Na konci sveta

Stromy se vyskytovaly Častěji, tvoříce vysoké ostrovy, tmavnoucí v stepi, nebo se znovu rozbíhaly na všechny strany, ubíhajíce daleko od sebe jako hejno vyplašených ptáků. Nejčastěji to byly známé už deštníkové stromy, které tak překvapily Kaviho, když se po prvé seznamoval se zlatou stepí — pichlavé kmeny se rozvíjely od kořene širokým trychtýřem, podobajíce se kuželům obráceným špičkou dolů. Někdy měly stromy tlustší a krátké kmeny, také se rozvětvující masou haluzí, a pak jejich koruny, husté a tmavé, se podobaly širokým zeleným kupolím nebo převráceným pohárům. Palmy zdaleka vynikaly svými rozsochatými větvemi, končícími tmavými vějíři roztřepeného listí s hroty špičatými jako dýky.

Kavi pozoroval, jak černoši a Nubijei, kteří se zdáli v Kemtu nebo na Velké řece neobratní a málo vtipní, jsou zde den ze dne silnější, energičtější a jistější. Zasmušilý Etrusk cítil, že ačkoli jeho autorita jako vůdce zůstává nedotčena, on sám ztrácí svou jistotu v této cizí zemi a že zákony jejího života jsou mu neznámy.

Libyjci, kteří se tak dobře osvědčovali v poušti, zdáli se zde bezmocní. Báli se stepi, oplývající tisíci zvířat, zdálo se jim, že na ně v trávě číhá bezpočet nebezpečí, že mohou na každém kroku narazit na nějakou hrůzu.

Cesta skutečně nebyla lehká. Procházeli houštinami trav, jejichž šišky rozsévaly miliony trnů, zapichujících se do kůže a způsobujících nesnesitelné svrbění a záněty. Množství dravců se v horkých denních hodinách ukrývalo pod stromy. Někdy se mezi ostře ozářenými trsy trávy objevil stín jako černá jeskyně a, z něho se vynořilo pružné skvrnité tělo leoparda.

Černoši se s překvapující obratností dovedli přikrást k červeným antilopám, a bývalí otroci měli vždy hojnost šťavnatého a chutného masa a sytou potravou nabývali stále více sil.

Když se v dálce objevila masa šedočerných těl ohromných býků[78] s širokými rohy obrácenými dolů, dávali černoši poplašné znamení, a oddíl spěšně couval k nejbližším stromům, aby se u nich skryl před těmito hroznými obyvateli afrických stepí.

Průvodci zřejmě odhadli vzdálenost nepřesně: putovali už devět dní, a dosud se neobjevily známky lidských sídel. Libyjcova ruka se zahojila, černoch se zlámanou nohou už na nosítkách seděl a večer v táboře vesele poskakoval a směšně se belhal kolem ohně, působě soudruhům svým uzdravením radost. Jen Pandion ležel němý a netečný jako dříve, a Kidogo a Kavi ho musili nutit, aby více jedl.

A bujný život stepi rozkvétal kolem po deštích stále více.

Miliony hmyzu nad trávou zvonivě bzučely a hučely, ve spleti šedivých, pokroucených větví se míhali pestře zbarvení ptáci jako modravé, žluté, smaragdově zelené a sametově černé vidiny. V parném vzduchu se stále častěji ozýval zvučný pokřik malých dropů: „Mak-char! Mak-char!“

Kavi uviděl zblízka také africké obry.

Nehlučné a klidné obrovské šedé hroudy slonů proplouvaly nezřídka nad trávou, gigantické uši tlustokožců se natahovaly směrem k lidem, lesklé bílé kly se ostře odrážely od tmavých kroutících se chobotů. Mohutná zvířata se Etruskovi líbila — jejich moudré chování se tolik lišilo od neklidných antilop, zlostných nosorožců, číhavé pružnosti dravců. Někdy se lidem podařilo zahlédnout vznešené obry při odpočinku: stádo ukryté ve stínu stromů stálo bez hnutí v těsném shluku.

Ohromní staří samci měli široká čela svých hlav obtížených prohnutými kly nízko skloněna, samice, jejichž čela byla plošší, spaly s hlavami zvednutými výše. Jednou průvodci kráčející vpředu uviděli osamělého starého slona. Obr spal stoje přímo na slunci. Usnul patrně ve stínu, a pak se slunce posunulo, a slon v hlubokém spánku žár necítil. Kavi se díval dlouho se zalíbením na mocného velikána.