Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
V ničem se neshodli, a proto byla diskuse zvlášť zajímavá a nebrala konce. Samozřejmě se ukázalo, že dnešní poprava je jen a jen nedorozumění: vždy tenhle filozof, který si vymyslel taknehoráznou teorii o tom, že všichni lidé jsou v jádru dobří, kráčí vedle Piláta, a je tudíž živ. Pouhé pomyšlení, že by takový člověkmohl být popraven, vladaře přímo vyděsilo.
Žádná poprava nebyla! Ne a ne! V tom spočívalo kouzlo putování po měsíčním schodišti. Měli dostatekvolného času, bouře se přižene až kvečeru a zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb.
Takto alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba! Dnešní správce Judeje a bývalý tribun legie nebyl například ani chvilku zbabělý tenkrát v Dívčím údolí, kde sveřepí Germáni divneubili obra Krysobijce. Ale uznej, filozofe: copakty, se svým rozumem, můžeš připustit myšlenku, že prokurátor Judeje zahodí svou kariéru kvůli člověku, který se prohřešil vůči Césarovi? „Ano, ano…,” sténal a povzlykával ve spánku Pilát. Ovšemže to udělá. Ráno by to ještě nedokázal, ale teď, v noci, všecko dobře rozvážil. Učiní vše, aby zachránil život prokazatelně nevinného pomateného snílka a lékaře! „Teď už se nikdy nerozloučíme,” promlouval k němu ve snu otrhaný filozof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, „kam půjdeš ty, tam půjdu i já!
Kdykoli mě vzpomenou, vzpomenou i tebe! Mě, nalezence, syna neznámých rodičů, a tebe, syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery, krasavice Pily.” „Nezapomeň, pamatuj na mě, na hvězdopravcova syna,” prosil ve snu Pilát. A když ho žebrákz Oiin-Saridu, který kráčel po jeho boku, ujistil pokynem hlavy, že nezapomene, krutý vladař Judeje se radostí smál i plakal zároveň. Všecko to bylo příliš krásné a tím drtivější bylo probuzení. Banga zavrčel na měsíc a hladká, jakoby olejem napuštěná modravá měsíční stezka náhle zmizela. Prokurátor otevřel oči a nejdřívze všeho si uvědomil, že poprava byla vykonána. První, co udělal, bylo, že navyklým pohybem popadl psa za obojek, pakpátral chorobným zrakem po obloze a viděl, jakse měsíc naklonil a vypadá, jako by ho kdosi postříbřil.
Měsíční světlo zastínilo jiné, nepříjemné a těkavé, které kmitalo na kolonádě přímo před jeho očima. To v rukou centuriona Krysobijce plála a čadila pochodeň. Krysobijce přitom napůl vztekle a napůl ustrašeně pošilhával po nebezpečném zvířeti, které se užuž chystalo ke skoku. „Lehni, Bango!” zaskuhral prokurátor nemocným hlasem a zakašlal. Paksi zastínil rukou oči před světlem a pokračovaclass="underline"
„Ani v noci při novoluní nemám pokoj. Ó bohové! Ostatně vy máte taky nezáviděníhodnou službu, Marku. Mrzačíte vojáky…” Centurio na něj vytřeštil oči a vladař se vzpamatoval. Aby zamluvil zbytečná slova, pronesená ještě v polospánku, řekclass="underline" „Neurážej se. Opakuji, že moje postavení je daleko horší. Co si žádáš?” „Dostavil se velitel tajné stráže,” oznámil věcně Krysobijce. „Ať jde sem,” nařídil vladař a odkašlal si. Bosýma nohama zašátral po podlaze a vklouzl do sandálů. Po sloupech se roztančily stíny a na mozaikové podlaze zacvakaly centurionovy těžké boty. Krysobijce sešel do zahrady. „Ani při novoluní nemám klid,” zabručel zlostně prokurátor. Mezi sloupy vystřídal centuriona muž v kápi. „Bango, lež,” poručil tiše Pilát a stiskl psovi krk.
Afraniusse dřív, než začal mluvit, ze zvyku nejprve rozhlédl a poodešel do stínu. Když se přesvědčil, že kromě Bangy není na kolonádě nikdo třetí, prohlásil tiše: „Žádám, abych byl postaven před soud, vladaři. Měl jsi pravdu. Nepodařilo se mi uchránit Jidáše Iškariotského, je mrtev. Zasluhuji si, abysmě předal soudu a propustil ze svých služeb.” Afraniusměl dojem, že na něj upřeně hledí čtvero očí: jedny psí a jedny vlčí. Vytáhl ze záhybů chlamidy měšec se stopami zaschlé krve a zapečetěný dvěma pečetěmi. „Tenhle měšec vrahové pohodili na Kaifášově dvoře. Krevna něm je krevJidáše Iškariotského.” „Kolikje tam, pro zajímavost?” zeptal se Pilát a sklonil se k měšci. „Třicet tetradrachem.”
Prokurátor se ušklíbl a řekclass="underline"
„Málo.” Afraniusmlčel.
„Kde je mrtvý?”
„To zatím nevím,” odpověděl s klidným sebevědomím muž, který nikdy neodložil kápi, „ráno zahájíme pátrání.” Pilát sebou škubl a nechal rozepnutý řemíneksandálu, který se marně pokoušel zapnout. „Ale víš určitě, že je mrtev?”
Dostalo se mu strohé odpovědi:
„Prokurátor ví, že sloužím v Judeji patnáct let. Začínal jsem za Valeria Grata. Nemusím vždycky vidět mrtvolu, abych mohl zodpovědně prohlásit, že ten a ten je mrtev. Oznamuji, že muž jménem Jidáš Iškariotský byl před několika hodinami zavražděn.” „Odpusť mi, Afranie,” chlácholil ho Pilát, „ještě jsem se úplně neprobral ze spánku, a proto mi vylétla z úst taková slova. Špatně spím,” usmál se, „a pořád vidím ve snu měsíční paprsek. Představsi, je to směšné, ale zdá se mi, že se po něm procházím… Jenže teď bych rád slyšel tvůj názor na celý případ. Kde ho chcete hledat? Posaď se, veliteli tajné služby.” Afraniusse uklonil, přisunul křeslo blíž k lůžku a usedl, až mu zařinčel meč u boku. „Hodláme ho hledat nedaleko lisu na olivy v Getsemanské zahradě.” „Hm… A proč právě tam?”
„Předpokládáme, vladaři, že Jidáš nebyl zavražděn přímo ve městě ani daleko od něho, ale někde poblíž Jeruzaléma.” „Vím, že znáš svou věc jako málokdo. Nemám tušení, jaká je situace v Římě, ale v koloniích se ti nikdo nevyrovná.
Vylož mi však, proč taksoudíš.” „Vžádném případě si nepřipouštím myšlenku,” vysvětloval polohlasně Afranius, „že by Jidáš padl do rukou podezřelých lidí v obvodu města. Na ulici se nedá tajně zabíjet. To znamená, že by ho museli vylákat někam do sklepení. Ale hlídky už prohledaly Dolní Město a nepochybně by ho našly.
Ručím za to, že ve městě není. Kdyby ho zavraždili kdesi daleko za městem, nemohli by tento měšec takrychle podvrhnout
Kaifášovi. Jidáš byl zavražděn blízko za městem. Vylákali ho chytře z města.” „Nedovedu si představit, jakto mohli dokázat!”
„Ano, připouštím, že to je nejtěžší oříšekv celém případu, vladaři. Dokonce si netroufám tvrdit, že se mi jej podaří rozlousknout.”
„Vskutku, to je záhada! O svátečním večeru opustí věřící velikonoční tabuli, vydá se neznámo proč za město a tam zahyne. Kdo ho jen mohl vylákat a jak? Nebyla v tom nějaká žena?” zeptal se náhle jasnozřivě. Afraniusodpověděl klidně a důrazně:
„Vžádném případě, prokurátore. Tuto možnost musíme zcela vyloučit. Ale uvažujme logicky. Kdo měl zájem Jidáše odstranit?
Potulní fantastové, jistý kroužek, kde především nebývají ženy. Aby se mohl někdo oženit, potřebuje peníze. Ale aby mohl někdo s pomocí ženy zabít člověka, potřebuje mnoho peněz, a tuláci je nemají. Do Jidášova případu nebyla zapletena žena, vladaři. Ba co víc, tvrdím, že takový výklad vraždy by náspouze sváděl na falešnou stopu, ztěžoval vyšetřování a mátl mě.” „Vidím, že máš naprostou pravdu, Afranie,” souhlasil Pilát. „Dovolil jsem si jenom vyslovit svou domněnku.” „Bohužel chybnou, prokurátore.”
„Ale co potom, jaksi to vysvětlit?” zvolal vladař a s nezkrotnou zvědavostí se vpíjel do tváře svého společníka. „Soudím, že příčinou všeho byly zase jen peníze.”