Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Egwain přešlápla a kývla a Sheriam odtáhla ruku.
„Podruhé je pro to, co je. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Egwain se roztřásla. Cokoliv se stane, nemůže to být horší než posledně. Vstoupila do záře.
Zadívala se na své šaty, z modrého hedvábí pošité perlami, celé uprášené a potrhané. Zvedla hlavu a spatřila kolem sebe trosky velkého paláce. Andorského královského paláce v Caemlynu. Věděla to a chtělo se jí křičet.
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Svět nebyl ani trochu takový, jaký by ho chtěla mít, a vždycky, když si to uvědomila, bylo jí do pláče, ale všechny slzy už dávno vyplakala, a svět byl takový, jaký byl. Trosky toho, co čekala, že uvidí.
Nestarajíc se o to, že si víc potrhá šaty, ale dávajíc převeliký pozor, zda něco nezaslechne, vyšplhala na jednu hromadu rumu a vyhlédla do křivolakých uliček Vnitřního Města. Pokud viděla, všude byly jen trosky a zbořeniště, budovy, které vypadaly, jako by je strhl šílenec, a hustá oblaka dýmu stoupající z ještě neuhašených ohňů. V ulicích byli lidé, ozbrojené tlupy mužů, kteří se potloukali městem a hledali, co ještě uloupit. A trolloci. Muži před trolloky ustupovali a trolloci na ně poštěkávali a smáli se svým drsným hrdelním smíchem. Ale věděli o sobě a pracovali společně.
Ulicí kráčel myrddraal a jeho černý plášť se mírně pohupoval s každým jeho krokem, když kolem vítr hnal prach a smetí. Jak lidé, tak trolloci se pod jeho bezokým pohledem krčili. „Hledejte!“ Jeho hlas zněl, jako když se rozpadá něco, co je už dlouho mrtvé. „Nestůjte tady jako ovce! Najděte ho!“
Egwain sklouzla z hromady kamenů, jak nejtišeji dokázala.
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Zastavila se, protože se lekla, že ten šepot přišel od zplozence Stínu. Jistým způsobem si ale byla jistá, že tomu tak není. Ohlédla se přes rameno v obavě, že uvidí myrddraala stát na místě, kde byla před chvílí, a pak se rozběhla do pobořeného paláce. Cestou přelézala zřícené stropní trámy a protahovala se mezi těžkými kvádry z pobořených zdí. Jednou dokonce šlápla na ženskou ruku trčící zpod hromady omítky a cihel, které kdysi bývaly vnitřní zdí a možná i součástí podlahy horního poschodí. Ruky si nevšímala o nic víc než prstene s Velkým hadem na jednom prstě. Zatvrdila se, aby neviděla mrtvé pohřbené v rumu, který z Caemlynu udělali trolloci a temní druzi. Pro mrtvé již nemohla nic udělat.
Protáhla se úzkou mezerou, kde spadla část stropu, a ocitla se v místnosti napůl zasypané tím, co kdysi stálo nad ní. Rand ležel na zemi a těžký trám ho v pase tiskl k zemi. Nohy měl pod hromadou kamenných kvádrů, které vyplňovaly polovinu místnosti. Obličej měl pokrytý prachem a potem. Když přistoupila blíž, otevřel oči.
„Vrátila ses.“ Znělo to jako drsné zachrčení. „Bál jsem se – To je jedno. Musíš mi pomoct.“
Egwain unaveně klesla na podlahu. „S pomocí vzduchu bych mohla ten trám snadno zvednout, ale to by se okamžitě sesypalo všechno to ostatní, co na tobě leží. Na nás na oba. Všechno to nezvládnu, Rande.“
Jeho smích zněl hořce a bolestně a vzápětí utichl. Obličej se mu leskl potem a mluvil se značnou námahou. „Mohl bych ten trám posunout sám. To víš. Mohl bych posunout trám i ty kameny nad ním, všechny. Ale to bych se musel uvolnit, a toho se bojím. Nemůžu věřit –“ Odmlčel se a lapal po dechu.
„Tomu nerozumím,“ řekla Egwain pomalu. „Uvolnit se? Čemu nemůžeš věřit?“ Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Přetřela si rukama uši.
„Šílenství. Egwain. Právě – teď – ho – držím – na – uzdě.“ Při jeho sípavém smíchu jí naskočila husí kůže. „Ale jenom to vyžaduje všechnu sílu, kterou mám. Jestli se uvolním, jenom maličko, jenom na chviličku, šílenství mě dostane. Pak mi bude jedno, co udělám. Musíš mi pomoct.“
„Jak, Rande! Zkusila jsem všechno, co umím. Řekni mi jak, a já to udělám.“
Natáhl ruku, ale na obnaženou dýku ležící v prachu nedosáhl. „Tu dýku,“ zašeptal. S bolestí si ruku zase položil na prsa. „Sem. Do srdce. Zabij mě.“
Zírala na něho a na tu dýku, jako by oba byli jedovatí hadi. „Ne! Rande, to prostě neudělám. Nemůžu! Jak po mně můžeš žádat něco takového!“
Pomalu se znovu natáhl po dýce. Znovu nedosáhl. Namáhal se a sténal. Dotkl se zbraně konečkem prstu. Než to mohl zkusit znovu, Egwain dýku odkopla z jeho dosahu. Se vzlykem se zhroutil.
„Řekni mi proč,“ chtěla vědět. „Proč mě žádáš abych – abych tě zabila? Vyléčím tě, udělám cokoliv, abych tě odsud dostala, ale nemůžu tě zabít. Proč?“
„Můžou mě obrátit, Egwain.“ Dýchal s takovými mukami, že zatoužila, aby mohla plakat. „Jestli mě dostanou – myrddraalové –Hrůzopáni – můžou mě obrátit pro Stín. Jestli mě dostane šílenství, nebudu s nimi moct bojovat. Nepoznám, co dělají, dokud nebude pozdě. Jestli ve mně zůstane jenom jiskřička života, až mě najdou, dokážou to. Prosím, Egwain. Pro lásku Světla. Zabij mě.“
„Já – já nemůžu, Rande. Světlo mi pomáhej, nemůžu!“
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Ohlédla se přes rameno na stříbrný oblouk plný bílé záře, který téměř zcela vyplňoval otevřený prostor mezi troskami.
„Egwain, pomoz mi.“
Buď odhodlaná.
Vstala a udělala krok k oblouku. Byl přímo před ní. Ještě jeden krok a...
„Prosím, Egwain. Pomoz mi. Nedosáhnu na ni. Pro lásku Světla, Egwain, pomoz mi!“
„Nemůžu tě zabít,“ zašeptala. „Nemůžu. Odpusť.“ Vykročila dopředu.
„POMOZ MI, EGWAIN!“
Světlo ji sežehlo na popel.
Roztřeseně vystoupila z oblouku. Své nahoty si nevšímala a navíc jí na tom nezáleželo. Třásla se a oběma rukama si zakrývala ústa. „Nemohla jsem, Rande,“ zašeptala. „Nemohla. Prosím, odpusť mi.“ Světlo, pomoz mu. Prosím, Světlo, pomoz Randovi.
Na hlavu jí stekla studená voda.
„Nyní je z tebe smyta falešná pýcha,“ odříkávala Elaida. „Je z tebe smyta falešná ctižádost. Přicházíš k nám čistá, na srdci i na duši."
Když se červená sestra otočila, Sheriam jemně uchopila Egwain kolem ramen a odváděla ji k poslednímu oblouku. „Ještě jednou, dítě. Ještě jednou, a bude to hotovo.“
„Říkal, že by ho mohli obrátit ke Stínu,“ mumlala Egwain. „Říkal, že by ho myrddraalové a Hrůzopáni mohli přinutit.“
Sheriam klopýtla a rychle se kolem sebe rozhlédla. Elaida už byla skoro zpátky u stolu. Aes Sedai sedící kolem ter’angrialu na něj hleděly a zřejmě si ničeho jiného nevšímaly. „O tom se velice špatně mluví, dítě,“ pravila Sheriam nakonec tiše. „Pojď. Ještě jednou.“
„Můžou?“ naléhala Egwain.
„Zvyk,“ vysvětlila jí Sheriam, „nedovoluje hovořit o tom, co se stane uvnitř ter’angrialu. Strach ženy patří jen jí.“
„Můžou?“
Sheriam si povzdechla a znovu se ohlédla na ostatní Aes Sedai. Pak ztišila hlas do šepotu a rychle pravila: „O tomhle ví jenom velice málo lidí, dítě, dokonce i ve Věži. Neměla by ses to dozvědět teď, vlastně by ses to neměla dozvědět vůbec, ale já ti to povím. V usměrňování je – jistá slabost. To, že se naučíme otevřít pravému zdroji, znamená, že můžeme být otevřeny – i jiným věcem.“ Egwain se zachvěla. „Uklidni se, dítě. Není to zase tak snadné. A pokud vím, tak k tomu nedošlo – a Světlo dej, ať už k tomu nikdy nedojde! – od trollockých válek. Tenkrát bylo potřeba třinácti Hrůzopánů – temných druhů, kteří mohou usměrňovat – aby usměrnili prameny skrze třináct myrddraalů. Vidíš? Není to snadné. A dneska už žádní Hrůzopáni nejsou. Tohle je tajemství Věže, dítě. Kdyby se to dozvěděly ostatní, nikdy bychom žádnou další ženu nepřesvědčily, že je v bezpečí. Jenom toho, kdo může usměrňovat, lze takto obrátit. To je slabost naší síly. Všichni ostatní jsou v bezpečí jako v pevnosti. Jedině jejich činy a vůle je mohou obrátit ke Stínu.“