Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 67 68 69 70 71 72 73 74 75 ... 95
Перейти на страницу:

„Sedněte si zatím do vozu a počkejte na mě,” navrhl Azazelo. „Hned jsem zpátky, jen zjistím, co v tom vězí.”

A zmizel ve dveřích. Jakse později ukázalo, chvíli předtím, než Markétka a Mistr s doprovodem sešli ze schodů, vyklouzla z bytu č. 48, který byl o patro níž hned pod bytem zlatnice, drobná žena s bandaskou a nákupní kabelou. Byla to vzpomínaná Anuška, která ve středu, k Berliozově smůle, rozlila u turniketu olej.

Nikdo neměl ponětí, co Anuška dělala v Moskvě a čím se živila, a nikdo se to nikdy nedozví. Byla známá tím, že jste ji denně mohli vídat s nákupní taškou hned v hokynářství, hned na trhu, před domem nebo na schodech a nejčastěji v kuchyni bytu č. 48, kde bydlela. Ještě víc proslula tím, že kdekolivse objevila, okamžitě tam vypukl skandál, a vysloužila si proto přezdívku Morová rána. Morová rána vstávala kdovíproč časně a dnesji to vyhnalo z postele dokonce uprostřed noci, pár minut po dvanácté.

Otočila klíčem v zámku a nejprve vystrčila nosa pakse protáhla dveřmi a ty za ní zaklaply. Právě když se chystala seběhnout ze schodů, o patro výš bouchly dveře, kdosi pádil po schodech, vrazil do ní, až odletěla stranou a uhodila se do hlavy o stěnu. „Kam tě čerti nesou jen takv podvlíkačkách?” zavřískla a hladila si temeno. Neznámý chlapíkv podvlíkačkách a v čepici, s kufrem v ruce, ospale blábolil, oči zavřené: „Vana… skalice… a jenom co stálo malování… ” Pakse rozbrečel a vybafclass="underline" „Ven!” Vrhl se — ne, seběhl pouze dolů po schodech a pakzpátky k rozbitému oknu. Udělal přemet a po hlavě vylétl na dvůr. Anuška dokonce zapomněla na svou bouli, vyjekla a přiskočila k oknu. Lehla si na břicho a vystrčila hlavu. Čekala, že uvidí na asfaltu v záři lucerny rozpláclou mrtvolu s kufrem v ruce. Ale prostranství bylo prázdné. Nezbývalo než předpokládat, že ten podivný mátožný člověkvylétl z domu jako ptáče a nenechal po sobě nejmenší stopu. Anuška se pokřižovala a pomyslela si: To určitě vypadl z padesátky… Nadarmo lidi nesejčkujou… To je mi povedenej kvartýr! Nestačila to ani pořádně rozebrat, protože nahoře znovu klaply dveře a někdo běžel po schodech dolů. Přikrčila se ke stěně a zahlédla jakéhosi důstojného občana s bradkou, a jakse zdálo, s poněkud prasečím obličejem. Mihl se kolem, podobně jako jeho předchůdce vylétl oknem a vůbec ho nenapadlo rozplácnout se na asfaltu jako placka. Anuška zapomněla, kam měla namířeno, a číhala na chodbě, křižovala se, vzdychala a vedla samomluvu. Zanedlouho následoval třetí, bezvousý a pečlivě vyholený, s košilí přeskalhoty, a zmizel stejným způsobem. Ke cti Anušky musíme dodat, že byla zvědavá a rozhodla se vyčkat dalších zázraků. Dveře o patro výš znovu vrzly a dolů po schodech sestupovala, už nepádila, normálním krokem celá společnost. Anuška odskočila od okna, rozběhla se dolů ke dveřím vlastního bytu, rychle odemkla a schovala se za dveřmi.

Ve škvíře se blýskalo její oko, nepříčetné zvědavostí. Po schodech nejistě kráčel podivný bledý chlapíkv županu a černé čepičce, se strniskem vousů. Vypadal jako nemocný.

Jakási panička, jakse Anušce v šeru zdálo, v černé říze, ho šetrně podpírala. Buďto šla bosa, nebo měla jakési průhledné střevíčky, určitě zahraniční výroby, roztrhané na cucky.

Fuj tajksl, copakboty! Ale vždyť je nahá! No ovšem, řízu má navlečenou na nahé tělo!… To je mi ale kvartýr! V Anušce se všecko rozezpívalo při sladkém pomyšlení, jakzítra omráčí svým vyprávěním sousedy. Za prapodivně oblečenou paničkou šla další, jen tak, jakji pánbůh stvořil, a nesla v ruce kufřík. Vedle se plahočil velikánský černý kocour. Anuška divhlasitě nevypískla a promnula si oči. Průvod uzavíral kulhavý a šilhavý skrček, zřejmě cizinec, bezsaka, jen v bílé škrobené náprsence, a kolem krku měl uvázaného motýlka. Společnost mířila dolů. Vtom na odpočívadle cosi zacinkalo. Když zjistila, že kroky ztichly, Anuška se prosmýkla jako had na chodbu, postavila bandasku ke stěně, lehla si na břicho a začala šátrat kolem sebe. Konečně nahmatala ubrouseks jakýmsi těžkým předmětem. Když ho rozvázala, vytřeštila bulvy, zvedla k nim drahocenný poklad a oči jí vzplály jako šelmě. V hlavě jí vířilo: Nic nevím, nic neznám!… Má ji schovat k synovci? Nebo rozřezat pilkou na kousky? Kamínky se dají vyloupnout a jeden poputuje na Petrovku, druhý na Smolenský… Kdyby se mě někdo ptal, nic nevím, nic neznám, nic jsem neviděla! Skryla podkovu do záňadří, popadla bandasku a už se chystala vklouznout zpátky do bytu a odložit cestu do města, když vtom kde se vzal, tu se vzal, vynořil se před ní skrčekbezsaka, s bílou hrudí a zasyčeclass="underline" „Dej sem podkovu a ubrousek!”

„Jakou podkovu a jakej ubrousek?” zeptala se a zatvářila se nechápavě. „O žádným ubrousku nevím. Jste opilej, občane, nebo co?” Chlapíks bílou náprsenkou jí beze slova sevřel krkstudenými železnými prsty, které připomínaly trolejbusová držadla. Bandaska jí vypadla z rukou na podlahu. Několikvteřin svíral Anuščin krkjako v kleštích, až konečně uvolnil sevření.

Anuška se nadechla a usmála se. „Podkůvku, říkáte?” spustila. „Hned to bude! To je vaše?

A já koukám, jaktu leží zabalená v ubrousku… Schválně jsem ji sebrala, aby ji nikdo neukrad — paksi ho hledejte!” Sotva dostal zpátky podkovu a ubrousek, šilhavý cizinec začal šoupat nohama, tiskl Anušce ruku a s cizím přízvukem jí horlivě děkovaclass="underline" „Jsem vám hluboce zavázán, madam. Je to památka, blízká mému srdci. Dovolte mi, abych vám za to, že jste ji takpečlivě schovala, věnoval dvě stě rublů.” Při těch slovech vytáhl z kapsičky u vesty peníze a podával je Anušce. Ta se jen zoufale usmívala a vykřikovala:

„Děkuju uctivě! Merci! Merci!”

Štědrý cizinec sjel jako bleskpo schodech dolů, a dřívnež definitivně zmizel, zaječel zdola: „Jestli ještě jednou sebereš cizí věc, odevzdej ji na milici a neschovávej ji za košili!” Cizí přízvukzmizel. Anušce hučelo v hlavě a myšlenky se jí pletly pod dojmem toho všeho, co se právě odehrávalo na schodech. Ze setrvačnosti ještě chvíli pokřikovala: „Merci! Merci! Merci!…”, zatímco cizinec byl dávno tentam. Zmizel i černý vůzpřed domem. Azazelo odevzdal Markétě ztracený dar, rozloučil se a zajímal se, jestli se jí pohodlně sedí. Hela jí vlepila šťavnatou pusu, kocour jí políbil ruku, všichni zamávali Mistrovi, který strnule seděl v koutku a nejevil sebemenší známky života, pokynuli havranovi a pakse vznesli svorně do povětří — nechtěli se namáhat výstupem do schodů. Havran zapnul reflektory a vyřítil se ze vrat kolem chlapíka, který chrupal v průjezdu. Světla velkého černého vozu se rozplynula mezi ostatními v hlučné ponocující Sadové. Za hodinu v prvním pokoji sklepního bytu v malém domku, který se krčil v jedné uličce nedaleko Arbatu, seděla Markéta u stolu pokrytého sametovým přehozem a tiše plakala úlevou a štěstím. Vedle zářící lampy se stínítkem stála vázička s konvalinkami. Všecko v pokoji bylo přesně takjako před onou děsivou podzimní nocí loňského roku. Před Markétou ležel od ohně zkroucený sešit a vedle se kupila hromádka nedotčených sešitů. V domku bylo ticho. V sousedním pokojíku ležel na pohovce Mistr přikrytý nemocničním županem a v hlubokém spánku tiše, stejnoměrně oddechoval. Když se Markéta vyplakala, vzala do ruky sešity a našla místo, které pročítala předtím, než potkala Azazela v parku u kremelské zdi. Nechtělo se jí spát. Láskyplně hladila rukopis, jako se hladívá oblíbená kočka, a obracela ho v rukou, okukovala ze všech stran, střídavě upírala pohled na titulní list a zasvyhledala konec. Přepadlo ji děsivé pomyšlení, že tohle všecko jsou možná jenom samé čáry, že jí sešity vzápětí zmizí z očí, ona se probudí ve své ložnici ve vile a nezbude jí, než aby se šla utopit. Tahle strašlivá myšlenka byla posledním nepříjemným dozvukem minulých dlouhotrvajících útrap. Ve skutečnosti všecko zůstalo na svém místě, Woland byl skutečně všemocný. Po libosti, třeba až do svítání, mohla šelestit stránkami, prohlížet si je, líbat a číst památná slova. „Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město.” Ano, tma…

1 ... 67 68 69 70 71 72 73 74 75 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)