Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Chvíle úžasu pominula a ji udivovalo jedině to, proč ji vlastně napadlo, že něco není v pořádku. Ovšem, Rand byl její manžel – její hezký, milující manžel – a Joiya byla její dcerka – ta nejkrásnější, nejsladší dívenka v celém Dvouříčí. Tam, Randův otec, byl venku s ovcemi, údajně proto, aby mohl Rand pracovat na stodole, ale ve skutečnosti proto, aby měl víc času na hraní si s Joiyou. Toho odpoledne přijdou ze vsi na návštěvu Egwainini rodiče.
A možná Nyneiva, aby se podívala, jestli mateřství nenarušuje její učení, protože Egwain měla jednoho dne vědmu nahradit.
„Jaké zprávy?“ zeptala se. Znovu začala kolébat a Rand přistoupil blíž a zazubil se na maličkou holčičku zabalenou v plenkách. Egwain se pro sebe tiše zasmála. Byl dcerkou tak uchvácen, že často ani neslyšel, co lidé kolem něho vykládají. „Rande! Jaké zprávy? Rande?“
„Cože?“ Jeho úsměv pohasl. „Zvláštní zprávy. O válce. Vede se nějaká velká válka, už zachvátila asi polovinu světa, aspoň tak to Jaim říkal.“ To opravdu byla zvláštní zpráva. Novinky o válkách do Dvouříčí obvykle dorazily, až když bylo dávno po boji. „Říká, že všichni bojují s nějakýma lidma, co se jmenují Šaukinové nebo Sančani nebo tak nějak. Nikdy jsem o nich neslyšel.“
Egwain věděla – aspoň měla dojem, že ví – Ať to bylo cokoliv, už to bylo pryč.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Rand. „Nás to tady děsit nemusí, zlato moje. Do Dvouříčí válka nikdy nedorazí. Jsme moc daleko odevšad, aby na nás někomu záleželo.“
„Mě to neděsí. Říkal Jaim ještě něco?“
„Nic, čemu by se dalo věřit. Mluvil jako Coplin. Říkal, že ten forman mu tvrdil, že tihle lidi používají v boji Aes Sedai, ale taky tvrdil, že nabízejí tisíc zlatých marek každému, kdo by jim nějakou Aes Sedai přivedl. A že zabijí každého, kdo nějakou schová. Nedává to smysl. No, nám tady to starosti dělat nemusí. Sem je to daleko.“
Aes Sedai. Egwain se dotkla čela. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Všimla si, že si Rand taky drží ruku na čele. „Zase máš to bolení hlavy?“ zeptala se.
Rand kývl a přimhouřil oči. „Ten prášek, co mi dala Nyneiva, v posledních dnech nějak nezabírá.“
Egwain zaváhala. Tyhle bolesti hlavy jí dělaly starosti. V poslední době se neustále zhoršovaly. A nejhorší ze všeho bylo to, čeho si zprvu nevšimla a o čem si skoro přála, aby si toho nevšimla. Když Randa bolela hlava, brzy se stalo něco divného. Blesk z čistého nebe roztříštil na padrť ten velký dubový pařez, který se už dva dny snažil vyvrátit, jak s Tamem klučili místo na nové pole. Bouře, které ani Nyneiva neslyšela přicházet, když naslouchala větru. Lesní požáry. A čím víc se bolest zhoršovala, tím děsivější věci následovaly. Nikdo jiný si tyhle události s Randem nespojoval, dokonce ani Nyneiva ne, a Egwain za to byla vděčná. Nechtěla ani pomyslet na to, co by to mohlo znamenat.
To je jasně úplná hloupost, říkala si. Musím to vědět, jestli mu mám pomoci. Protože ona měla vlastní tajemství, které ji děsilo, i když se vlastně teprve snažila rozluštit, co znamená. Nyneiva ji učila znát bylinky, aby po ní Egwain mohla jednoho dne nastoupit jako vědma. Nyneiviny lektvary často fungovaly téměř zázračně, rány se hojily bez jizev, nemocní skoro na pokraji hrobu se uzdravovali. Ale Egwain už třikrát vyléčila člověka, kterého Nyneiva považovala za ztraceného. Už třikrát seděla u umírajícího v jeho poslední hodince a držela ho za ruku a dívala se, jak dotyčný vstává z úmrtního lože. Nyneiva se podrobně vyptávala, co přitom dělala, jaké byliny použila a v jakém spojení. Egwain zatím nenašla odvahu jí přiznat, že neudělala nic. Něco jsem udělat musela. Jednou by to mohla být náhoda, ale třikrát... Musím na to přijít. Musím se učit. To jí v hlavě rozeznělo poplašný zvonek, jako by se jí ta slova odrážela v hlavě. Jestli jsem mohla udělat něco pro ně, můžu udělat i něco pro svého manžela.
„Ukaž, Rande,“ řekla. A když vstala, zahlédla otevřenými dveřmi před domem stát stříbrný oblouk, oblouk plný bílého světla. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Udělala dva kroky ke dveřím, než se zarazila.
Zůstala stát a ohlédla se na Joiyu vrnící v kolébce a na Randa, který si tiskl ruku k čelu a díval se na ni, jako by se divil, kam to vlastně jde. „Ne,“ řekla. „Ne, tohle chci! Tak proč to nemůžu mít?“ Nerozuměla vlastním slovům. Ovšemže to chtěla, a měla to.
„Co chceš, Egwain?“ zeptal se Rand. „Jestli ti to můžu sehnat, tak víš, že to udělám. A jestli to neseženu, vyrobím ti to.“
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Udělala další krok směrem ke dveřím. Stříbrný oblouk jí kynul. Něco tam venku čekalo. Něco, co chtěla víc než cokoliv jiného na světě. Něco, co musela udělat.
„Egwain, já –“
Za ní se ozvalo žuchnuti. Když se ohlédla přes rameno, uviděla Randa klečet. Skláněl hlavu a držel si ji rukama. Bolest ho ještě nikdy nezasáhla tak silně. Co se stane potom?
„Ó, Světlo!“ lapal Rand po dechu. „Světlo! To bolí! Světlo, to strašně bolí! Egwain!“
Buď odhodlaná.
Čekalo to na ni. Něco, co musela udělat. Musela. Udělala další krok. Bylo to těžké, těžší než cokoliv, co kdy v životě učinila. Ven, směrem k oblouku. Za ní se Joiya smála.
„Egwain? Egwain, nemůžu –“ Nedomluvil a začal sténat.
Odhodlaná.
Narovnala se a znovu vykročila, ale nedokázala zabránit tomu, aby se jí po lících nekoulely slzy. Randovo sténání zesílilo ve kvílení a přehlušilo Joiyin smích. Koutkem oka Egwain zahlédla Tama. Utíkal k domu, jak nejrychleji dokázal.
Nemůže pomoci, pomyslela si a slzy se změnily v prudké vzlykání. Nemůže nic udělat. Ale já můžu. Já můžu.
Vstoupila do světla a to ji pohltilo.
Třesoucí se a vzlykající Egwain vystoupila z oblouku, z toho samého, jímž vstoupila, a když zahlédla Sheriaminu tvář, vzpomínky se jí vrátily. Studená voda jí smyla slzy, když jí Elaida na hlavu pomalu vyprázdnila obsah jednoho stříbrného kalicha. Ale Egwain plakala dál. Neuměla si představit, že kdy dokáže přestat.
„Nyní jsou z tebe smyty,“ oznámila Elaida, „hříchy, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal na tobě. Jsou z tebe smyty zločiny, které jsi snad spáchala, i ty, které někdo spáchal proti tobě. Přicházíš k nám omytá a čistá, na srdci i na duši.“
Světlo, pomyslela si Egwain, z níž kapala voda, ať tomu tak je. Může voda smýt všechno, co jsem učinila? „Jmenovala se Joiya,“ vykládala Sheriam mezi vzlyky. „Joiya. Nic nemůže stát tolik, jako to, co jsem zrovna... co jsem...“
„Za to, stát se Aes Sedai, musíš zaplatit jistou cenu,“ odpověděla Sheriam, ale v očích měla zase soucit, a silnější než předtím. „Vždycky musíš zaplatit cenu.“
„Bylo to skutečné? Nebo se mi to zdálo?“ Pláč pohltil, co chtěla říci. Nechala jsem ho tam umřít? Opustila jsem své děťátko?
Sheriam jí položila ruku kolem ramen a odváděla ji okolo kruhu k dalšímu oblouku. „Každá žena, kterou jsem kdy viděla vycházet, si kladla tu stejnou otázku. Odpověď zní, že to nikdo neví. Odhaduje se, že možná některé z těch, které se nikdy nevrátily, se rozhodly zůstat, protože tam našly šťastnější místo a dožily tam své životy.“ Hlas jí ztvrdl. „Jestli je to skutečné a ony zůstaly dobrovolně, tak doufám, že životy, které prožívají, nejsou ani zdaleka šťastné. Rozhodně nesoucítím s nikým, kdo uteče od svých povinností.“ Ostrý tón v jejím hlase trochu změkl. „Já sama nevěřím, že je to skutečné. Ale nebezpečí je. Na to nezapomínej.“ Zastavila se před dalším rozzářeným obloukem. „Jsi připravená?“