Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Třináct,“ vydechla slabým hláskem Egwain. „Tolik, kolik jich opustilo Věž. Liandrin a dvanáct dalších.“
Sheriamin výraz ztvrdl. „Tímhle se nesmíš zabývat. Zapomeň na to.“ Zesílila hlas. „Potřetí je pro to, co bude. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Egwain upírala zrak na zářící oblouk a dívala se kamsi za něj. Liandrin a dvanáct dalších. Třináct temných družek, které mohou usměrňovat. Světlo nám všem pomáhej. – Vstoupila do světla. To ji naplnilo. Svítilo skrze ni. Spálilo ji na kost, sežehlo ji na duši. Světlo ji rozpálilo doběla. Světlo, pomoz mi! Existovalo jen to světlo. A bolest.
Egwain hleděla do stojacího zrcadla a nebyla si jistá, jestli ji víc překvapila bezvěká hladkost obličeje či pruhovaná štóla, kterou měla kolem krku. Štólu amyrlinina stolce.
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Třináct.
Zapotácela se, zachytila se zrcadla a málem je shodila a sama spadla na modré dlaždice podlahy své oblékárny. Něco není v pořádku, pomyslela si. Nemělo to nic společného s náhlou závratí, která ji přemohla. Přinejmenším ta jí nepřipadala nenormální. Bylo to něco jiného. Ale neměla ponětí co.
Vedle ní stála Aes Sedai, žena, která měla vysedlé lícní kosti jako Sheriam, ale vlasy měla tmavé a v hnědých očích ustaraný výraz a na ramenou na dlaň širokou štólu kronikářky. Ale nebyla to Sheriam. Egwain tuto ženu ještě nikdy neviděla. Byla si jistá, že ji zná, stejně jako znala sebe. Pomalu se rozpomněla na jméno té ženy. Beldeine.
„Není ti dobře, matko?“
Štólu má zelenou. To znamená, že byla vyvolena ze zeleného adžah. Kronikářka vždycky pochází ze stejného adžah jako amyrlin. Což znamená, že jestli jsem já amyrlin – jestli? – tak jsem byla také v zeleném adžah. To pomyšlení jí otřáslo. Ne že patřila k zeleným adžah, ale že si to musela takhle odvodit. Světlo, něco se mnou není v pořádku.
Cesta zpátky bude... Hlas, který se jí ozval v hlavě, přešel do nesrozumitelného bzučení.
Třináct temných družek.
„Jsem v pořádku, Beldeine,“ pravila Egwain. To jméno jí přišlo divné, měla dojem, jako by ho vyslovovala už celá léta. „Nesmíme je nechat čekat.“ Nechat čekat koho? To nevěděla, jen kvůli konci, jenž čekal, cítila nesmírný smutek, nekonečnou nechuť.
„Budou netrpěliví, matko.“ V Beldeinině hlase se ozvalo zaváhání, jako by cítila stejnou nechuť jako Egwain, avšak z jiného důvodu. Pokud se Egwain nemýlila, tak za navenek klidným výrazem byla Beldeine k smrti vyděšená.
„V tom případě bychom se do toho měly dát.“
Beldeine kývla a zhluboka se nadechla, než přešla na druhou stranu místnosti, kde měla vedle dveří opřenou hůl, odznak svého úřadu, se sněhovou slzou bílého plamene Tar Valonu. „Asi musíme, matko.“ Vzala hůl a otevřela Egwain dveře. Pak ji předběhla, takže vytvořily procesí o dvou lidech. Kronikářka vedla amyrlin.
Egwain si příliš nevšímala chodeb, jimiž procházely. Veškerou pozornost upírala dopředu. Co je to se mnou? Proč si nevzpomínám? Proč je většina toho, co... si skoro pamatuji, špatně? Dotkla se štóly se sedmi pruhy na ramenou. Proč jsem si skoro jistá, že jsem pořád teprve novicka?
Cesta zpátky bude jenom – Tentokrát byl ten cizí hlas uťat uprostřed věty.
Třináct černých adžah.
Při tom klopýtla. Bylo to děsivé pomyšlení, ale ji zamrazilo až do morku kostí, bylo to víc než jen strach. Bylo to – osobní. Chtěla zaječet, utéci a skrýt se. Měla pocit, jako by šly po ní. Nesmysl. Černé adžah byly zničeny. To jí také připadalo podivné. Jedna část její mysli se rozpomínala na něco, co se nazývalo velká očista. Druhá část její mysli si byla jistá, že se nic takového nestalo.
Beldeine, s pohledem upřeným přímo před sebe, si jejího klopýtnutí nevšimla. Egwain musela prodloužit krok, aby jí stačila. Tahle žena je vyděšená jako králík. Kam mě to, pro Světlo, vede?
Beldeine se zastavila před vysokými dvoukřídlými dveřmi, kde do tmavého dřeva obou křídel byl vložen velký stříbrný plamen Tar Valonu. Než otevřela dveře, otřela si dlaně do šatů, jako by se jí zpotily. Pak zavedla Egwain nahoru po rovné rampě ze stejného bílého kamene se stříbřitými žilkami, z něhož byly postaveny hradby Tar Valonu. Dokonce i tady kámen jako by zářil.
Rampa vedla do velké okrouhlé síně s klenutým stropem nejméně patnáct sáhů vysokým. Kolem stěny byly postaveny vyvýšené plošiny, k nimž vedly schody. Ty nebyly pouze v místech, kde ústila rampa, po níž přišly, a ještě dvě další, pravidelně rozmístěné po obvodu místnosti. Uprostřed byl v podlaze vyložen plamen Tar Valonu obklopený rozšiřujícími se barevnými spirálami. Spirálami v barvách sedmi adžah. Na protější straně místnosti stálo křeslo s vysokým opěradlem, celé pokryté vyřezávanými liánami a lístky a pomalované barvami všech adžah.
Beldeine prudce zaťukala holí o zem. Hlas se jí třásl. „Přichází. Strážkyně zámků. Plamen Tar Valonu. Amyrlinin stolec. Přichází.“
Se zašustěním suknic ženy se šátky na plošině povstávaly z křesel. Dvacet jedna sedadel ve skupinách po třech, a každá trojice byla pomalována a očalouněna stejnou barvou, jakou měly třásně na šátcích žen, které stály před nimi.
Věžová sněmovna, pomyslela si Egwain, když kráčela ke svému křeslu. To je všechno. Věžová sněmovna a sedadla zástupkyň všech adžah. Byla jsem tu už tisíckrát. Ale nemohla si vzpomenout ani na jednu příležitost. Co dělám ve věžové sněmovně? Světlo, zaživa mě stáhnou z kůže, jestli poznají... Nebyla si jistá, co by měly poznat, jen se modlila, aby k tomu nedošlo.
Cesta zpátky bude jenom –
Cesta zpátky bude –
Cesta –
Černé adžah čekají. To, přinejmenším, bylo celé. Přicházelo to odevšad. Proč to neslyšel taky někdo jiný?
Usadila se na amyrlinině stolci – křeslo bylo zároveň stolcem – a uvědomila si, že nemá tušení, co přijde dál. Aes Sedai se také posadily, všechny až na Beldeine, která stála vedle ní s holí a nervózně polykala. Všechny zřejmě čekaly na ni.
„Začněte,“ řekla nakonec.
Zdálo se, že to stačí. Jedna z červených sester povstala. Egwain s úlekem poznala Elaidu. V té chvíli poznala, že Elaida je nejvyšší ze zástupkyň červeného adžah a její nejtrpčí nepřítelkyně. Z výrazu v Elaidině tváři, když se na ni dívala přes rozlehlou síň, se Egwain roztřásla. Elaida se tvářila vážně a chladně – a vítězoslavně. To slibovalo věci, na něž bylo lépe nemyslet.