Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Následovalo kratší dohadování. Dívka kapitánovi předala tři stříbrné marky, zamračila se na měďáky, které dostala nazpátek, pak si je nacpala do měšce a vydala se pomalu k místu, kde stál Perrin.
Šířila se kolem ní vůně bylinek, lehká, svěží a čistá. Prohlédla si Perrina tmavýma zešikmenýma očima nad vysedlými lícními kostmi a pak se obrátila zpátky k pobřeží. Bude asi v jeho věku, usoudil Perrin, ale pořád se nemohl rozhodnout, jestli je její nos akorát, nebo jejímu obličeji vévodí. Ty jsi ale trouba, Perrine Aybaro. Proč by ti mělo záležet na tom, jak vypadá?
Mezera mezi nábřežím a lodí již byla dobrých deset sáhů. Opačiny silně zabíraly a v černé vodě vyorávaly bílé brázdy. Perrina napadlo, že by ji mohl hodit přes palubu, ale rychle tento nápad zavrhl.
„No,“ řekla po chvíli dívka, „nikdy by mě nenapadlo, že mě cesta zavede zpátky do Illianu tak brzy.“ Hlas měla vysoko posazený a mluvila monotónním, ale ne nepříjemným způsobem. „Vy putujete do Illianu, viď?“ Perrin stiskl rty. „Nemrač se,“ řekla mu. „Nechali jste tam po sobě s tím Aielanem pěknou spoušť. Když jsem odcházela, ta správná vřava právě začínala.“
„Tys jim to neřekla?“ zeptal se užasle Perrin.
„Lidi z města si myslí, že ten Aielan překousal řetěz, nebo ho možná přetrhl holýma rukama. Než jsem odešla, tak se ještě nerozhodli.“ Vydala zvuk, který se nebezpečně podobal zahihňání. „Orban dost hlasitě vyjadřoval znechucení nad tím, že mu jeho zranění brání pronásledovat Aielana osobně.“
Perrin si odfrkl. „Jestli ještě někdy uvidí Aiela, tak se zatraceně pozvrací.“ Odkašlal si a zamumlaclass="underline" „Promiň.“
„To nevím,“ prohlásila dívka, jako by jeho poznámka nebyla nijak výjimečná. „Viděla jsem ho v zimě v Jehannahu. Porazil čtyři chlapy najednou, dva zabil a dva donutil se vzdát. Samozřejmě ten boj začal, takže to tomu trochu ubírá na půvabu, ale oni věděli, co dělají. Nevybral si zrovna chlapy, kteří by se neuměli bránit. Stejně je to hlupák. Má takové zvláštní představy o Velkém Černém lese. Někteří ho nazývají Les stínů. Už jsi o něm slyšel?“
Perrin se na ni úkosem podíval. Mluvila o boji a zabíjení tak klidně, jako by jiná žena hovořila o pečení. O žádném Velkém Černém lese sice v životě neslyšel, ale Les stínů ležel kousek na jih od Dvouříčí. „Sleduješ mě? Tam v hostinci jsi na mě zírala. Proč? A proč jsi jim neřekla, cos viděla?“
„Ogier,“ začala vyprávět s pohledem upřeným na řeku, „je očividně ogier, a co jsou zač ostatní, nebylo těžké uhodnout. Podařilo se mi nahlédnout pod kapuci paní Alys mnohem hlouběji než Orbanovi, a vzhledem k ní musí být ten chlapík s kamennou tváří strážce. Světlo mě spal, ale rozhodně bych nechtěla, aby se na mě naštval. To se tak tváří vždycky, nebo měl k poslednímu jídlu kamení? No, takže jsi zůstal jenom ty. Nemám ráda věci, s kterými nemůžu počítat.“
Perrin znovu zauvažoval o tom, že ji hodí přes palubu. Tentokrát zcela vážně. Ale Remen už byl jen skvrnou světla hodně daleko ve tmě a nedalo se poznat, jak je to daleko na břeh.
Dívka zřejmě jeho mlčení vzala jako pobídku, aby mluvila dál. „Takže tady mám –“ rozhlédla se kolem sebe a pak ztišila hlas, i když nejbližší lodník pracoval u vesla dobrých pět sáhů daleko –„Aes Sedai, strážce, ogiera – a tebe. Venkovana, podle prvního dojmu.“ Naklonila hlavu na stranu, upřeně se mu podívala do žlutých očí – Perrin odmítl odvrátit zrak – a usmála se. „Jenže ty osvobodíš z klece Aielana, dost dlouho si s ním povídáš a pak mu pomůžeš rozsekat tucet bělokabátníků do vuřtů. Předpokládám, že to děláš pravidelně, rozhodně to vypadalo, jako by to pro tebe nebylo nic neobvyklého. Ze skupinky poutníků, jako jste vy, cítím něco zvláštního, a hledači si vybírají zvláštní stopy.“
Perrin zamrkal, ten důraz mu nemohl uniknout. „Hledač? Ty? Ty nemůžeš být hledač. Jsi holka.“
Její úsměv byl natolik nevinný, že od ní Perrin málem rovnou odešel. Dívka o krok ustoupila, půvabně máchla rukama a náhle držela dva nože. Celé to provedla stejně uhlazeně, jako by to byl udělal Tom Merrilin. Jeden z mužů u opačin se zakuckal a další dva se zarazili. Vesla do sebe narazila a zapletla se a Sněžná husa trochu poskočila, než kapitánův křik věci zase urovnal. Tou dobou už nechala černovláska nože zase zmizet.
„Hbitý prsty a hbitý jazyk tě dostanou mnohem dál než ostrý meč a svaly. Taky bystrý zrak, ale já naštěstí všechny tyhle věci mám.“
„A taky skromnost,“ zamumlal Perrin. Ona si toho zřejmě nevšimla.
„Složila jsem přísahu a přijala požehnání na Tammazově velkém náměstí v Illianu. Možná jsem byla nejmladší, ale v tom davu, se všemi těmi trubkami a bubny a cimbály a křikem... I šestileté dítě tam mohlo složit přísahu, a nikdo by si toho nebyl všiml. Bylo nás tam přes tisíc, možná dva tisíce, a každý měl představu, kde hledat Valerský roh. Já mám svoji – pořád to může být ta správná – ale žádný hledač si nemůže dovolit pominout zvláštní stopu. Roh určitě leží na konci zvláštní stopy, a já ještě nikdy neviděla nic zvláštnějšího než stopu, kterou tvoříte vy čtyři. Kam máte namířeno? Do Illianu? Někam jinam?“
„Jaká je ta tvoje představa?“ zeptal se Perrin. „O tom, kde je roh?“ V bezpečí v Tar Valonu, doufám, a Světlo dej, ať už ho nikdy v životě neuvidím. „Ty myslíš, že je v Ghealdanu?“
Dívka se na něj zamračila – měl pocit, že se nevzdá pachu, který jednou zachytí, ale byl připraven jí nabídnout tolik vedlejších stop, kolik jich bude ochotná přijmout – a pak podotkla: „Už jsi někdy slyšel o Manetherenu?“
Perrin se málem rozkašlal. „Už jsem o něm slyšel,“ připustil opatrně.
„Každá královna Manetherenu byla Aes Sedai a král strážce s ní spojený. Takové místo si neumím představit, ale v knihách se to píše. Byla to velká země – zabírala většinu Andoru a Ghealdanu a ještě pár dalších zemí kolem – ale hlavní město samotné leželo v pohoří Oparů. A já si myslím, že roh je tam. Leda byste mě k němu dovedli vy čtyři.“
Perrinovi se zježily vlasy. Poučovala ho, jako by byl nevzdělaný vesnický klacek. „Ty roh ani Manetheren nenajdeš. Město bylo zničeno za trollockých válek, když poslední královna natáhla příliš mnoho jediné síly, aby zničila hrůzopány, kteří jí zabili manžela.“ Moirain jim řekla i jména toho krále a královny, ale on je zapomněl.
„Ne v Manetherenu, sedláku,“ utrousila klidně, „i když taková země by byla skvělou skrýší. Ale v pohoří Oparů byly další státy, jiná města, tak stará, že si je nepamatují dokonce ani Aes Sedai. A já myslím na všechny ty staré příběhy, kde se vypráví, jaké neštěstí provází toho, kdo do hor vstoupí. Jaké by bylo lepší místo, kde schovat Valerský roh, než do jednoho z těch zapomenutých měst?“
„Slýchával jsem příběhy o tom, že v horách je něco schovaný.“ Uvěří mu? Lhaní mu nikdy moc nešlo. „Neříkalo se v nich, co to je, ale měl by to být největší poklad na světě, tak je to možná roh. Ale pohoří Oparů se táhne celý stovky leguí. Jestli ho chceš najít, neměla bys marnit čas tím, že budeš sledovat nás. Ty budeš potřebovat všechen čas, abys našla roh dřív než Orban s Gannem.“