![Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/1/9/mistr-a-marketka-cs-download.jpg)
Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Můj drahý příteli Azazelo,” naříkalo krvácející zvíře, „kde jsi?” a pohlédl zkaleným zrakem na dveře jídelny. „Nepřispěl jsi mi na pomoc v tomto nerovném zápase, opustil jsi ubohého Kňoura a prodal jsi ho za sklenku — třebaže znamenitého — koňaku! Nu což, snad moje smrt pohne tvým svědomím. Odkazuju ti svůj revolver…”
„Síť, síť…” ozval se kolem neklidný šepot. Ale jako naschvál síť se zašmodrchala v čísi kapse a ne a ne ji vytáhnout. „Smrtelně raněného kocoura může zachránit jedině lokbenzínu,” pokračoval Kňour, využil všeobecného zmatku, přitiskl hubu ke kulatému otvoru benzínového vařiče a napil se. Hned nato mu přestala téct krevz levé tlapy. Kocour se vesele otřepal, vyskočil, popadl vařič pod paždí, vyhoupl se znovu na římsu krbu a šplhal po stěně, rozdíral tapety, a za necelé dvě vteřiny už seděl vysoko nad hlavami svých pronásledovatelů, na kovové konzoli od záclon. Několikpárů rukou trhalo těžký závěs, až spadl i s konzolí. Do zšeřelého pokoje vniklo slunce. Ale jakýmsi kouzlem to uzdraveného kocoura neohrozilo. S vařičem pod paždí se mihl vzduchem a dopadl na lustr, který visel uprostřed místnosti. „Štafle!” vykřikli dole.
„Vyzývám vásna souboj!” zavřískl kocour a létal jim nad hlavami jako na houpačce. Vařič upevnil mezi ramena lustru a v tlapách se mu znovu začernal revolver. Míhal se nad hlavami mužů jako kyvadlo a paknamířil a zahájil palbu po nepříteli, až se celý byt otřásal jako pod kanonádou. Na podlahu se sypaly křišťálové ozdoby z lustru, nad krbem se v zrcadle rozprskly hvězdičky, padala omítka, po podlaze poskakovaly prázdné nábojnice, okenní tabulky popraskaly a z prostřeleného vařiče vystříkl benzín. Teď už nemohlo být řeči o tom, že se jim podaří dostat kocoura živého. Muži odpovídali zuřivou a přesnou střelbou z pistolí a mířili do hlavy, do břicha, na prsa i do hřbetu proklatého zvířete. Střelba vyvolala paniku dole na asfaltovém dvoře. Netrvala všakdlouho a samočinně slábla, protože nikomu, ani kocourovi nijakneuškodila. Nikdo nejenže nebyl zabit, ale ani raněn. Kdosi z hloučku vypálil na zkoušku pětkrát za sebou zpropadenému kocourovi do hlavy a zvíře na oplátku vystřílelo celý zásobník, ale ani tentokrát se účineknedostavil. Kňour létal na lustru stále pomaleji, bůhvíproč foukal do ústí revolveru a plival si na tlapu. Tváře těch, co stáli mlčky dole, prozrazovaly rozpaky. Tohle byl ojedinělý, nebo téměř ojedinělý případ, kdy střelba neúčinkovala. Připusťme, že kocour měl kouzelný revolver, což rozhodně nemůžeme tvrdit o pistolích pronásledovatelů.
Teď už bylo naprosto jasné, že počáteční kocourovo zranění byl pouhý trika komedie, stejně jako pití benzínu.
Udělali poslední pokus. Vrhli po něm laso, které zachytilo o jednu svíci, a těžký lustr se s ohlušujícím rachotem zřítil, až se zdálo, že se dům otřásl v základech. Ale bezvýsledně.
Skupinku mužů zasypaly křišťálové úlomky. Kocour prolétl vzduchem a hup! přistál na pozlaceném rámu zrcadla nad krbem skoro u stropu. Uvelebil se tam a bylo zřejmé, že nehodlá nikam utéct a že se cítí nahoře v bezpečí, protože se znovu pustil do řeči: „Jenom nechápu,” zaskuhral, „proč se mnou jednáte taktvrdě…” Ale než stačil dokončit svou myšlenku, přerušil ho odkudsi pochmurný hluboký bas: „Co se tu děje? Nemůžu pracovat…”
A jiný nevlídný a huhňavý hlasodpovídaclass="underline" „Bodejť! To je celej Kňour!” Třetí nakřáplý dodaclass="underline"
„Maestro! Je sobota a slunce se kloní k západu. Je čas.”
„Pardon, bohužel nemohu s vámi debatovat,” houkl kocour od stropu, „je čas.” Mrskl revolverem do okna a rozbil tabulky. Pakvylil na podlahu benzín, ten sám od sebe vzplanul a plamen vyšlehl až do stropu. Vmžiku vypukl prudký požár, jaký nebývá ani od benzínu. Hned se začalo kouřit z tapet, stržený závěsna podlaze se vzňal a rámy v rozbitých oknech doutnaly. Kňour zamňoukal, několikrát zapéroval v kolenou, přeskočil z rámu na okno a pakzmizel i s vařičem. Venku zapráskaly výstřely. Chlapík, který seděl na kovovém požárním žebříku ve výšce oken zlatnice, pálil po kocourovi, který postupoval od jednoho parapetu k druhému a mířil k rohovému okapu hranolovitého činžáku.
Kňour vyšplhal po okapové rouře na střechu, kde ho zasypala palbou hlídka, která střežila komíny, bohužel rovněž bezvýsledně. Zvíře se rozplynulo v záři zapadajícího slunce, která zalila město. Zatím v bytě zlatnice chytily příchozím pod nohama parkety a v záři plamenů, na místě, kde předtím ležel jakoby v posledním tažení domněle zraněný kocour, se stále zřetelněji rýsovala mrtvola bývalého barona Maigela s bradou vzhůru a skelnýma očima. Na to, aby vytáhli mrtvého z plamenů, bylo pozdě. Skákali po hořící šachovnici parket, plácali se po doutnajících ramenech a prsou, ustupovali do pracovny a pakdo předsíně. Ti, kdo byli v jídelně a v ložnici, vyrazili přímo na chodbu. Do předsíně vyběhli další z kuchyně. Salónem se šířil kouř a oheň, kdosi v běhu vytočil telefonní číslo požárníků a houkl do sluchátka: „Sadová 302b.”
Déle se nemohli zdržovat. V předsíni vyšlehly plameny a těžce se dýchalo. Sotva se z rozbitých oken začarovaného bytu vyvalily první chuchvalce dýmu, ozvaly se na dvoře zoufalé výkřiky: „Hoří! Hoří!”
Vrůzných patrech činžáku křičeli obyvatelé do sluchátek: „Sadová, Sadová 302b!” Zatímco se v Sadové rozječely sirény na pádících červených podlouhlých vozech, které se sjížděly z různých koutů města, zmateně pobíhající lidé na dvoře zahlédli, jakv oblacích dýmu vylétly z okna ve čtvrtém patře tři temné mužské postavy a jedna ženská, docela nahá.
28
POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA
Nikdo nedovede s určitostí říct, zda vyděšení nájemníci začarovaného domu v Sadové ulici skutečně zahlédli tři temné postavy, nebo zda se jim to jen zdálo. Stejně taknikdo nedokáže uhodnout, kam mířily. Nevíme ani, kde se rozdělily, pouze víme, že asi čtvrt hodiny po požáru se vynořil u skleněných lítacích dveří přepychového obchodu na Smolenském rynku, kde se prodávalo jen za dolary, dlouhán v kostkovaném obleku a s ním mohutný černý kocour. Kostkovaný rozrážel dava prodíral se ke dveřím, kde mu zastoupil cestu vrátný, vyzáblý mrňous, tvářil se krajně nepřátelsky a vybafl podrážděně: „Kocouři sem nesmí!”
„Pardon,” namítl křaplavě dlouhán a přiložil si žilnatou ruku k boltci, jako by nedoslýchal, „o jakých kocourech to mluvíte? Kde vidíte jaké kocoury?” Vrátný vykulil oči. A nebylo divu: kocour, který se až do této chvíle otíral kostkovanému o kalhoty, zmizel a za dlouhánovými zády vystrkoval hlavu tlusťoch v roztřepené čepici, s kocouři vizáží, a hrnul se rovnou do obchodu.
V náručí pevně svíral vařič. Tenhle podivný párekse mizantropickému vrátnému nechtěl líbit. „U násprodáváme jenom za dolary,” zachraplal a oči mu pod huňatým, jako od molů vyžraným prošedivělým obočím podrážděně jiskřily. „Milý zlatý,” zadrnčel kostkovaný a oko za rozbitým skřipcem mu zablesklo, „jakvíte, že nemám dolary? Soudíte snad lidi podle obleku? To nikdy nedělejte, vážený kustode. Nebo se můžete setsakramentsky splést. Přečtěte si ještě jednou pozorně příběh proslulého kalifa Harún-al-Rašída.
Ostatně nechme ten příběh zatím stranou. Abyste věděl, budu si na vásstěžovat vašemu vedoucímu a prozradím mu takové věci, že chtě nechtě opustíte své místo mezi skleněnýmí lítacími dveřmi.” „Kdoví, třeba mám vařič plný dolarů,” vmísil se popuzeně do hovoru kocourovitý a cpal se do obchodu. Za nimi se tlačili a nadávali lidé. Vrátný zpražoval podivnou dvojici nenávistným a přitom neklidným pohledem a nakonec ustoupil stranou. Naši přátelé se ocitli uvnitř.