![Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/1/9/mistr-a-marketka-cs-download.jpg)
Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
„Jakvelká je to suma?”
„To se nikdo nedoví, vladaři.”
„Ani ty?” podivil se Pilát a vyjádřil takveliteli pochvalu. „Bohužel, ani já,” vysvětloval pokojně host. „Vím jen, že ty peníze dostane dnesvečer. Je povolán do Kaifášova paláce.” „Ach, lačný stařec Iškariotský!” prohodil s úsměvem Pilát. „Je přece starý?” „Prokurátor se nikdy nemýlí, ale tentokrát ano,” odpověděl vlídně velitel tajné služby. „Iškariotský je mladík.” „Hleďme! Můžeš ho popsat? Fanatik?”
„Ó nikoli, prokurátore.”
„Hm. A čím se vyznačuje?”
„Je velmi krásný.”
„A dál? Třeba má nějakou vášeň?”
„Je těžké znát takpodrobně všecky obyvatele tohoto početného města, vladaři.”
„Ach ne, Afranie! Nezmenšuj svoje zásluhy.” „Má jedinou vášeň, prokurátore,” a host se na okamžikodmlčel, „miluje peníze.” „A čím se zabývá?”
Afraniuspohlédl vzhůru, zamyslel se a pakoznámiclass="underline" „Pracuje ve směnárenském krámku u jednoho ze svých příbuzných.” „Ach tak… Hm…” Pilát zmlkl, ohlédl se, není-li někdo nablízku, a pakřekl tiše: „Věz, že jsem dostal zprávu, podle níž má být dnesv noci zavražděn.” Host po něm šlehl známým pohledem, a dokonce chvíli trvalo, než uhnul očima. Teprve pakodpověděclass="underline" „Prokurátor má o mně příliš lichotivé mínění. Podle mého názoru si nezasluhuji, aby se o mně zmiňoval. Podobná zpráva se ke mně nedonesla.” „Zasluhuješ nejvyšší odměnu,” ujišťoval ho vladař, „ale takové zprávy existují.” „Smím se zeptat, od koho má prokurátor tyto informace?”
„Prozatím mi dovol, abych neprozradil pramen, tím spíš, že jde o zprávy náhodné, nejasné a nespolehlivé. Ale musím předvídat. Takové už je moje poslání. Kromě toho spoléhám na svou intuici, která mě ještě nikdy nezklamala. Zmíněná zpráva tvrdí, že kdosi z tajných přátel Ješuových, rozhořčen směnárníkovou obludnou zradou, se smluvil se svými druhy, že ho dnesv noci zabijí. Peníze, které dostal za zradu, hodlají podvrhnout veleknězi s nápisem: Vracím prokleté peníze.” Velitel tajné služby už nebodal prokurátora pohledy a jen naslouchal s přimhouřenýma očima. Vladař pokračovaclass="underline" „Představsi, jakveleknězzaplesá, až obdrží ve sváteční noci podobný dar!” „Nejenže zaplesá,” odpověděl s pousmáním host, „ale soudím, že to vyvolá velké pobouření.” „Jsem téhož mínění. Proto si žádám, abyszasáhl a učinil všecka opatření na ochranu Jidáše Iškariotského.” „Vladařůvpříkazbude vykonán,” slíbil Afranius, „ale musím vladaře uklidnit: zločinci budou moci jen stěží uskutečnit svůj záměr. Když pomyslíme,” při těch slovech se ohlédl a pakpokračoval, „že by měli toho člověka vypátrat, zabít, vyslídit, kolikdostal, a ještě vrátit peníze Kaifášovi…
A to všecko za jedinou noc? Dnes?” „Nicméně ho zabijí právě dnes,” opakoval tvrdošíjně Pilát. „Cítím to! Neznám jediný případ, že by mě moje tušení zklamalo.” Přitom mu křečovitě škubalo ve tváři a zamnul si ruce. „Jakporoučíš,” řekl odevzdaně host, vzpřímil se a náhle se zeptal přísně: „Taktedy říkáš dnes, vladaři?” „Ano,” přisvědčil Pilát, „a spoléhám plně na tebe. Znám dobře tvoji obdivuhodnou svědomitost.” Host si utáhl těžký opasekpod vojenským pláštěm a rozloučil se slovy: „Vzdávám čest prokurátorovi! Buď zdráva dobré mysli!”
„Ach ano,” zvolal polohlasně Pilát, „málem bych zapomněl! Jsem ti něco dlužen…” Velitel na něho překvapeně pohlédl. „Nevím, že by mi prokurátor něco dlužil.” „Jakže? Když jsem vjížděl do Jeruzaléma… Vzpomínáš na davžebráků… Chtěl jsem jim hodit peníze a žádné jsem u sebe neměl. Vypůjčil jsem si od tebe…” „Ó, to nestojí za řeč! Taková maličkost…”
„Musíme myslet i na maličkosti.” Otočil se, uchopil plášť přehozený přesopěradlo křesla, které stálo za ním, vylovil z podšívky kožený měšec a podal hostu. Ten ho s úklonou přijal a ukryl pod plášť. „Ještě dnesv noci,” nařizoval vladař, „očekávám tvé zprávy o pohřbu a současně o případu Jidáše Iškariotského. Dnesv noci, slyšíš, Afranie! Stráže dostanou příkaz, aby mě vzbudily, až se objevíš. Čekám tě.” „Vzdávám prokurátorovi čest,” pozdravil velitel tajné služby, otočil se a odcházel z kolonády. Bylo slyšet, jakmu skřípe pod nohama mokrý písek, pakse rozlehly jeho těžké kroky na mramorovém prostranství mezi lvy, později nohy zmizely, za nimi trup a nakonec kápě. Teprve teď Pilát zpozoroval, že slunce zapadlo a zešeřilo se.
26
POHŘEB
Snad právě vinou soumraku se prokurátor změnil k nepoznání. Jako by náhle zestárl, shrbil se a zneklidnět. Jednou se dokonce ohlédl a trhl sebou při pohledu na křeslo, kde ležel přesopěradlo přehozený plášť. Blížila se sváteční noc a ve hře večerních stínů se unavenému vladaři nejspíš zdálo, že kdosi sedí v prázdném křesle. Malověrně se dotkl pláště, ale látka mu vyklouzla z prstů. Pobíhal sem a tam po kolonádě, mnul si ruce, chvílemi běžel ke stolu a popadl číši, občasse zastavil a nepříčetnýma očima pozoroval mozaikovou podlahu, jako by z ní chtěl cosi vyčíst. Dnesho už podruhé přepadl podivný smutek. Mnul si rukou spánek, kde byla po ďábelské bolesti jen tupě trnoucí vzpomínka, a snažil se zoufale vypátrat příčinu své duševní trýzně. Brzy pochopil, ale snažil se oklamat sám sebe. Bylo mu jasné, že dnešního dne cosi nenávratně ztratil a teď to chce napravit drobnými, zbytečnými a hlavně opožděnými činy.
Namlouval si, že tyto večerní skutky jsou stejně důležité jako ranní rozsudek, ale právě to se mu nedařilo. Při jednom obratu se prudce zastavil a hvízdl. Odpověděl mu z večerního šera bouřlivý hluboký štěkot a ze zahrady vyběhl na kolonádu obrovský pesse špičatýma ušima a šedou srstí, v obojku se zlatým kováním. „Bango, Bango!” vykřikl slabě prokurátor. Pesse vztyčil na zadní tlapy, přední položil pánovi na ramena, divho nepovalil na zem, a olízl mu tvář. Vladař usedl do křesla.
Bango s vyplazeným jazykem se uvelebil u jeho nohou a rychle oddechoval. Radostný zákmit v psích očích prozrazoval, že bouřka, jediné, čeho se nebojácné zvíře bálo, skončila.
Současně pesvychutnával blažený pocit, že smí ležet tady, u nohou svého pána, kterého miloval, uznával a kterého pokládal za nejmocnějšího na světě, vládce všech lidí. Jeho zásluhou se i on sám považoval za privilegovanou, nadřazenou a výjimečnou bytost. Ale sotva ulehl u jeho nohou, vycítil, že pána postihlo neštěstí. Nepotřeboval mu přitom ani pohlédnout do obličeje, jen upíral pohled do zšeřelé zahrady. Potom vyskočil, obešel ze strany křeslo, položil přední tlapy a hlavu prokurátorovi na kolena a zamazal mu cípy pláště mokrým pískem. Chtěl svého pána zřejmě utěšit a ujistit ho, že spolu s ním bude čelit neštěstí. Pokoušel se to vyjádřit i oddaným pohledem a nastraženýma ušima. Takoba, psa i člověka, kteří se navzájem milovali, zastihla na kolonádě sváteční noc. Prokurátorůvhost měl plné ruce práce. Sotva opustil horní terasu před kolonádou, sestoupil po schodišti na další terasu a odbočil vpravo k vojenskému táboru, který se rozkládal na území paláce. Ubytovaly se tu dvě centurie, které přitáhly spolu s prokurátorem před svátky do Jeruzaléma. Současně zde sídlila tajná stráž, která podléhala našemu hostu. Muž v kápi se tu nezdržel dlouho, nejvýš deset minut. Pakvyjely ze dvora tři vozy naložené nejrůznějším nářadím a sudem s vodou. Doprovázelo je patnáct jezdců v šedých pláštích.