Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
25
JAKSE PROKURÁTOR POKOUŠEL ZACHRÁNIT JIDÁŠE IŠKARIOTSKÉHO
Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží, z oblohy se snesla bezedná čerň a zaplavila okřídlené bohy nad hipodromem, hasmonejský palác se střílnami, tržiště, útulky pro karavany, uličky a rybníky… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo. Tma pozřela a vyděsila všecko živé v Jeruzalémě i okolí. Podivný mrakse přihnal od moře kvečeru čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu. Převalil se přesGolgotu, kde kati spěšně dobíjeli ukřižované, snesl se na jeruzalémský chrám a jako kouřová clona klouzal z kupole přímo na Dolní Město. Vléval se do oken a zaháněl lidi z křivolakých uličekdo domů. Nespěchal vydávat vláhu, zatím šířil jen světlo. Sotva černou prachovou peřinu rozpáral blesk, z neproniknutelné tmy vysvitla chrámová hora se zářivou šupinatou kupolí. Vzápětí bleskpohasl a chrám se znovu propadl do bezedné černé propasti. Několikrát takvyrůstal ze tmy a znovu mizel za hromového burácení, které věštilo katastrofu. Další mihotavé záblesky vyvolaly z temnot palác Heroda Velikého, který se vypínal na protějším západním pahorku.
Přízračné nevidoucí zlaté sochy jako by vzlétly se vztaženýma rukama k obloze. Ale nebeský oheň se okamžitě schoval a silné hromobití zahnalo zlaté modly znovu do tmy. Zabubnoval lijáka bouře přerostla v uragán. Poblíž mramorové lavičky v zahradě, kde před polednem rozmlouval prokurátor s veleknězem, skolil bleskza hromového rachotu, který připomínal dělový výstřel, cypřiš, jako by to byla třtina.
Spolu s vodní tříští a krupobitím zanesl vichr na kolonádu mezi sloupy servané růže, plátky magnólií, větvičky a písek. Uragán bičoval zahrady. Vtu chvíli se mezi sloupovím zdržoval jediný člověkprokurátor. Neseděl tentokrát v křesle, ale ležel na lehátku u nízkého stolku, na kterém stály mísy s pokrmy a víno ve džbánech.
Protější lehátko bylo prázdné. U Pilátových nohou se rozplizla krvavě rudá louže a vedle se válely střepy rozbité amfory.
Sluha, který těsně před bouří prostíral k večeři, znejistěl před prokurátorovým pohledem, zneklidnět, že snad v něčem svému pánovi nevyhověl, a prokurátor ze vzteku rozbil džbán o mozaikovou podlahu. Přitom procedil mezi zuby:
„Proč se mi nepodíváš do očí, když prostíráš? Ukradl jsi snad něco?” Černá tvář afrického otroka zesinala a v očích se mu mihl záblesksmrtelného strachu. Otrokse roztřásl jako osika a divnerozbil další džbán. Ale vladařůvhněvvyprchal stejně rychle, jako se objevil. Afričan se sklonil, aby sebral střepy a vytřel louži, ale Pilát jen mávl rukou a otrokse vzdálil. Louže se červenala dál na podlaze. Venku běsnil uragán a černý sluha se ukrýval ve výklenku, kde stála alabastrová socha nahé ženy se skloněnou hlavou. Bál se přijít prokurátorovi na oči, aby něco nepokazil, ale zároveň se střežil propást okamžik, až ho vladař zavolá. Správce Judeje ležel na lehátku v bouřkovém přítmí, naléval si sám víno do poháru, upíjel dlouhými doušky, občasuštipoval drobty chleba a polykal je. Pakzase vysál ústřici, rozžvýkal citrón a znovu pil. Vhukotu vody, burácení hromu, který hrozil rozčísnout střechu paláce, a v návalu krupobití, které bubnovalo na schody kolonády, zanikalo prokurátorovo mumlání: Pilát mluvil sám se sebou. Kdyby nestálé záblesky nebeského ohně vytrvaly déle, každý by mohl zahlédnout obličej s očima zarudlýma bděním posledních nocí a vínem a všiml by si prokurátorova výrazu. Pilát střídavě pozoroval dvě bílé růže, utonulé v krvavé louži, a zahradu, kde poletovala vodní tříšť a písek.
Tvářil se, jako by někoho netrpělivě očekával. Po chvíli dešťová clona viditelně prořídla a zuřivý uragán zeslábl. Větve už nepraskaly a nepadaly na zem. Hromobití a blesky ustávaly. Nad Jeruzalémem se prostřelo obyčejné našedlé mračno, které patřilo k zadnímu voji a vystřídalo hrozivě nafialovělou plachtu s bílým okrajem. Bouře postupovala k Mrtvému moři.
Ted’ už se dalo odlišit šumění deště a hukot vody, která stékala ze žlabů a valila se přímo po schodišti, kudy toho dne sestupoval prokurátor na prostranství, aby vyhlásil rozsudek. Nakonec se ozvalo zurčení vodotrysku zaniklé v bouři.
Obloha se vyjasňovala: v šedém závoji plujícím na východ se objevily modré trhliny. Vtom Pilát rozeznal v pleskání slábnoucího deště vzdálený hlahol polnic a dusot několika set kopyt. Pohnul se a jeho tvář ožila. Ala se vracela z Golgoty. Podle zvuku právě v tu chvíli protínala náměstí, kde byl vyhlášen rozsudek. Konečně zaslechl dlouho očekávané kroky a dupot na schodišti, které vedlo k horní terase před kolonádou. Vzpřímil se a oči mu radostně zajiskřily. Mezi dvěma mramorovými lvy se nejprve vynořila hlava v kápi a pakpostava muže v promáčeném, na tělo přilepeném plášti. Byl to týž muž, který si před vynesením rozsudku šeptal s prokurátorem v palácové komnatě a který při popravě seděl na třínohé stoličce a pohrával si s proutkem. Aniž se vyhýbal loužím, přešel na terasu, vstoupil na mozaikovou podlahu kolonády, zvedl ruku na pozdrava pronesl jasným, příjemným hlasem: „Buď zdráva dobré mysli, prokurátore!” Mluvil latinsky. „Bohové!” zvolal Pilát. „Na tobě není nitka suchá! Takový uragán! Okamžitě běž dál do vnitřních pokojů a převleč se.
Udělej mi tu radost.” Muž shodil kápi, obnažil hlavu s mokrými, k čelu přilepenými vlasy, vykouzlil na vyholeném obličeji zdvořilý úsměva odmítl. Tvrdil, že podobný deštíkmu nemůže ani v nejmenším uškodit. „Nechci nic slyšet,” zarazil ho Pilát a tleskl do dlaní. Přivolal tím ukryté sluhy a poručil, aby se o muže postarali a pakhned nosili na stůl teplé pokrmy. K tomu, aby si vysušil vlasy, převlékl se, přezul a vůbec se dal do pořádku, potřeboval muž v kápi velmi málo času. Brzy se objevil na kolonádě v suchých sandálech, suchém purpurovém vojenském plášti a s přihlazenými vlasy. Mezitím se slunce navrátilo do Jeruzaléma, a dřívnež utonulo ve Středozemním moři, vysílalo na rozloučenou poslední paprsky prokurátorovu nenáviděnému městu a zlatilo schodiště před kolonádou. Fontána se vesele rozezpívala, holubi vyhopkovali na písek, vrkali, přeskakovali zlomené větvičky a vyzobávali cosi z mokrého písku. Rudá louže zmizela, střepy byly odklizeny a na stole se kouřilo z mísy masa. „Očekávám prokurátorovy příkazy,” řekl příchozí a přistoupil ke stolu. „Nic neuslyšíš, dokud neulehneš a nenapiješ se vína,” odpověděl laskavě Pilát a pokynul na prázdné lehátko. Muž poslechl a sluha mu naplnil pohár hustým červeným vínem.