Mistr a Marketka [cs]

„Prokurátor má pravdu. Vzbudilo to velké pobouření. Okamžitě mě tam zavolali.” Dokonce i v šeru bylo vidět, jakse v prokurátorových očích rozhořely plamínky. „To je zajímavé…”

„Odvažuji se prokurátorovi namítnout, že na tom nebylo zhola nic zajímavého. Zoufale nudný a únavný případ. Na mou otázku, nevyplácel-li někdo v Kaifášově paláci peníze, dostalo se mi kategorické odpovědi, že ne.” „Ach tak? Když ne, taktedy ne. Tím obtížnější bude vypátrat vrahy.” „Prokurátor uvažuje naprosto správně.”

„Poslyš, Afranie, teď mi napadá: nezabil se Iškariotský sám?”

„Ó nikoli, prokurátore,” protestoval Afranius, a dokonce se údivem zvrátil do křesla, „odpusť mi mou smělost, ale to je zcela nepravděpodobné.” „Ach, ve zdejším městě je všecko pravděpodobné. Vsadím se, že za krátký časse podobná pověst rozšíří po celém městě.” Velitel tajné služby zabodl do prokurátorova obličeje pronikavý pohled, zamyslel se a po chvíli přiznaclass="underline" „Není to vyloučeno, vladaři.”

Pilát se zřejmě stále nemohl rozloučit s případem vraždy Jidáše Iškariotského, a třebaže už bylo beztoho všecko jasné, prohodil dokonce trochu zasněně: „Přál bych si vidět, jakho vraždili.”

„Bylo to mistrovské dílo, prokurátore,” odpověděl Afraniusa poloironicky zahlížel na svého velitele. „Jakto víš?”

„Rač si prohlédnout měšec,” navrhoval Afranius. „Ručím za to, že zabitému krevvytryskla proudem. V mých letech už jsem viděl hezkou řádku zabitých, vladaři.” „Takže nevstane z mrtvých?”

„Vstane, prokurátore,” vysvětloval s úsměvem Afranius, „až se nad ním rozezní hlahol trub mesiáše, kterého zde všichni očekávají. Dřívne.” „Stačí, Afranie. Tento případ je jasný. Přejděme nyní k pohřbu ukřižovaných.” „Ukřižovaní jsou pohřbeni, vladaři.”

„Ó Afranie! Kdo by tě předal soudu, dopustil by se zločinu! Zasluhuješ nejvyšší odměnu. Jakse to odehrálo?” Afranius začal vyprávět.

Zatímco on sám se zabýval případem Jidáše Iškariotského, oddíl tajné stráže pod vedením jeho pomocníka dorazil kvečeru na vrchol hory. Brzy zjistil, že chybí tělo jednoho zločince. Pilát se otřásl a prohlásil chraplavě: „To se dalo předpokládat!” „Neznepokojuj se ani v nejmenším, prokurátore,” řekl Afraniusa pokračoval. „Těla Dismase a Gestase s očima vyklovanýma od dravců vojáci posbírali a neprodleně začali pátrat po třetím. Zakrátko je objevili. Jistý muž…” „Jménem Matouš Lévi,” prohlásil Pilát spíš přesvědčivě než tázavě. „Takjest, prokurátore.”

„Matouš se ukrýval v jeskyni na severním svahu Golgoty a čekal, až se setmí. Měl u sebe obnažené Ješuovo tělo.

Sotva stráž vstoupila do jeskyně s pochodní, Matouš se rozlítil. V návalu zoufalství a zloby vykřikoval, že se nedopustil žádného přečinu. Podle zákona má každý člověkprávo pohřbít popraveného zločince, když se mu zachce. Prohlásil, že se nehodlá s mrtvolou rozloučit. Vzrušeně vyrážel nesouvislé výkřiky, střídavě prosil a proklínal…” „Takže musel být zajat?” zeptal se chmurně Pilát.

„Nikoli, prokurátore,” uklidňoval ho Afranius, „toho drzého pomatence se nakonec podařilo uklidnit slibem, že tělo bude pohřbeno. Když Matouš pochopil, co mu říkají, ztichl, ale oznámil, že se nikam nehne a že si přeje, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Tvrdil, že neodejde, i kdyby ho třeba zabili, a dokonce jim k tomu účelu nabídl nůž na chleba, který měl u sebe.” „Odehnali ho?” zeptal se přidušeně vladař.

„Nikoli, prokurátore. Můj pomocníkdovolil, aby se směl zúčastnit pohřbu.” „Kdo z tvých pomocníků vedl oddíl?” zajímal se Pilát.

„Tolmaius,” odpověděl velitel tajné služby a dodal s obavou v hlase: „Dopustil se snad chyby?” „Pokračuj,” přerušil ho vladař. „Nestala se žádná chyba. Vůbec začínám být nesvůj, Afranie. Podle všeho mám co dělat s člověkem, který se nikdy nedopouští chyb. Ten člověkjsi ty.”„Matouše naložili na vůzspolu s těly popravených a přibližně za dvě hodiny dojeli k opuštěné úžlabině severně od Jeruzaléma. Tam oddíl za hodinu vykopal hlubokou jámu — vojáci se střídali — a pohřbil do ní těla všech tří ukřižovaných.” „Obnažená?”

„Nikoli, prokurátore. Moji lidé vzali s sebou k tomu účelu chitóny. Navlékli nebožtíkům na prsty prsteny. Ješuovi jednoduchý, Dismasovi dvojitý a Gestasovi trojitý.

Pakzavalili jámu balvany. Tolmaiuszná poznávací znamení.” „Ach, kdybych to jen tušil!” zamračil se vladař. „Rád bych na vlastní oči spatřil toho Matouše…” „Je zde, prokurátore.”

Pilát vypoulil oči, chvíli si zkoumavě prohlížel Afrania a pakřekclass="underline" „Díky za vše, co jsi v té věci učinil. Žádám tě, abyske mně zítra poslal Tolmaia a předem mu naznačil, že jsem s ním spokojen. Tebe pakprosím,” a vytáhl z opasku, který ležel na stole, prsten a podal ho veliteli tajné služby, „abysode mne přijal na památku tento prsten.” Afraniusse uklonil se slovy: