Na konci sveta

Podél koryta se obrátili přímo na jih a šli bez zastávky až do večera Toho dne nemuseli kopat jámu na vodu — malý pramen prosakoval na povrch ze štěrbiny mezi dvěma balvany hrubozrnného křehkého kamene; ale zato se lidé hodně zapotili s místem noclehu, které museli obehnat valem z trnitých větví. V noci všichni tiše spali, neděsíce se vzdáleného řvaní lva a ve tmě přebíhajících hyen

Druhý a třetí den cesty minuly v klidu. Jen jednou zahlédli zdaleka černou hroudu nosorožce prodírajícího se trávou se skloněnou hlavou.

Lidé se ve zmatku zastavili — znovu se v jejich paměti vzkřísilo všechno strašlivé a nezapomenutelné, co nedávno prožili. Přitiskli se k trávě. Viděli, jak nosorožec zvedl hlavu; a opět jako v té hrozné nedávné chvíli spatřili trčící uši, ze široka rozchlíplé, a konce rohů stojících před nimi. Záhyby tlusté kůže vroubily hruď zvířete a visely jako válečky na konci předních rozkročených nohou, bořících se v trávě. Obrovitý netvor postál nehybně a obrátiv se šel dál dřívějším směrem.

Nevelká stáda malých žlutošedých antilop potkávali často; zvířata skolená střelami byla chutnou potravou.

Čtvrtý den se koryto rozšířilo a zmizelo, žlutou hlinitou půdu vystřídala podivně světlečervená země,[75] pokrývající tenkou vrstvou drolící se žulu. Oblé žulové pahorky se zvedaly jako tmavé skvrny na rudé smutné rovině. Tráva zmizela, místo ní trčely ze země tvrdé listy, podobající se svazkům ostrých úzkých mečů zabodnutých kolmo do kypré země.[76] Průvodci s největší opatrností obcházeli houštiny těchto podivných rostlin s ostrými kraji, řezajícími jako břitva,

Před nimi se prostírala červená dolina a vířily kolmé kotouče prachu, které se zvedaly jako sloupy a tříštily třpyt slunečních paprsků. Poutníky trápilo vedro, ale lidé pokračovali v cestě, bojíce se, že tato dolina bez vody bude velmi dlouhá. Koryto se svým podzemním proudem vody zůstalo za nimi. Kdoví, kdy se jim podaří najít vodu, bez níž člověk nemůže v této horké zemi žít.

S vrcholu jednoho ze žulových pahorků zpozorovali v dálce probíhající nazlátlou čáru — tam zřejmé končila rudá půda a znovu začínala travnatá step. Vskutku, stíny se prodloužily od poledne teprve o polovinu a cestovatelé f už kráčeli šustící trávou, nižší než dříve, ale zato hustší. Stranou bylo vidět rozlehlé zelené mračno, které se zdánlivě vznášelo nad svým vlastním namodrale černým stínem — to obrovský strom zval hosty pod svou klenbu. Průvodci k němu zamířili. Unavení lidé přidali do kroku a brzo stála nosítka s raněnými ve stínu u kmene, rozděleného hlubokými podélnými žlábky na četná oblá žebra.

Několik černochů utvořilo živý žebřík a vylezlo na mohutné větve. Shora se ozvaly nadšené výkřiky — černí se nemýlili ve svých domněnkách: vnitřní dutina tlustého kmene, nejméně patnáct loktů široká, obsahovala vodu z nedávných dešťů. Nádoby byly naplněny studenou tmavou vodou. Černoši shodili shora několik dlouhých, na obou koncích zašpičatělých plodů obrovského stromu. Každý plod, veliký jako lidská hlava, obsahoval pod svou tenkou tvrdou skořápkou nažloutlé moučnaté sladkokyselé maso, znamenitě osvěžující horkem vyprahlá ústa poutníků. Kidogo rozbil dva plody, vybral množství drobných peciček, rozmělnil obsah trochou vody a začal krmit Pandiona.

Měl radost, že mladý Řek jí s velkou chutí a dnes po prvé nadzvedl hlavu, snaže se rozhlédnout kolem (na cestě pokrývali Pandionovi obličej na nosítkách obyčejně velkými listy, které trhali blízko pramenů). Pandionovy ruce se s námahou natáhly ke Kidogovi a zesláblé prsty stiskly černochovo zápěstí. V široce rozevřených Řekových očích bylo cosi matného a bolestného.

Kidogo se vzrušeně ptal přítele, jak se mu daří, ale odpovědi se nedočkal. Oči raněného se opět zavřely, jako by ho slabé vzplanutí probouzejícího se života nesmírně unavilo. Kidogo nechal přítele v klidu a spěchal oznámit radostnou zprávu Etruskovi. Kavi, který byl od strašného dne bitvy ještě zasmušilejší, přistoupil k nosítkám a dlouho u nich seděl, dívaje se upřeně do soudruhovy tváře. Pak položil ruku na Pandionovu hruď a snažil se nahmatat tep jinochova srdce.

V té chvíli začal volat Nubijec, který vylezl na vrcholek stromu, aby obhlédl cestu. Křičel, že daleko vpředu, až u obzoru je vidět tmavé obdélníky trnitých ohrad, jaké dělají kočovníci k ochraně stád před dravou zvěří.

Bylo rozhodnuto pod stromem přenocovat, časně ráno vyrazit a dojít co možná nejdříve k stanovišti kočovníků. Před západem slunce zatáhly husté mraky nebe, bezhvězdná noc byla neobyčejně tichá a hluboká v sametově černé trně nebylo možno zahlédnout ani vlastní ruku vztaženou před samé oči.

Brzy nato opásaly klikaté blesky celý kruh nebe a v dálce nepřetržitě duněl rachotící hrom. Množství vyšlehujících blesků bylo stále větší, po obloze se hemžila sta oslnivých ohnivých hadů, podobných obrovským suchým větvím. Hrom otřásal vším kolem, bleděmodrý oheň oslepoval lidi, toužící opustit svůj útulek. V dálce bylo slyšet hluk, který rychle vzrůstal a přešel v řev. To se blížila stěna zběsilého deště. Stromem zatřáslo — s nebe se zřítilo celé moře vody. Se strašným hlukem se rozbíjely o zemi vodopády studeného deště, kolem stromu se rázem utvořilo hluboké jezero, v němž zmizely tlusté vyčnívající kořeny. Ve tmě, rychle se střídající s nedohlednou ohnivou září, se zdálo, že celá step bude nevyhnutelně zatopena — tak úžasná byla záplava vody, kterou déšť kolem chrlil. Ale brzo šlehání blesků ustalo, déšť ztichl a nad napitou stepí se rozklenulo hvězdné nebe; slabý vánek sem zanášel vůně neviditelných trav a květin. Libyjci a Etrusk ztrnuli při pohledu na bouřku, která se jim zdála hroznou katastrofou, ale černoši se vesele smáli a vysvětlovali jim, že je to docela obyčejný liják v deštivém období, a ani ne příliš velký. Kavi jen pokýval hlavou; v duchu si říkal, že pokládají-li zde takový liják za obyčejný déšť, pak je patrně v zemi Černých čekají docela neobvyklé příhody. Toto tušení Etruská nezklamalo.