Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Stál na výšince a všude kolem byly zastíněné, nezřetelné dolíky a pahorky. V dálce se nějak příliš brzy ztrácely. Pod ním stál Rand. Rand a nerovný kruh myrddraalů a mužů a žen, na které se nemohl dívat delší dobu. Někde v dálce vyli psi. Vzduch byl plný pachu myrddraalů a hořící síry. Perrinovi se zježily vlasy.
Kruh lidí a myrddraalů se přiblížil k Randovi a všichni šli jako ve snu. A Rand je začal zabíjet. Z rukou mu vylétly ohnivé koule a dva z lidí pohltily. Shora sjel blesk a sežehl další. Z prstů mu létaly pruhy světla jako doběla rozžhavené železo a zabily další. A ti, co přežili, se neustále pomalu blížili, jako by nikdo z nich neviděl, co se děje. Jeden po druhém umírali, až nikdo nezůstal, a Rand klesl na kolena a lapal po dechu. Perrin si nebyl jist, jestli se směje nebo pláče, nějak to vypadalo, že oboje.
Na výšince se objevily stíny, přicházeli další lidé a další myrddraalové, a všichni se sápali na Randa.
Perrin přiložil ruce k ústům. „Rande! Rande, přicházejí další!“
Rand vzhlédl, ohrnul rty a zavrčel. Obličej se mu leskl potem.
„Rande, oni –!“
„Shoř!“ zavyl Rand.
Perrinovi se do očí vpálilo světlo a vše pohltila bolest.
Se zasténáním se na lůžku stočil do klubíčka a za zavřenými víčky ho stále pálilo to světlo. Bolel ho hrudník. Zvedl ruku a trhl sebou, když pod košilí ucítil spáleninu, ne větší než stříbrný groš.
Kousek po kousku přinutil stažené svaly, aby se uvolnily. Natáhl nohy a pak ležel bez hnutí v temné kajutě. Moirain. Tentokrát o tom musím povědět Moirain. Jenom musím počkat, dokud ta bolest nepřejde.
Ale s tím, jak ho přestávalo bolet tělo, přicházela únava. Ještě si stačil pomyslet, že musí vstát, než ho zase přemůže spánek.
Když oči znovu otevřel, ležel a díval se na trámy nad hlavou. Světlo nad a pode dveřmi mu prozradilo, že se zatím rozednilo. Položil si ruku na prsa, aby se přesvědčil, že si to jen představoval, představoval si to tak dokonale, že doopravdy cítí spáleninu...
Jeho prsty se dotkly popáleného místa. Takže jsem si to nepředstavoval. Nejasně se rozpomínal na pár dalších snů, které se mu vytrácely z paměti už při tom, kdy na ně pomyslel. Obyčejné sny. Dokonce měl pocit, že se v noci dobře vyspal. A ještě bych se trochu prospat potřeboval. Ale to znamenalo, že může spát. Přinejmenším do tě doby, než kolem zase budou nějací vlci.
Vzpomněl si, jak se při tom krátkém procitnutí ze sna o Hopsalovi rozhodl, a po chvilce usoudil, že se rozhodl správně.
Musel zaklepat na patery dveře, a dvakrát se nechat proklít –obyvatelé druhých dvou kajut již odešli na palubu – než našel Moirain. Byla zcela oblečená, ale se zkříženýma nohama seděla na jedné posteli a ve světle lucerny si četla v poznámkách. Perrin si všiml, že si prohlíží začátek, poznámky, které si musela zapsat ještě dřív, než vůbec dorazila do Emondovy Role. Lanovy věci byly úhledně složené na druhém lůžku.
„Něco se mi zdálo,“ řekl jí Perrin a pokračoval ve vyprávění. Řekl jí všechno. Dokonce si vytáhl košili, aby jí ukázal malé kolečko na hrudi, bylo zarudlé a vycházely z něj rudé vlnovky. Předtím jí nevykládal všechno a tušil, že ani v budoucnu se jí nebude svěřovat se vším, ale tohle mohlo být příliš důležité, aby si to nechával pro sebe. Nýtek je nejmenší součástkou nůžek a nejsnáze se vyrábí, ale bez něj nůžkami žádnou látku neustřihnete. Když skončil, jen tam tak stál a čekal.
Moirain si ho bezvýrazně prohlížela, ale těm jejím tmavým očím neuniklo jediné slovo, které vypustil z úst. Všechno zvážila, změřila a prohlédla ve světle. Teď seděla stejně, jenom nyní zkoumala, zvažovala a prohlížela ve světle jeho.
„No, je to důležitý?“ chtěl vědět Perrin nakonec. „Myslím, že to byl jeden z těch vlčích snů, cos mi o nich vykládala – jsem si jistý, že byl, musel být! – ale to ještě neznamená, že to, co jsem viděl, bylo skutečný. Já jenom, žes říkala, že by někteří ze Zaprodanců mohli být volní, a on jí říkal Lanfear a... Je to důležitý, nebo tady ze sebe dělám blbce?“
„Existují ženy,“ začala Moirain pomalu, „které by udělaly, co by bylo v jejich silách, aby tě zkrotily, kdyby slyšely, co jsi právě sdělil mně.“ Perrinovi jako by zamrzly plíce, nemohl se ani nadechnout. „Já tě neobviňuji, že jsi schopen usměrňovat,“ pokračovala Aes Sedai a led v Perrinovi roztál, „ani že by ses to někdy mohl naučit. Kdyby se tě pokusily zkrotit, nijak by ti to neublížilo, jen by sis užil drsného zacházení červených adžah, než by si uvědomily, jakou udělaly chybu. Takoví muži jsou vzácní, a dokonce ani červené sestry se vším svým lovením nenašly za posledních deset let víc než tři. Přinejmenším předtím, než se roztrhl pytel s těmi falešnými Draky. Snažím se ti tu objasnit, že podle mého názoru jsi náhle nezačal vládnout jedinou silou. Toho se bát nemusíš.“
„No, za to ti teda pěkně děkuju,“ zavrčel Perrin hořce. „Nemuselas mě vyděsit k smrti, jen abys mi řekla, že se nemám čeho bát!“
„Ó, ale ty se máš čeho bát. Nebo bys aspoň měl být opatrný, jak ti radil ten vlk. Červené sestry, nebo i jiné, by tě mohly zabít dřív, než by si uvědomily, že na tobě není nic ke krocení.“
„Světlo! Světlo mě spal!“ Zamračeně se na ni díval. „Snažíš se mě zase vodit za nos, Moirain, ale já nejsem tele a v nose nemám kroužek. Červený adžah, nebo kterýkoliv jiný, by na krocení ani nepomyslely, pokud by v tom, co se mi zdálo, nebylo něco opravdovýho. Takže to znamená, že Zaprodanci jsou opravdu volní?“
„Už jsem ti řekla, že by mohli být. Někteří z nich. Tvoje... sny jsem ale nečekala, Perrine. Snílkové psali o vlcích, ale tohle jsem nečekala.“
„No, já myslím, že to bylo skutečný. Myslím, že jsem viděl něco, co se doopravdy stalo. Něco, co jsem vůbec vidět neměl.“ Co musíš vidět. „Myslím, že nejmíň Lanfear je volná. Co s tím hodláš dělat?"
„Já pojedu do Illianu. A pak do Tearu. A budu doufat, že se tam dostanu dříve než Rand. Remen jsme museli opustit příliš rychle, takže Lan nestačil zjistit, jestli překročil řeku nebo jestli se vydal po řece. Ale než dorazíme do Illianu, měli bychom to vědět jistě. Pokud se vydal tudy, tak narazíme na znamení.“ Sklopila zrak ke knize, jako by hodlala pokračovat ve čtení.
„To je všechno, co uděláš? Když je Lanfear volná a Světlo ví, kolik dalších?“
„Nezpytuj má rozhodnutí,“ zarazila ho chladně Moirain. „Ani nevíš, jak se ptát, a kdybych ti odpověděla, nerozuměl bys ani polovině odpovědí. A já ti stejně odpovídat nehodlám.“
Perrin pod jejím upřeným pohledem přešlapoval, až bylo jasné, že už mu k tomu víc neřekne. Košile se mu stále bolestivě otírala o spáleninu na hrudi. Nevypadalo to na vážné poranění – Na to, že mě zasáhl blesk, to nic vážného není! – ale jak k němu přišel, to byla jiná otázka. „Ehm... Nevyléčila bys mi to?“
„Takže tobě už nyní nevadí, když se na tebe použije jediná síla, Perrine? Ne, já to v žádném případě nevyléčím. Není to nic vážného, a aspoň ti to bude připomínat, že máš být víc opatrný.“ Opatrný, když na ni chce tlačit, pochopil Perrin, stejně jako by měl být opatrný ve snech a při tom, komu o nich povídá. „Ještě něco, Perrine?“
Perrin vykročil ke dveřím, ale ještě se zastavil. „Ještě jedna věc. Kdybys věděla, že se nějaká žena jmenuje Zarin, znamenalo by to něco?“