Shannarovo dědictví

Kapitola 16

Když se částečně vzpamatovali a dokázali se soustředit zjistili, že postrádají Coglina. Nedokázali si to vysvětlit a začali ho s očekáváním hledat v přetrvávajících stínech noci. Údolí nabízelo jen několik míst, kde se mohl starý muž skryt. Nenalezli ho.

„Asi ho rozmetal Allanonův stín,“ pokusil se vtipkovat Morgan.

Nikdo se nesmál. K žertování měli daleko. Bojovali se zoufalstvím, které jim přinesly události předešlé noci. Záhadné zmizení starého muže je ještě více rozrušilo. Uvědomili si rozdíl mezi tím, když se objevily a znovu bez varování zmizely stíny dávno mrtvých Druidů a tím, když se jednalo o člověka z masa a kostí. Cogline se stal jediným pojítkem mezi sny a smyslem jejich cesty. Ve chvíli, kdy se to pojítko očividně přetrhlo, si bolestně uvědomili, že si musí poradit sami.

Nějakou dobu postávali nejistě kolem. Pak Walker zamumlal něco o ztrátě času. Vyrazil nazpátek cestou, kterou přišli a ostatní ho následovali. Slunce plulo nad obzorem, třpytíce se zlatem na modré obloze bez mráčku. V pustých Dračích štítech začínal teplý den. Na okraji údolí se Par ohlédl přes rameno. Hadeshorn ho zasmušile pozoroval a neodpovídal.

Cestou zpátky všichni mlčeli. Vraceli se k druidovu pověření, zvažovali a porovnávali jeho odhalení a úkoly, které jim dal. Nikdo z nich neměl chuť promluvit. Zejména Par. Allanonovo představení ho dokonale zmátlo. S velkým úsilím si musel připomínat, že se to opravdu stalo. Spolu s Collem následoval ostatní, sledoval jejich záda, pozoroval jak kličkují v mezerách mezi skalami po stezce, která vedla do skalní průrvy směrem k úpatí hor, kde leželo jejich tábořiště. Vracel se hlavně k tomu, že měl Walker nakonec pravdu když říkal, že ať si představí setkání s Allanonem jakkoli, jeho představa bude naprosto zkreslená. Coll se ho v jednu chvíli zeptal, jestli je v pořádku a on mlčky přikývl. Uvnitř však pochyboval, jestli ještě někdy vůbec v pořádku bude.

Stín mu přikázal, aby nalezl Shannarův meč. U všech čertů, jak to má udělat?

Už předem ho odrazovala nesplnitelnost toho úkolu. Neměl představu, kde by měl začít. Pokud si dobře vzpomínal, nikdo meč nespatřil od doby, kdy Federace začala okupovat Tyrsis — před sto lety. A mohl zmizet už předtím. Slehla se po něm zem. Stejně jako kouzla, druidové a jejich svět, stal se meč částí legendy, žijící už jen v paměti lidí. Zmizeli druidové, elfové i kouzla — ve světě lidí nic podobného neexistovalo. Jak často tohle slyšel?

Zaskřípal zuby. Jak si s tím má poradit? Allanon jim příliš nepomohl. Jen každému z nich uložil, aby po něčem pátral a ujistil je, že jeho požadavky jsou splnitelné.

Tělem mu projel nával horka. Ani zmínka o jeho kouzle, o tom jak používat píseň přání. Žádný náznak číhajících překážek. Nedozvěděl se k čemu má kouzlo využít. Nedostal ani příležitost ptát se. O kouzle nevěděl o nic víc než předtím.

Par cítil hněv a zklamání. Měl další tucet věcí, o kterých netušil, jak je vyřešit. Takže, znovu najít Shannaruv meč! A co pak? Co s ním má dělat? Vyzvat Přízraky na souboj? Procházet zemí, pátrat po nich a jednoho po druhém likvidovat?

Tvář mu zrudla. U sta hromů! Proč má o takových věcech vůbec přemýšlet!

Zastavil se. Zapeklitý problém! Měl by se držet Allanonových pokynů — nehonit se za Přízraky se Shannarovým mečem v ruce, ale nejdřív tu zbraň najít?

Musel se rozhodnout.

Snažil se na chvíli nemyslet a skrýt se v chládku stínu útesů, které stezku strážily; ale myšlenky se ho nechtěly pustit, chovaly se jako vyděšené dítě hledající matku. Steff před ním něco vykládal Teel a pak Morganovi. Přitom úporně pokyvoval hlavou. Všiml si také Walkera pevného držení těla. Pozoroval Wren jak úporně kráčí za strýcem, jakoby chtěla přeběhnout přímo přes něj. Všichni odcházeli stejně rozzlobeni a zklamáni jako on; v tom se nemýlil. Připadalo jim, že je Allanon podvedl — tím, co neřekl. Očekávali konkrétní, přesné odpovědi na otázky, se kterými za ním přišli.