Mistr a Marketka [cs]

Kuplířka je to, ta tvoje Enante! Ale počkej, povím to muži…” „No tak, už přestaň,” uklidňovala ji Nisa a jako stín vyklouzla z domku. Její sandály klapaly po kamenných dlaždicích dvorku. Služka zavírala dveře na terasu a huhlala. Nisa vyšla z domu.

Ve stejnou dobu vyšel z jiné křivolaké uličky Dolního Města, která se klikatě svažovala k jednomu z městských rybníků, mladíks pečlivě přistřiženou bradkou, v bílém kefi, který mu splýval na ramena, v novém svátečním jasně modrém talissu lemovaném třásněmi a zbrusu nových sandálech, které při chůzi vrzaly. Vynořil se ze vrat nevzhledného domu, obráceného slepou stěnou do uličky a okny do dvora. Krasavec s orlím nosem, svátečně vyšňořený, kráčel svižně, míjel chodce, kteří pospíchali domů ke slavnostní hostině, a pozoroval, jakse rozsvěcují postupně všechna okna. Mířil cestou podél tržiště ke Kaifášovu paláci, který se tyčil na úpatí chrámového pahorku. Zanedlouho jste mohli vidět, jakvchází do brány paláce. Za chvíli opět nádvoří opustil. Po návštěvě v paláci, který tonul v záři svítilen a pochodní a kde panoval sváteční shon, vykročil mladíkještě rázněji a veseleji. Pospíchal do Dolního Města. Na rohu ulice, která ústí na tržiště, ho předhonila lehká ženština v černém závoji staženém až na oči. Proplétala se tanečním krokem v pouličním hluku a davu, a když míjela mladíka, na okamžikpoodhalila závoj a bleskla po něm pohledem. Ale nezpomalila, naopakzrychlila krok, jako by mu chtěla uniknout. Krasavec nejenom že si jí povšiml, ale dokonce ji poznal. Hrklo v něm, zastavil se a sledoval ji nechápavým pohledem.

Pakse pustil za ní a ve spěchu málem porazil neznámého muže se džbánem v rukou. Dohnal uprchlici, vzrušením nemohl popadnout dech a zavolaclass="underline" „Niso!”

Žena se otočila, přimhouřila oči, zatvářila se dotčeně a chladně, suše řecky odpověděla: „Á, to jsi ty, Jidáši? Já tě hned nepoznala. Ostatně, to je dobře. Říká se, že ten, koho nepoznají, zbohatne…” Mladíkovi vzrušeně tlouklo srdce jako ptákv kleci pod černou rouškou a přerývaně zašeptal, aby je nikdo z kolemjdoucích nezaslechclass="underline" „Kam jdeš, Niso?”

„A proč to chceš vědět?” vyzvídala Nisa, zpomalila kroka zvysoka si Jidáše měřila. Mladíkrozpačitě zašeptal a jeho hlaszněl dětsky bezmocně:

„Jakto… domluvili jsme se… Chtěl jsem k tobě zajít, tvrdila jsi, že budeš celý večer doma…” „Ach ne, ne…,” namítala Nisa a rozmarně vyšpulila dolní ret. Jidášovi se zdálo, že její obličej, nejkrásnější, jaký kdy v životě viděl, zkrásněl ještě víc. „Nudila jsem se. Vy si slavíte a co mám dělat já? Sedět a poslouchat, jakvzdycháš na terase? A přitom trnout strachem, že to služka vyklopí muži? Ne, rozhodla jsem se, že si vyjdu za město poslechnout slavíky.” „Jakto, za město?” zeptal se ohromeně mladík. „To chceš jít sama?” „To se ví, že sama,” odpověděla.

„Dovol, abych tě směl doprovodit,” prosil zajíkavě Jidáš. Myšlenky se mu zatemnily, zapomněl na všecko na světě a prosebně, úpěnlivě vzhlížel do Nisiných modrých očí, které teď jakoby zčernaly. Nisa neodpověděla a přidala do kroku.

„Proč mi neodpovíš, Niso?” žadonil Jidáš, když ji dohnal.

„A nebudu se s tebou nudit?” prohodila a zastavila se. Jidáš cítil, jakse mu myšlenky zamíchaly v hlavě. „No dobrá,” slitovala se nakonec Nisa, „pojďme.”

„A kam, kam?” „Počkej… zajdeme tady do toho dvorku a domluvíme se. Bojím se, aby mě neviděl někdo ze známých a nedonesl muži, že se procházím s milencem na ulici.” Za okamžikjako by se vypařili z tržiště: špitali si ve vratech neznámého dvora. „Běž do olivového háje,” šeptala Nisa, stáhla si závoj až na oči a odvrátila se, když kolem přešel neznámý muž se džbánem a zmizel ve vratech. „Do Getsemánie, za Cedron, víš, kde to je?” „Ano, ano…”

„Já půjdu napřed,” pokračovala, „ale ty nechoď těsně za mnou, drž se zpátky. Půjdu napřed… Přejdeš potok… Víš, kde je jeskyně?” „Vím, vím…”

„Projdeš kolem lisu na olivy, dáš se nahoru a odbočíš k jeskyni. Tam mě najdeš. Ale teď nesmíš za mnou jít, měj strpení a počkej tady,” a s těmi slovy vyšla ze vrat jakoby nic.Mladíkosaměl a snažil se soustředit roztěkané myšlenky. Mezi jiným ho napadlo, jakvysvětlí svou nepřítomnost na sváteční hostině u příbuzných. Stál a v duchu hledal nějakou výmluvu. Ale v tom rozčilení na nic kloudného nepřipadl a bezradně se loudal v průjezdu. Teď nespěchal do Dolního Města, ale zamířil opačným směrem, ke Kaifášovu paláci. Ve městě vládla sváteční nálada.