Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Říkala jsem ti, že ti dva mají takovou zvláštní představu, že je roh ukrytý ve Velkém Černém lese.“ Usmála se na něj. Když se usmívala, vůbec neměla příliš velká ústa. „A já ti říkám, že hledač musí jít po zvláštních stopách. Máš štěstí, že Orban s Gannem byli zranění v boji se všemi těmi Aielany, jinak se mohli klidně nalodit taky. Já se vám aspoň nebudu plést do cesty, ani se snažit vás převézt nebo začít rvačku se strážcem.“
Perrin znechuceně zavrčel. „My jsme jenom poutníci na cestě do Illianu, holka. Jak se vlastně jmenuješ? Když už se s tebou mám celý dny dělit o loď, tak ti nemůžu říkat holka.“
„Říkám si Mandarb.“ Perrin nedokázal zcela zabránit výbuchu smíchu. Ty zešikmené oči ho rozhorleně pozorovaly. „Něco tě naučím, sedláku.“ Hlas měla klidný. Téměř. „Ve starém jazyce znamená mandarb ‚čepel'. To je jméno hodné hledače rohu!“
Perrinovi se podařilo zvládnout smích, a když ukázal na provazovou ohrádku mezi stěžni, jen trochu sípal. „Vidíš toho černýho hřebce? On se jmenuje Mandarb.“
Žár se z jejích očí vytratil a na tvářích jí naskočil ruměnec. „Aha. Narodila jsem se jako Zarin Bashereová, ale Zarin není jméno pro hledače. V příbězích se hledači vždycky jmenovali nějak jako Rogoš Orlozraký.“
Vypadala tak schlíple, že Perrin spěšně dodaclass="underline" „Mně se jméno Zarin líbí. Hodí se k tobě.“ V očích jí zase zaplápolal oheň, a Perrin měl na chvíli pocit, že hodlá znovu vytáhnout nůž. „Je pozdě, Zarin. Chci se trochu prospat.“
Obrátil se k ní zády a vykročil k poklopu vedoucímu do podpalubí. V zádech ho svrbělo. Lodníci stále přecházeli sem a tam po palubě a opírali se do vesel. Troubo. Holka by po mně nehodila nožem. Ne když se všichni tihle lidi dívají. Nebo ano? Právě když dorazil k poklopu, zavolala za ním.
„Sedláku! Třeba bych si mohla říkat Faile. Táta mi tak říkával, když jsem byla malá. Znamená to ‚sokolík'.“
Perrin ztuhl a málem minul první schod vedoucí do podpalubí. Shoda okolností. Přinutil se sejít dolů, aniž se ohlédl. Musí to být souhra náhod. V chodbě byla tma, ale za ním sem dopadalo dost měsíčního světla, aby viděl na cestu. V jedné kajutě někdo hlasitě chrápal. Min, proč jsi to musela vidět?
36
Dcera noci
Když si Perrin uvědomil, že nemá ponětí, která kajuta by měla být jeho, strčil hlavu hned do několika. Byla tam tma a ve všech spali dva muži na úzkých lůžcích u stěn, až v jedné seděl na podlaze mezi dvěma lůžky Loial – vlezl se tam jen tak tak – a ve světle lampy zavěšené na volném kroužku škrábal do knihy s koženou vazbou své poznámky. Ogier si chtěl popovídat o tom, co se přes den událo, ale Perrin musel zatínat zuby, jak se snažil potlačit zívání, i když loď už musela odplout dost daleko po proudu, aby mohl bezpečně usnout. Bezpečně snít. I kdyby se snažili, nemohli vlci udržet krok s opačinami a proudem.
Nakonec našel jednu kajutu bez oken, ve které nikdo nebyl, což mu docela vyhovovalo. Chtěl být nyní docela sám. Shoda okolností ve jméně, to je všechno, říkal si, když rozsvěcel lampičku na stěně. A stejně, ve skutečnosti se jmenuje Zarin. Ale dívka s vysedlými lícními kostmi a tmavýma zešikmenýma očima nebyla to, nač myslel nejvíc. Odložil luk a ostatní věci na uzoučkou postel, plášť hodil přes ně a posadil se na druhé lůžko, aby si mohl stáhnout boty.
Elias Machera objevil způsob jak žít s tím, čím byl, člověkem nějak spojeným s vlky, a nezešílet. Když se nad tím Perrin zpětně zamyslel, byl si jist, že Elias tak žil celá léta, než se vůbec potkali. On chtěl, aby tomu tak bylo. Rozhodně to přijal. To nebylo řešení. Perrin tak žít nechtěl, nechtěl se s tím smířit. Ale když máš kus surového železa, který se hodí na nůž, tak se s tím prostě smíříš a vyrobíš nůž, i když by se ti víc líbila sekera. Ne! Můj život je víc než železo, které je kováno do tvaru.
Opatrně se myslí natáhl k vlkům a našel – nic. Získal jenom nejasný dojem z vlků někde v dálce, ale i ten slábl. Poprvé za velice dlouhou dobu byl sám. Požehnaně sám.
Sfoukl lampu a poprvé za mnoho dní si lehl. Jak to, pro Světlo, Loial na něčem takovém zvládne? Všechny ty noci beze spánku na něj padly a vyčerpáním mu ochably svaly. Uvědomil si, že dokázal vyhnat z hlavy i toho Aiela. A bělokabátníky. Světlem prokletá sekera! Ať shořím, přál bych si, abych ji nikdy neuviděl, byla jeho poslední myšlenka, než usnul.
Obklopovala ho hustá šedá mlha, dole natolik hutná, že si neviděl na vlastní boty, a všude kolem tak těžká, že nedohlédl na deset kroků před sebe. Poblíž sice určitě nic nebylo, ale v té mlze se mohlo skrývat cokoliv. A ta mlha nějak nebyla správná, nebyla vůbec mokrá. Položil ruku na opasek hledaje útěchu ve vědomí, že by se mohl bránit, a trhl sebou. Jeho sekera byla pryč.
V mlze se cosi pohnulo, šeď zavířila. Něco se k němu blížilo.
Napjal se a uvažoval, bude-li lepší uprchnout nebo zůstat stát a bojovat holýma rukama, uvažoval, jestli vůbec má proti čemu bojovat.
Hopsale?
Vlk zaváhal, ale pak se mu postavil po boku. Byl to Hopsal – tím si byl jist – ale něco na tom, jak vlk stál, jak k němu krátce zdvihl žluté oči, vyžadovalo mlčení, mysli stejně jako těla. Ty oči se dožadovaly, aby se tím řídil také.
Položil ruku vlkovi na hlavu a v té chvíli Hopsal vyrazil kupředu. Nechal se vlkem vést. Srst pod jeho rukou byla hustá a zježená. Na omak byla skutečná.
Mlha začala houstnout, a jen díky tomu, že měl ruku položenou na vlkově těle, věděl, že tu Hopsal stále ještě je, protože když se podíval dolů, neviděl skoro vlastní hruď. Klidně mohl být po prsa zabalen do čerstvě ostříhané vlny, nic víc neviděl. Uvědomil si, že ani nic neslyší. Dokonce ani zvuk vlastních kroků. Zahýbal prsty u nohou a ulevilo se mu, když ucítil boty.
Šeď ztmavla a s vlkem teď kráčeli černočernou tmou. Když si sáhl na nos, neviděl ani vlastní ruku. Nos ostatně také ne. Zkusil na chvíli zavřít oči, ale žádný rozdíl v tom nebyl. Stále se nic neozývalo. Cítil, že má ruku položenou na drsné srsti na Hopsalově hřbetě, ale nebyl si jist, jestli pod nohama vůbec něco cítí.
Náhle se Hopsal zastavil a přinutil ho taky zastavit. Rozhlédl se kolem sebe... a prudce zavřel oči. Teď tu maličký rozdíl byl. A také něco cítil, nepříjemně se mu stahoval žaludek. Přiměl se otevřít oči a podívat se dolů.
To, co spatřil, tu nemohlo být, leda by s Hopsalem stáli ve vzduchu. Z vlka ani ze sebe neviděl ani kousíček, jako by vůbec neměli těla – při tomto pomyšlení jako by se mu v žaludku objevil kus ledu – ale pod sebou, jasně, jako osvětlenou tisícovkou luceren, viděl rozsáhlou sbírku zrcadel, která zdánlivě visela v černé prázdnotě, ale uspořádána byla, jako kdyby stála na podlaze ve velikánské síni. Zrcadla se táhla do dálky všemi směry, ale přímo pod nohama měl volné místo. A tam byli lidé. Náhle slyšel jejich hlasy, jako kdyby stál přímo mezi nimi.
„Veliký pane,“ ptal se tiše jeden z mužů, „kde je tohle místo?“ Rozhlédl se kolem sebe a trhl sebou, když uviděl svůj tisíckrát znásobený odraz, a pak už se díval jenom před sebe. Ostatní se kolem něj choulili zřejmě ještě vyděšenější. „Spal jsem doma v Tar Valonu, Veliký pane. Spím v Tar Valonu! Kde je tohle místo? Copak jsem zešílel?“
Někteří z mužů kolem něj měli zdobené, bohatě vyšívané kabátce, jiní prostší šat a někteří byli dokonce nazí či jen ve spodním prádle.