Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Když jsme narazili, pluli jsme dost rychle, Aes Sedai. Chtěl jsem, abyste se k cíli dostaly rychle.“ Ellisor si obličej otíral stále rychleji. Egwain si uvědomila, že se bojí, aby mu to Aes Sedai nedávaly za vinu. „Narazili jsme tvrdě. Ale myslím, že vodu nenabíráme, Aes Sedai. Není třeba dělat si starosti. Brzy tudy popluje další loď. Dvě sady vesel nás určitě osvobodí. Není třeba, abyste vystupovaly. Přísahám, při Světle.“
„Ty chceš opustit loď?“ zeptala se Egwain. „Myslíš, že je to moudré?“
„Ovšem, je to –!“ Nyneiva se zarazila a zamračila se na ni. Egwain její pohled opětovala zcela klidně. Nyneiva pokračovala klidněji, i když stále měla tón dost napjatý. „Kapitán říkal, že než se objeví další loď, která by měla dost vesel, aby nám to k něčemu bylo, může to trvat hodinu. Nebo den. Možná taky dva. A já myslím, že si nemůžeme dovolit ztratit den nebo dva čekáním. Do té vesnice – jak jsi říkal, že se jmenuje, kapitáne? Jurene? – můžeme dojít tak za dvě hodiny, možná dřív. Jestli kapitán Ellisor uvolní loď tak rychle, jak doufá, můžeme se tam znovu nalodit. Říkal, že se tam zastaví, aby se přesvědčil, jestli tam nejsme. Ale jestli se neuvolní, můžeme se v Jurene nalodit na jinou loď. Dokonce by tam nějaká mohla čekat. Kapitán říkal, že se tam kvůli andorským vojákům často zastavují kupci.“ Zhluboka se nadechla, ale hlas měla stísněnější. „Už jsem vám to vysvětlila dostatečně? Nebo chcete vědět ještě něco?“
„Mně je to jasné,“ pospíšila si Elain dřív, než stačila Egwain promluvit. „A zní to jako dobrý nápad. Taky si myslíš, že je to dobrý nápad, viď, Egwain?“
Egwain zdráhavě přikývla. „Asi ano.“
„Ale, Aes Sedai,“ protestoval Ellisor, „aspoň vystupte na andorský břeh. Je válka, Aes Sedai. Jsou tu piráti a nejrůznější chamraď, a vojáci nejsou o moc lepší. Ten vrak pod naší přídí dokazuje, co je to za lidi.“
„Na cairhienském břehu jsme nezahlédly živou duši,“ řekla Nyneiva, „a na každý pád nejsme ani zdaleka bezbranné, kapitáne. A já nepůjdu patnáct mil, když můžu jít jenom šest.“
„Ovšem, Aes Sedai.“ Ellisor se teď opravdu potil. „Nechtěl jsem naznačovat... Ovšemže nejste bezbranné, Aes Sedai. To jsem na mysli neměl.“ Zuřivě si otíral obličej, ale stejně se mu pořád leskl.
Nyneiva otevřela ústa, podívala se na Egwain a zřejmě se rozhodla změnit to, co právě chtěla říci. „Půjdu si dolů pro věci,“ oznámila vzduchu někde v polovině cesty mezi Egwain a Elain, a pak se obrátila k Ellisorovi. „Kapitáne, nech připravit veslici.“ Ellisor se uklonil a odspěchal dřív, než se Nyneiva obrátila k poklopu. Než sešla dolů, už křičel na muže, aby spustili člun.
„Když jedna z vás řekne ‚nahoru',“ zabručela Elain, „druhá řekne ‚dolů'. Jestli toho brzy nenecháte, tak se do Tearu nikdy nedostaneme.“
„Dostaneme se do Tearu,“ ujistila ji Egwain. „A mnohem rychleji, až si Nyneiva konečně uvědomí, že už není vědmou. Všechny jsme –“ neřekla přijaté, protože kolem chvátali dva muži – „na tom stejně.“ Elain si povzdechla.
Zakrátko je veslice přepravila z lodi a za chvíli už stály na břehu s holemi v rukou, ranci na zádech a měšci u pasu. Kolem se rozkládala zvlněná travnatá pláň s roztroušenými hájky, i když pár mil od řeky se zvedaly zalesněné kopce. Opačiny Modrého jeřába už čeřily vodu, ale uvolnit loď se jim nedařilo. Egwain se obrátila a bez ohlížení vyrazila k jihu. Dřív, než se mohla Nyneiva ujmout vedení.
Když ji druhé dvě ženy dohnaly, Elain se na ni káravě podívala. Nyneiva šla s pohledem upřeným přímo před sebe. Elain sdělila Nyneivě, co Egwain říkala o Matovi a šedém muži, ale starší žena ji jen mlčky vyslechla a utrousila: „Bude se o sebe muset postarat sám,“ aniž zpomalila krok. Po chvíli se dědička vzdala pokusů zatáhnout obě do hovoru, a tak šly dál mlčky.
Modrého jeřába brzy zakrylo mlází rostoucí tu a tam na břehu, hustý porost olší a vrbiček. Houštinami neprocházely, byť byl porost sebemenší, protože ve stínu pod větvemi se mohlo skrývat ledacos. Místy rostly na břehu nízké keře, ale byly tak řídké, že by se v nich neschovalo ani dítě, natož lupič, a rostly daleko od sebe.
„Jestli uvidím nějaký bandity,“ oznámila Egwain, „tak se budu bránit sama. Tady nám přes rameno nekouká žádná amyrlin.“
Nyneiva teď stiskla rty ještě pevněji. „Kdyby to bylo nutný,“ oznámila vzduchu před sebou, „můžeme každýho banditu zahnat stejně, jako jsme to udělaly s těmi bělokabátníky. Kdybychom nepřišly na jiný způsob.“
„Přála bych si, abyste přestaly mluvit o banditech,“ ozvala se Elain. „Velice ráda bych dorazila do té vesnice bez toho –“
Zpoza keře, který stál osaměle téměř přímo před nimi, se zvedla postava celá v hnědé a šedé.
38
Děvy oštěpu
Egwain sáhla po saidaru ve chvíli, kdy zaječela, a kolem Elain také zahlédla záři. Na okamžik zauvažovala, jestli Ellisor jejich křik nezaslechl a nepřispěchá jim na pomoc. Modrý jeřáb nemohl být dále než míli proti proudu. Pak myšlenku na pomoc zavrhla a už splétala vlákna vzduchu a ohně do blesku. Skoro jako by stále slyšela, jak křičely.
Nyneiva tam stála s rukama zkříženýma na prsou a odhodlaným výrazem ve tváři, ale Egwain si nebyla jista, je-li to proto, že se ještě nehněvá dost, aby dosáhla na pravý zdroj, nebo proto, že už si všimla toho, co si Egwain uvědomila teprve nyní. Osoba před nimi byla žena o málo starší než sama Egwain a o něco vyšší.
Saidar však nepustila. Muži byli občas tak hloupí, že ženu považovali za neškodnou jen proto, že je to žena. Egwain takovými předsudky netrpěla. Koutkem oka zahlédla, že Elain už záře neobklopuje. Dědička zřejmě pořád chovala hloupé představy. Ona ale nikdy nebyla zajatkyní Seanchanů
Egwain si však pomyslela, že jen málokterý muž by byl natolik hloupý, aby ženu, jež stála před nimi, nepovažoval za nebezpečnou osobu, i když měla prázdné ruce a nikde nebylo vidět zbraň. Žena měla modrozelené oči a narezlé vlasy přistřižené nakrátko, jen jeden pramen jí visel až na ramena. Na sobě měla měkké boty, po kolena přivázané řemínkem, a těsný kabátec a nohavice ve všech možných odstínech hlíny a kamení. Takové barvy a oděv jí jednou kdosi popsal. Tato žena byla Aielanka.
Při pohledu na ni pocítila Egwain k té ženě zvláštní náklonnost. Nechápala to. Vypadá jako Randova sestřenice, proto. A přesto ten pocit – téměř přátelství – nedokázal potlačit její zvědavost. Co, pro Světlo, tady dělá Aielanka? Aielani přece nikdy neopouštějí Pustinu. Ne od aielské války. Celý život slýchávala o tom, jak smrtelně nebezpeční Aielové jsou – a Děvy oštěpu o nic méně než členové mužských válečných společenstev – ale teď žádný mimořádný strach necítila, spíš podráždění, že se předtím tolik lekla. Když do ní teď skrze saidar proudila jediná síla, nemusela se bát nikoho. Možná až na plně vycvičenou sestru, připustila. Ale rozhodně ne jedné ženy, i když to je Aielanka.
„Jmenuji se Aviendha,“ oznámila jim aielská žena, „z klanu Hořká voda Taardad Aielů.“ Obličej měla stejně vyrovnaný a bezvýrazný jako hlas. „Jsem Far Dareis Mai, Děva oštěpu.“ Na chvíli se odmlčela a prohlížela si je. „Sice na to nevypadáte, ale viděly jsme vaše prsteny. Ve vaší zemi máte ženy podobné našim moudrým, ženy, kterým říkáte Aes Sedai. Jste ženami z Bílé věže, nebo ne?“