Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Proč se, pro Světlo, ptáš na něco takového?“
„Holka,“ začal neohrabaně. „Mladá žena. Potkal jsem ji včera v noci. Je to jedna z cestujících.“ Nechá ji, aby si sama zjistila, že Zarin ví, že je Aes Sedai. A že si zřejmě myslí, že bude-li je sledovat, dovede ji to k Valerskému rohu. Nehodlal si pro sebe nechávat nic, co považoval za důležité, ale když mohla být tajnůstkářská Moirain, tak on taky.
„Zarin. To je saldejské jméno. Žádná žena tak nepojmenuje svou dceru, pokud nečeká, že z ní vyroste veliká kráska, která bude lámat mužská srdce. Taková, která lehává na polštářích v paláci, obklopená služebníky a nápadníky.“ Usmála se, krátce, ale pobaveně. „Možná máš další důvod k opatrnosti, Perrine, jestli tahle Zarin cestuje s námi.“
„Hodlám se mít na pozoru,“ ujistil ji Perrin. Aspoň věděl, proč se Zarin její jméno nelíbí. Pro hledačku rohu se rozhodně nehodilo. Pořád ale lepší, než aby si říkala „sokolík".
Když se vrátil na palubu, byl tam Lan a prohlížel Mandarba. A Zarin seděla u zábradlí na stočeném lanu, brousila si nůž a pozorovala ho. Velké trojúhelníkové plachty byly napjaté a Sněžná husa plula po proudu.
Zarin sledovala Perrina, jenž zamířil k ní na příď. Voda po obou stranách přídě se dělila jako hlína, obracející se pod radlicí pluhu. Perrin se připomněl sny, Aielana, Mininy vidiny a sokola. Bolelo ho na prsou. Život nikdy nebyl tak zamotaný.
Rand se probral z vyčerpávajícího spánku a posadil se. Plášť, jejž používal místo pokrývky, spadl na zem. Bolel ho bok, ve staré ráně z Falme mu cukalo. Oheň už mu dohořel skoro na uhlíky, jen pár malých plamínků se ještě mihotalo, ale i to stačilo, aby se stíny kolem pohybovaly. To byl Perrin. Byl! Byl to on, a ne sen. Nějak. Skoro jsem ho zabil! Světlo, musím být opatrný!
Roztřeseně zvedl dubovou větev a strčil ji do uhlíků. Stromů bylo na murandských vršcích, stále poměrně blízko Manetherendrelly, pomálu, ale on našel dost spadaných větví na oheň. Dřevo bylo vyschlé právě akorát, ale ještě ne zetlelé. Než se však větev dotkla uhlíků, Rand se zarazil. Blížili se koně, deset nebo dvanáct jich bylo. Musím být opatrný. Nesmím udělat další chybu.
Koně zamířili k jeho pohasínajícímu ohýnku, vstoupili do okruhu slábnoucího světla a zastavili se. Jejich jezdce halily stíny, ale většinu z nich zřejmě tvořili muži s ošlehanými tvářemi se zvoncovými přilbicemi a dlouhými koženými kazajkami pošitými kovovými kolečky jako rybími šupinami. Jedním z jezdců byla žena s šedivějícími vlasy a vážným výrazem. Tmavé šaty měla z prostého sukna, ale jemně tkaného, a zdobené stříbrnou broží ve tvaru lva. Připadala mu jako obchodnice. Už takové ženy viděl, přicházívaly do Dvouříčí nakoupit tabák a vlnu. Obchodnice a její stráž.
Musím být opatrný, říkal si Rand vstávaje. Žádné chyby.
„Vybral sis dobré místo k táboření, mladý muži,“ pravila ta žena. „Často ho cestou do Remenu používám sama. Nedaleko je malý pramen. Nebude ti, doufám, vadit, když se k tobě připojím?“ Její stráže už sesedaly. Muži si posouvali opasky s meči a uvolňovali podpínky.
„Vůbec ne,“ řekl Rand. Opatrně. Dva kroky a byl dost blízko. Vyskočil do vzduchu, otočil se – Chmýří bodláku letí vzduchem – čepel s volavkou vyrobená z ohně mu vlétla do rukou a on ženě srazil hlavu dřív, než jí z výrazu zmizelo překvapení. Ona z nich byla nejnebezpečnější.
Když se ženina hlava skulila přes zadek koně na zem, zachvátilo ho nadšení. Strážní začali pokřikovat a sápali se po mečích. Když si uvědomili, že jeho čepel pálí, začali ječet strachy. On mezi nimi tančil figury, které ho naučil Lan, a věděl, že by mohl zabít všech deset i obyčejnou ocelí, ale čepel, kterou držel, byla jeho součástí. Padl poslední muž, a jemu to tolik připomínalo cvičení, že začal vracet meč do pochvy pohybem nazývaným Skládání vějíře, když si uvědomil, že nemá pochvu a že i kdyby nějakou měl, tato čepel by ji stejně proměnila v popel, kdyby se jí dotkla.
Nechal meč zmizet a obrátil se ke koním. Většina jich utekla, ale někteří se zastavili opodál, a ženin vysoký valach tu stál, koulel očima a nejistě ržál. Bezhlavý trup, ležící na zemi, stále svíral otěže a držel zvířeti hlavu dole.
Rand koně osvobodil a jen posbíral své věci – ostatně moc jich nebylo – a vyhoupl se do sedla. Musím být opatrný, řekl si, když shlédl na mrtvé. Žádné chyby.
Stále byl plný jediné síly, proudil jím saidín, sladší než med a odpornější než shnilé maso. Náhle usměrňoval – aniž zcela chápal, co vlastně udělal, ani jak, jen mu to tak připadalo správné. A fungovalo to, protože mrtvoly se zvedly. Rand je seřadil čelem k sobě a nechal je pokleknout a sklonit hlavu k zemi. Tedy ty, kteří ještě nějakou hlavu měli. Nechal je kleknout před sebou.
„Jestli jsem Drak Znovuzrozený,“ oznámil jim, „tak takhle by to mělo být, ne?“ Pustit saidín bylo těžké, ale zvládl to. Kdybych ho svíral příliš, jak bych pak udržel šílenství stranou? Hořce se zasmál. Nebo už je na to příliš pozdě?
Zamračil se a podíval se na řadu mrtvol. Byl si jist, že jich bylo jen deset, ale teď tu klečelo jedenáct mrtvých mužů, a jeden z nich neměl žádné brnění, ale v dlani stále tiskl dýku.
„Vybral sis špatnou společnost,“ sdělil mu Rand.
Obrátil valacha, pobídl ho patami a tryskem vyrazil do noci. Do Tearu bylo ještě daleko, ale on se tam hodlal dostat tou nejkratší cestou, i kdyby měl uštvat koně nebo je krást. Skoncuji s tím. S těmi posměšky. Se štvanicí. Skoncuji s tím! Callandor. Volal ho.
37
Ohně v Cairhienu
Egwain půvabně přikývla v odpověď na uctivou úklonu jednoho z lodníků, který kolem ní bos procházel a cestou tahal za lano, které již bylo i tak dost napjaté, takže zřejmě trošičku měnil nastavení jedné z velkých čtverhranných plachet. Jak klusal zpět, kde vedle kormidelníka stál kapitán, znovu se uklonil a Egwain opět kývla. Potom obrátila pozornost zpátky k zalesněnému cairhienskému břehu, jejž od Modrého jeřába dělilo necelých dvacet sáhů vody.
Kolem klouzala vesnice, nebo to, co kdysi vesnicí bývalo. Z poloviny domů zbyly jenom kouřící hromady trosek, z nichž trčely holé komíny. Na jiných domech práskaly ve větru dveře a rozbahněná ulice byla posetá kusy nábytku, šatstvem a nádobím, jako by to tu někdo zahodil. Na ulici se nic živého nehýbalo, objevil se jen jeden hladem polomrtvý pes, který si proplouvající lodi nevšímal a odklusal z dohledu za pobořené zdi stavení, které snad bývalo hostincem. Egwain se vždycky při pohledu na něco takového sevřel žaludek, ale snažila se udržet odtažitou vážnost, kterou považovala za vhodnou pro Aes Sedai. Příliš to nepomáhalo. Za vesnicí stoupal k obloze hustý sloup kouře. Tak tři čtyři míle daleko, odhadla.
Tohle nebyl první takový sloup dýmu, jaký spatřila od chvíle, kdy Erinin začala tvořit hranici Cairhienu, ani první taková vesnice. Tentokrát aspoň nebyla v dohledu žádná těla. Kapitán Ellisor občas musel kvůli mělčinám připlout blíž ke cairhienskému břehu – říkal, že se v této části řeky mělčiny posouvají – ale ať připlul, jak chtěl blízko, Egwain nespatřila jedinou živou duši.