Mistr a Marketka [cs]

Ve škvíře se blýskalo její oko, nepříčetné zvědavostí. Po schodech nejistě kráčel podivný bledý chlapíkv županu a černé čepičce, se strniskem vousů. Vypadal jako nemocný.

Jakási panička, jakse Anušce v šeru zdálo, v černé říze, ho šetrně podpírala. Buďto šla bosa, nebo měla jakési průhledné střevíčky, určitě zahraniční výroby, roztrhané na cucky.

Fuj tajksl, copakboty! Ale vždyť je nahá! No ovšem, řízu má navlečenou na nahé tělo!… To je mi ale kvartýr! V Anušce se všecko rozezpívalo při sladkém pomyšlení, jakzítra omráčí svým vyprávěním sousedy. Za prapodivně oblečenou paničkou šla další, jen tak, jakji pánbůh stvořil, a nesla v ruce kufřík. Vedle se plahočil velikánský černý kocour. Anuška divhlasitě nevypískla a promnula si oči. Průvod uzavíral kulhavý a šilhavý skrček, zřejmě cizinec, bezsaka, jen v bílé škrobené náprsence, a kolem krku měl uvázaného motýlka. Společnost mířila dolů. Vtom na odpočívadle cosi zacinkalo. Když zjistila, že kroky ztichly, Anuška se prosmýkla jako had na chodbu, postavila bandasku ke stěně, lehla si na břicho a začala šátrat kolem sebe. Konečně nahmatala ubrouseks jakýmsi těžkým předmětem. Když ho rozvázala, vytřeštila bulvy, zvedla k nim drahocenný poklad a oči jí vzplály jako šelmě. V hlavě jí vířilo: Nic nevím, nic neznám!… Má ji schovat k synovci? Nebo rozřezat pilkou na kousky? Kamínky se dají vyloupnout a jeden poputuje na Petrovku, druhý na Smolenský… Kdyby se mě někdo ptal, nic nevím, nic neznám, nic jsem neviděla! Skryla podkovu do záňadří, popadla bandasku a už se chystala vklouznout zpátky do bytu a odložit cestu do města, když vtom kde se vzal, tu se vzal, vynořil se před ní skrčekbezsaka, s bílou hrudí a zasyčeclass="underline" „Dej sem podkovu a ubrousek!”

„Jakou podkovu a jakej ubrousek?” zeptala se a zatvářila se nechápavě. „O žádným ubrousku nevím. Jste opilej, občane, nebo co?” Chlapíks bílou náprsenkou jí beze slova sevřel krkstudenými železnými prsty, které připomínaly trolejbusová držadla. Bandaska jí vypadla z rukou na podlahu. Několikvteřin svíral Anuščin krkjako v kleštích, až konečně uvolnil sevření.

Anuška se nadechla a usmála se. „Podkůvku, říkáte?” spustila. „Hned to bude! To je vaše?

A já koukám, jaktu leží zabalená v ubrousku… Schválně jsem ji sebrala, aby ji nikdo neukrad — paksi ho hledejte!” Sotva dostal zpátky podkovu a ubrousek, šilhavý cizinec začal šoupat nohama, tiskl Anušce ruku a s cizím přízvukem jí horlivě děkovaclass="underline" „Jsem vám hluboce zavázán, madam. Je to památka, blízká mému srdci. Dovolte mi, abych vám za to, že jste ji takpečlivě schovala, věnoval dvě stě rublů.” Při těch slovech vytáhl z kapsičky u vesty peníze a podával je Anušce. Ta se jen zoufale usmívala a vykřikovala:

„Děkuju uctivě! Merci! Merci!”

Štědrý cizinec sjel jako bleskpo schodech dolů, a dřívnež definitivně zmizel, zaječel zdola: „Jestli ještě jednou sebereš cizí věc, odevzdej ji na milici a neschovávej ji za košili!” Cizí přízvukzmizel. Anušce hučelo v hlavě a myšlenky se jí pletly pod dojmem toho všeho, co se právě odehrávalo na schodech. Ze setrvačnosti ještě chvíli pokřikovala: „Merci! Merci! Merci!…”, zatímco cizinec byl dávno tentam. Zmizel i černý vůzpřed domem. Azazelo odevzdal Markétě ztracený dar, rozloučil se a zajímal se, jestli se jí pohodlně sedí. Hela jí vlepila šťavnatou pusu, kocour jí políbil ruku, všichni zamávali Mistrovi, který strnule seděl v koutku a nejevil sebemenší známky života, pokynuli havranovi a pakse vznesli svorně do povětří — nechtěli se namáhat výstupem do schodů. Havran zapnul reflektory a vyřítil se ze vrat kolem chlapíka, který chrupal v průjezdu. Světla velkého černého vozu se rozplynula mezi ostatními v hlučné ponocující Sadové. Za hodinu v prvním pokoji sklepního bytu v malém domku, který se krčil v jedné uličce nedaleko Arbatu, seděla Markéta u stolu pokrytého sametovým přehozem a tiše plakala úlevou a štěstím. Vedle zářící lampy se stínítkem stála vázička s konvalinkami. Všecko v pokoji bylo přesně takjako před onou děsivou podzimní nocí loňského roku. Před Markétou ležel od ohně zkroucený sešit a vedle se kupila hromádka nedotčených sešitů. V domku bylo ticho. V sousedním pokojíku ležel na pohovce Mistr přikrytý nemocničním županem a v hlubokém spánku tiše, stejnoměrně oddechoval. Když se Markéta vyplakala, vzala do ruky sešity a našla místo, které pročítala předtím, než potkala Azazela v parku u kremelské zdi. Nechtělo se jí spát. Láskyplně hladila rukopis, jako se hladívá oblíbená kočka, a obracela ho v rukou, okukovala ze všech stran, střídavě upírala pohled na titulní list a zasvyhledala konec. Přepadlo ji děsivé pomyšlení, že tohle všecko jsou možná jenom samé čáry, že jí sešity vzápětí zmizí z očí, ona se probudí ve své ložnici ve vile a nezbude jí, než aby se šla utopit. Tahle strašlivá myšlenka byla posledním nepříjemným dozvukem minulých dlouhotrvajících útrap. Ve skutečnosti všecko zůstalo na svém místě, Woland byl skutečně všemocný. Po libosti, třeba až do svítání, mohla šelestit stránkami, prohlížet si je, líbat a číst památná slova. „Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město.” Ano, tma…