Drak Znovuzrozený

Otočil se od zábradlí a náhle si uvědomil, že na mostě není sám. Byl tu muž a držel v ruce dýku.

Když mu muž namířil nožem na hrdlo, Mat ho chňapl za ruku. Jen tak tak muže zachytil za zápěstí, a pak se mu mezi nohy zapletla hůl a shodila ho na zábradlí. Málem přes ně přepadl, a muže si přitáhl na sebe. Snažil se udržet rovnováhu a kymácel se. Útočník mu cenil zuby do tváře. Mat si jasně uvědomoval hloubku pod sebou i měsíční světlo odrážející se od čepele mířící mu na hrdlo. Prsty, jimiž tiskl mužovo zápěstí, mu začínaly klouzat a druhou ruku měl zachycenou spolu s holí mezi sebou a útočníkovým tělem. Od chvíle, kdy toho muže poprvé spatřil, uplynulo několik vteřin, a během několika dalších vteřin zemře s nožem v hrdle.

„Je čas hodit kostky,“ řekl. Měl dojem, že se muž na okamžik zatvářil popleteně, ale ta chvíle bylo vše, co měl. Švihl nohama a oba je přehodil přes zábradlí.

Na dlouhý okamžik jako by neměl žádnou váhu. Kolem uší mu hvízdal vítr a čechral mu vlasy. Měl dojem, že slyší druhého muže křičet. Náraz mu vyrazil dech a před očima se mu zamihotaly stříbrné a černé tečky. A viděl rozmazaně.

Když znovu popadl dech – a zase začal vidět – uvědomil si, že leží na muži, jenž ho napadl a jehož tělo ztlumilo náraz. „Štěstí,“ zašeptal. Pomalu se zvedl a proklínal modřiny, které mu na žebrech způsobila hůl.

Čekal, že druhý muž bude mrtvý – spadl přece čtyři sáhy na dláždění a on sám ještě dopadl na něj – ale nečekal, že uvidí, jak má ten muž dýku vraženou po jílec do srdce. Snažil se ho zabít takový obyčejný člověk. Mat usoudil, že v místnosti, kde by bylo víc lidí, by si tohohle muže ani nevšiml.

„Tys štěstí neměl, kamaráde,“ řekl mrtvole roztřeseně.

Náhle se mu vrátilo všechno, co se stalo. Berkové v křivolaké uličce. Lezení po střechách. Tenhle chlapík. Pád. Zvedl zrak k mostu a roztřásl se. Musel jsem se zbláznit. Menší dobrodružství je jedna věc, ale po tomhle by nezatoužil ani Rogoš Orlozraký.

Uvědomil si, že stojí nad mrtvým mužem s dýkou v hrudi, jako by přímo čekal, až tudy někdo půjde a s křikem pak přivolá městskou hlídku s plamenem Tar Valonu na prsou. Amyrlinin papír by ho od nich mohl dostat, ale možná ne dost rychle, aby to nezjistila. Stále mohl skončit v Bílé věži bez toho dokumentu, a možná by ho pak ani nepustili z pozemků Věže.

Věděl, že už by měl být v přístavu a na palubě první lodi, která odrazí, i kdyby to byl rozklížený člun plný starých ryb, ale kolena se mu tak třásla, že skoro nemohl jít. Chtěl se jen na chvíli posadit. Jen na chvilku, než se mu přestanou třást kolena, a pak vyrazí k přístavu.

Krčmy byly blíž, ale on se vydal k hostinci. Šenk hostince byl přátelské místo, kde si mohl člověk chvíli odpočinout a nemusel se bát, že se mu někdo proplíží za záda. Z oken se šířilo dost světla, aby rozeznal znamení. Byla na něm žena s vlasy spletenými do copů a držela něco, co Mat považoval za olivovou ratolest. Pod tím stálo: „U ženy z Tanchika".