Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Vesnice i chochol kouře se pomalu odsunuly za loď, avšak před nimi se již na dohled dostával další sloup dýmu, o kousek dál od řeky. Les prořídl, jasany, kaliny a černý bez ustupovaly vrbám, lípám a olším a dalším stromům, které nepoznala.
Její plášť zachytil vítr, ale ona ho nechala jen tak volně povlávat a vychutnávala chladnou svěžest větru, vychutnávala volnost, kdy mohla nosit hnědou místo bílé, i když by si právě hnědou sama nevybrala. Přesto měla šaty i plášť z nejlepšího sukna, skvěle střiženy i ušity.
Kolem proklusal další lodník a cestou se uklonil. Egwain si slíbila, že se naučí aspoň část z toho, co muži na lodi dělali. Nerada si připadala jako hlupák. To, že nosila prsten s Velkým hadem na pravé ruce, mělo za následek, že se jí kapitán i posádka, většinou pocházející z Tar Valonu, neustále klaněli.
Tento spor s Nyneivou vyhrála, i když si Nyneiva byla jistá, že jen ona sama je z nich tří dost stará na to, aby lidé uvěřili, že je Aes Sedai. Ale Nyneiva se mýlila. Egwain byla ochotná připustit, že si s Elain při naloďování na Modrého jeřába toho odpoledne v Jižním přístavu vysloužily několik poplašených pohledů, a kapitán Ellisor zvedl obočí tak vysoko, až by se mu téměř dotýkalo vlasů, kdyby ovšem nějaké měl, ale jinak se neustále usmíval a klaněl.
„Je mi ctí, Aes Sedai. Tři Aes Sedai poplují na palubě mé lodi? To je opravdu čest. Slibuji rychlou cestu, kam si jenom budete přát. A žádné potíže s cairhienskými bandity. U toho břehu už nepřistávám. Ovšem pokud byste si to nepřály, Aes Sedai. Andorští vojáci drží pár měst na cairhienské straně. Je mi ctí, Aes Sedai.“
Obočí zase zvedl, když ho požádaly jen o jednu kajutu – dokonce ani Nyneiva nechtěla zůstat sama přes noc, pokud nemusela. Kapitán je ujistil, že můžou mít každá kajutu jenom pro sebe a bez příplatku. Neměl žádné jiné cestující a náklad už měl naložený, takže pokud mají Aes Sedai nějaké naléhavé vyřizování po řece, nebude čekat ani hodinku na někoho, kdo by snad mohl chtít přepravu. Ony ho opět ujistily, že jedna kajuta jim bude stačit.
Překvapilo ho to a z jeho výrazu bylo zřejmé, že tomu nerozumí, ale Chin Ellisor, narozený a vychovaný v Tar Valonu, nebyl člověk, který by přezkoumával rozhodnutí Aes Sedai, pokud se jednou jasně vyjádřily. Jestli dvě z nich vypadaly příliš mladé, dobrá, některé Aes Sedai byly mladé.
Opuštěné trosky zmizely za Egwain. Sloup dýmu se přiblížil a o velký kus dál od břehu byl vidět další. Les tu přecházel do nízkých zatravněných vršků, na nichž tu a tam vyrostla houština. Stromy, kvetoucí na jaře, teď byly obsypané květy, břestovce maličkými bílými kvítky a jilmy jasně rudými. Jeden strom, který neznala, byl pokryt kulatými bílými květy většími než obě její dlaně dohromady. Občas se mezi sytě zeleným či narudlým novým listím ve větvích objevila záplava bílých nebo žlutých květů popínavých šípkových růží. Všechno bylo v příliš ostrém protikladu k popelu a rumu, aby to mohlo být příjemné na pohled.
Egwain zatoužila, aby tu měla Aes Sedai, která by ji dokázala ujistit, že jedná správně. Aes Sedai, které by mohla věřit. Přejela prsty po váčku a uvnitř ucítila zkroucený kamenný prsten ter’angrialu.
Kromě dvou to zkoušela každou noc od vyplutí z Tar Valonu, ale nikdy to nefungovalo dvakrát po sobě stejně. Ano, vždycky se ocitla v Tel’aran’rhiodu, ale jediná aspoň trochu užitečná věc, kterou tam spatřila, bylo znovu Srdce Kamene, tentokrát však již bez Silvie, aby jí poradila. Rozhodně nespatřila nic, co by se týkalo černých adžah.
Její vlastní sny, ty bez ter’angrialu, byly plné nějakých obrazů, které jí chvílemi připomínaly záblesky neviděného světa. Rand držící meč, který září jako slunce, takže skoro nerozeznávala, že se jedná o meč, vlastně skoro nerozeznávala, že je to Rand. – Rand ohrožován nejrůznějšími způsoby, z nichž žádný nevypadal skutečně. V jednom snu byl na velké kamenné šachovnici, bílé a černé kameny byly velké jako balvany, a on před nimi uhýbal, jak s nimi pohybovaly olbřímí ruce, až hrozilo, že ho ty kameny rozdrtí. Mohlo to něco znamenat. Nejspíš taky znamenalo, ale kromě toho, že Randa někdo ohrožuje, možná jich bylo víc – to považovala za jasné – kromě toho nic nepoznala. Teď mu nemůžu pomoci. Mám vlastní povinnosti. Dokonce ani nevím, kde je, jen že je nejspíš v bezpečí dobrých pět set leguí odsud.
Zdálo se jí o Perrinovi s vlkem a se sokolicí a jestřábicí – a sokolice s jestřábicí spolu zápasily – o Perrinovi, jak prchá před kýmsi smrtelně nebezpečným, a o Perrinovi, jak dobrovolně skáče z vysokánského útesu se slovy: „Musí to být. Musím se naučit létat, než dopadnu na zem.“ Jednou se jí také zdálo o jakémsi Aielovi. Měla dojem, že to má také něco společného s Perrinem, ale nebyla si jistá. A také se jí zdálo o tom, jak Min spouští ocelovou past, ale nějak jí prochází, aniž by si jí vůbec všimla. Zdálo se jí i o Matovi. O Matovi, kolem něhož kroužily kostky – měla pocit, že ví, odkud tato představa pochází – o Matovi, jehož pronásleduje muž, který tam vůbec není – tomu pořád nerozuměla. Byl tu jakýsi muž, možná víc než jeden, ale nějakým způsobem tam nikdo nebyl – o Matovi zoufale ujíždějícím směrem k čemusi neviděnému v dálce, kam však musí dojet, a o Matovi se ženou, která jako by si pohazovala ohňostrojovými rachejtlemi. Egwain usoudila, že to bude někdo z ohňostrůjců, ale stejně to nedávalo o nic větší smysl než všechno to ostatní.
Zdálo se jí tolik snů, že o nich začínala pochybovat o všech. Možná to mělo také něco společného s tím, že tak často používala ter’angrial, nebo snad s tím, že ho vůbec měla při sobě. Možná se konečně učila, co by měli znát snílkové. Zmatené sny, hektické sny. Muži i ženy se v nich osvobozovali z klecí a pak si nasazovali koruny. Jakási žena si hrála s loutkami a v dalším snu vedly provázky od loutek k rukám větších loutek a jejich provázky zase k ještě větším loutkám a tak pořád dál, až poslední provázky mizely v nepředstavitelné výšce. Umírající králové, plačící královny, zuřící bitvy. Bělokabátníci pustošící Dvouříčí. Dokonce se jí znovu zdálo o Seanchanech. Víc než jednou. Ty odsunula do nejtemnějšího koutku mysli, odmítala na ně vůbec pomyslet. A každou noc se jí zjevovala matka s otcem.
Aspoň u toho posledního si byla jistá významem, nebo si to přinejmenším myslela. Znamená to, že jsem na lovu černých adžah, a nevím, co moje sny znamenají, ani jak přimět ten hloupý ter’angrial, aby dělal, co má, a jsem vyděšená a... A stýská se mi po domově. Na okamžik si představila, jaké by to bylo nádherné, kdyby ji maminka zase posílala nahoru do postele s vědomím, že ráno bude všechno lepší. Jenže maminka už za mě nemůže řešit problémy a táta mi nemůže slíbit, že všechny příšery zažene, a já bych mu to stejně nevěřila. Teď to musím zvládnout sama.
Jak dávno tomu bylo. Nechtěla to zpátky, ne doopravdy, ale byly to hezké časy a jí to připadalo tak dávno. Bylo by nádherné, kdyby rodiče mohla znovu vidět, slyšet jejich hlasy. Až budu moci nosit tento prsten na kterémkoliv prstě podle práva.
Nakonec nechala Nyneivu i Elain jednu noc spát s kamenným prstenem – překvapilo ji, jak nerada ho dává z rukou – a ony se probudily a tvrdily, že byly určitě v Tel’aran’rhiodu, ale ani jedna neviděla víc než záblesk Srdce Kamene, nic, co by jim bylo k něčemu dobré.