první sestry?“ Bain zřejmě hovořila ke všem třem najednou.
Egwain si řekla, že to musí znamenat sestra ve významu, v jakém se používal pro Aes Sedai, a proto řekla: ‚Ano,“ ve chvíli, kdy Elain řekla: „Ne.“
Chiad a Bain si vyměnily velice rychlý pohled, který naznačoval, že hovoří se ženami, jež možná nejsou zcela při smyslech.
„První sestry,“ obrátila se k Egwain Elain, jako by jí přednášela, „znamená ženy, které mají stejnou matku. Druhé sestry znamená, že jejich matky byly sestry.“ Obrátila se k Aielankám. „My toho žádná o vašich lidech mnoho nevíme. Prosím, abyste omluvily naši neznalost. Občas Egwain považuji za svou první sestru, ale nejsme pokrevně spřízněny.“
„Tak proč se nevyslovíte před vašimi moudrými?“ zeptala se Chiad. „Bain a já jsme se staly prvními sestrami.“
Egwain zamrkala. „Jak se můžete stát prvními sestrami? Buď máte stejnou matku, nebo ne. Nechtěla jsem se nikoho dotknout. Většina toho, co o Děvách oštěpu vím, pochází z toho mála, co mi řekla Elain. Vím, že bojujete ve válkách a nestaráte se o muže, ale víc toho není.“ Elain kývla. To, jak Děvy oštěpu popsala, se dost podobalo ženským křížencům mezi strážci a červenými adžah.
Aielankám se po tvářích mihl výraz, jako by si nebyly zcela jisty, nakolik jsou Egwain a Elain duševně zdravé.
„My že se nestaráme o muže?“ zabručela Chiad, jako by ji to udivilo.
Bain zamyšleně svraštila obočí. „Co říkáš, se sice dost blíží pravdě, ale vlastně je to úplný opak. Když se sezdáváme s oštěpem, zavazujeme se, že se nebudeme vázat na žádného muže nebo dítě. Některé z nás se sice kvůli muži nebo dítěti oštěpu nakonec vzdají –“ podle jejího výrazu to však sama pochopit nedokázala –„ale jakmile se ho jednou vzdáš, už si ho nemůžeš vzít zpátky.“
„Nebo pokud se rozhodneš jít do Rhuideanu,“ připojila Chiad. „Moudré se nemohou sezdat s oštěpem.“
Bain se na ni podívala, jako by Chiad právě oznámila, že obloha je modrá nebo že déšť padá z mraků. Pohled, jenž pak vrhla po Egwain s Elain, však říkal, že ony to možná nevědí. „Ano, to je pravda. I když se některé snaží tomu vzdorovat.“
„Ano, to snaží.“ Chiadin tón naznačoval, že s Bain mají nějaké tajemství.
„Ale to jsem hodně odbočila,“ pokračovala Bain. „Děvy spolu netančí s oštěpy, i když to dělají naše kmeny, ale Shaarad Aielové a Goshien Aielové spolu vedou krevní mstu už přes čtyři sta let, tak jsme měly s Chiad pocit, že pouhý závazek nestačí. Proto jsme se vyslovily před moudrými našich kmenů – ona kvůli mně riskovala život a já zas kvůli ní – a byly jsme spojeny jako první sestry. A jak je správné pro první sestry, které jsou Děvami, hlídáme jedna druhé záda a žádná z nás nedovolí, aby k ní přišel nějaký muž, aniž by u toho nebyla i ta druhá. Neřekla bych, že se o muže nestaráme.“ Chiad kývla s náznakem úsměvu. „Už je ti pravda jasná, Egwain?“