Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Já taky spím,“ málem zavřískl jeden z naháčů. „V Tearu. Vzpomínám si, jak jsem uléhal s manželkou!“
„A já spím v Illianu.“ To byl muž v červené a zlaté a hovořil značně otřeseným hlasem. „Vím, že spím, ale tak to být nemůže. Vím, že sním, ale to je nemožné. Kde je tohle místo, Veliký pane? Opravdu jsi ke mně přišel?“
Tmavovlasý muž, který stál před nimi, byl celý v černém, se stříbrnou krajkou kolem krku a na zápěstích. Čas od času si položil ruku na prsa, jako by ho něco bolelo. Dole bylo všude světlo, které jako by vycházelo odnikud, ale ten muž pod Perrinem byl zahalen ve stínu. Temnota se kolem něj válela a laskala ho.
„Ticho!“ Muž v černém nemluvil nijak hlasitě, ale ani nemusel. Než dořekl to jediné slovo, zvedl hlavu. Jeho oči a ústa byly otvory vedoucími přímo do zuřící ohnivé výhně, samý plamen a ohnivá záře.
Tehdy ho Perrin poznal. Ba’alzamon. Shlížel dolů na samotného Ba’alzamona. Zasáhl ho strach jako kovové ostří. Byl by utekl, ale necítil nohy.
Hopsal přešlápl. Perrin ucítil pod rukou hustou srst a pevně ji stiskl. Něco skutečného. Něco mnohem skutečnějšího, jak doufal, než to, co viděl. Ale věděl, že skutečné je obojí.
Lidé choulící se k sobě se ještě víc přikrčili.
„Dostali jste úkoly,“ řekl Ba’alzamon. „Některé z těch úkolů jste splnili. V jiných jste neuspěli.“ Občas jeho oči a ústa zmizely v plamenech a zrcadla se zaleskla odraženým ohněm. „Ti, kteří byli určeni na smrt, musejí zemřít. Ti, kteří byli určeni pro mě, se mi musejí poklonit. Zklamat Velikého pána Temnoty je neodpustitelné.“ Z očí mu vyšlehly plameny a temnota kolem něj se vlnila a vířila. „Ty.“ Prstem ukázal na muže, jenž prve hovořil o Tar Valonu, na chlapíka oblečeného jako kupec v prostém kabátci z nejjemnějšího sukna. Ostatní od něj ustoupili, jako by měl černý mor, a nechali ho krčit se samotného. „Tys tomu chlapci dovolil uniknout z Tar Valonu."
Muž zaječel a začal se klepat, jako kus železa na kovadlině. Vypadal stále méně hmotně a jeho křik slábl s ním.
„Všichni sníte,“ pravil Ba’alzamon, „ale co se stane v tomto snu, je skutečné.“ Vřískající muž už byl jenom uzlíčkem mlhy ve tvaru člověka, jeho křik byl stále vzdálenější, a pak zmizel dokonce i ten opar. „Obávám se, že on se už nikdy nevzbudí.“ Ba’alzamon se zasmál a z jeho úst vyrazil oheň. „Vy ostatní mě znovu nezklamte. Odejděte! – Vzbuďte se a poslechněte!“ Ostatní muži zmizeli.
Ba’alzamon tam chvíli stál sám a pak s ním najednou byla žena, celá oděná v běli a stříbře.
Perrinem to otřáslo. Na ženu tak krásnou nedokázal zapomenout. Byla to žena z jednoho snu, ta, která ho poháněla ke slávě.
Za ženou se objevil zdobený stříbrný trůn a ona se posadila a pečlivě si upravila hedvábné suknice. „Klidně používáš moji říši,“ podotkla.
„Tvoji říši?“ podivil se Ba’alzamon. „Tak ty ji považuješ za svou? Copak ty už nesloužíš Velikému pánu Temnoty?“ Temnota kolem něj na okamžik zhoustla, a jako by vřela.
„Sloužím,“ pospíšila si ta krásná žena s odpovědí. „Sloužím pánu Soumraku dlouho. Také jsem dlouho za své služby pobývala ve vězení, v nekonečném, bezesném spánku. Jen šedým mužům a myrddraalům jsou odepřeny sny. Dokonce i trolloci mohou snít. Sny vždy patřily mně, abych je používala a procházela se v nich. A teď jsem opět volná a použiji, co je mé.“
„Co je tvé,“ řekl Ba’alzamon. Černota vířící kolem něj vypadala pobaveně. „Ty ses vždycky považovala za někoho většího, než kým jsi, Lanfear.“
To jméno Perrina ranilo jako čerstvě nabroušený nůž. Jeden ze Zaprodanců byl v jeho snech. Moirain měla pravdu. Někteří z nich byli volní.
Ta žena v bílém teď stála, trůn zmizel. „Jsem tak velká, jaká jsem. Co se stalo s tvými plány? Tři tisíce let, i víc, jsi našeptával lidem a tahal za provázky korunované loutky jako Aes Sedai!“ Do tohoto jména vložila veškeré opovržení, jehož byla schopna. „Tři tisíce let, a přesto Luis Therin znovu chodí po světě a tyhle Aes Sedai ho málem mají na vodítku. Dokážeš ho ovládat? Dokážeš ho obrátit? Byl můj dávno předtím, než na něj padla ta žába s vlasy jako sláma, Iliena! A zase bude můj!“
„Ty teď sloužíš sobě, Lanfear?“ Ba’alzamon sice mluvil tiše, ale plameny v jeho očích i ústech zuřily bez ustání. „Porušila jsi snad přísahy Velikému pánu Temnoty?“ Na okamžik ho temnota téměř pohltila, vidět byly jen ty tři ohně. „Ty se nedají tak snadno zlomit jako přísahy Světlu, jež jsi zaprodala, když jsi prohlásila svého nového pána v samotné síni Služebníků. Tvůj pán si tě žádá navěky, Lanfear. Budeš sloužit, nebo sis vybrala věčnou bolest, nekonečné umírání bez možnosti úlevy?“
„Sloužím.“ I přes to, co říkala, tu stála vzpřímená a plná vzdoru. „Sloužím Velikému pánu Temnoty a nikomu jinému. Navždy!“
Zrcadla začala mizet, jako by se přes ně valily černé vlny, stále blíž a blíž středu. Příliv se převalil i přes Ba’alzamona a Lanfear. Zůstala jen čerň.
Perrin cítil, jak se Hopsal pohnul, a velice rád ho následoval, veden pouze hmatem. Teprve když se pohnul, tak si uvědomil, že se pohnout může. Snažil se rozluštit, co právě viděl, ale bez úspěchu. Ba’alzamon a Lanfear. Jazyk se mu přilepil na patro. Z nějakého důvodu ho Lanfear děsila víc než Ba’alzamon. Možná proto, že se mu o ní v horách zdálo. Světlo! Jeden ze Zaprodanců byl v mých snech! Světlo! A pokud mu něco neuniklo, tak vzdorovala Temnému. Říkali mu a učili ho, že Stín nad vámi nemá žádnou moc, pokud ho popřete a odmítnete, ale jak mohla temná družka – a ne jen tak nějaká temná družka, ale jedna ze Zaprodanců! – odmítnout Stín? Musel jsem zešílet, jako Simionův bratr. Ty sny mě dohnaly k šílenství!
Černota se pomalu změnila v mlhu a ta postupně řídla, až vyšel s Hopsalem na louku v kopcích, zalitou jasným denním světlem. Z houštiny na úpatí kopce se ozýval ptačí zpěv. Perrin se ohlédl. Až k obzoru se táhla zvlněná pláň posetá mnoha hájky. Po mlze nebylo nikde ani památky. Velký prošedivělý vlk tu stál a pozoroval ho.
„Co to bylo?“ chtěl vědět Perrin a snažil se v duchu otázku přetvořit tak, aby mu vlk mohl rozumět. „Proč jsi mi to ukázal? Co to bylo?“
Hlavou mu táhla záplava pocitů a obrazů a on si k nim přiřazoval příslušná slova. Co jsi vidět musel. Buď opatrný, Mladý býku. Toto místo je nebezpečné. Buď opatrný jako vlče lovící dikobraza. Ten vypadal jako něco podobného Malému trnitému zadku, ale on v duchu zvíře pojmenoval tak, jak mu říkali lidé. Jsi příliš mladý, příliš nezkušený.
„Bylo to skutečné?“
Všechno je skutečné, co je vidět, i to, co vidět není. To byla zřejmě jediná odpověď, kterou mu Hopsal hodlal poskytnout.
„Hopsale, jak ses tu ocitl? Viděl jsem tě umírat. Cítil jsem tě umírat!“
Všichni jsou tady. Všichni bratři a sestry, kteří jsou, všichni, kteří byli, všichni, kteří budou. Perrin věděl, že se vlci neumějí smát, ne tak jako lidé, ale na okamžik měl dojem, že se na něj Hopsal usmívá. Tady se vznáším jako orel. Vlk se přikrčil a skočil vysoko do vzduchu. Neslo ho to stále nahoru, až byl jen tečkou na obloze, a k Perrinovi doplula poslední myšlenka. Létat.
Perrin se za ním díval s otevřenými ústy. On to dokázal. Náhle ho začaly pálit oči. Odkašlal si a podrbal se na nose. Příště se rozbrečím jako holka. Bez přemýšlení se rozhlédl kolem sebe, jestli ho snad někdo nezahlédl, a tím se všechno rychle změnilo.