Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Občassedávala na bobku u dolních poličeks knihami nebo stála na židli u horních a hadrem utírala stovky zaprášených hřbetů. Předpovídala autorovi slávu, honila ho do práce a tehdy mu začala říkat Mistr. Netrpělivě čekala na slíbená poslední slova o pátém prokurátorovi Judeje, zpěvavě nahlasopakovala jednotlivé věty, které se jí zalíbily, a tvrdila, že tím románem žije. Byl dokončen v srpnu a předán neznámé písařce, aby ho přepsala se čtyřmi kopiemi. Konečně přišla chvíle, kdy autor měl opustit tajnou skrýš a vyjít na veřejnost. „Předstoupil jsem před veřejnost s románem v ruce a to mě zničilo,” zašeptal Mistr, hlavu skloněnou, a černá čepička se žlutě vyšitým písmenem M se dlouho a smutně kolébala ze strany na stranu. Další vyprávění bylo nesouvislé, ale dalo se z něho vyvodit, že tenkrát Ivanova hosta postihla jakási katastrofa. „Poprvé jsem pronikl do literárního světa, ale dodnes, přestože všecko skončilo a mě čeká brzká záhuba, vzpomínám na něj s hrůzou!” šeptal významně a zvedl ruku. „Ach, ten mě zničil, dočista zničil!” „Kdo?” vydechl tiše Ivan.
„Redaktor přece. Přečetl můj román a díval se na mě, jako bych měl zánět okostice, pakzase šilhal do kouta a dokonce se rozpačitě pochechtával. Bezdůvodně žmoulal v tlapách můj rukopisa hekal. Jeho otázky mi připadaly nesmyslné. Nezmínil se vůbec o literární hodnotě románu, ale vyzvídal, kdo jsem, odkud jsem přišel, jestli už dlouho píšu a proč o mně neslyšel dřív. Nakonec mi položil podle mého názoru úplně idiotskou otázku: kdo prý mi nakukal, abych si zvolil takpodivné téma? Přestalo mě to bavit a zdvořile jsem se otázal, jestli hodlá můj román otisknout, nebo ne. Nato začal blekotat, že to nemůže rozhodnout sám a že se s mým dílem musí seznámit ostatní členové redakční rady, především kritici Latunský a Ariman a spisovatel MstislavLavrovič. Doporučil mi, abych přišel za čtrnáct dní. Podruhé mě uvítala nějaká slečna, která od stálého lhaní šilhala, takže si snadno dohlédla na špičku nosu.” „To je Nudlovová, redakční sekretářka,” pousmál se Ivan, dobře obeznámený se světem, který jeho soused taknenávistně líčil. „Možná,” odsekl neznámý. „No a ta mi vrátila rukopisznačně usmolený a potrhaný. Přitom mi oznámila — a snažila se vyhnout mému pohledu — že redakce má dostatekmateriálů na dva roky dopředu, a tudíž,možnost otištění mého románu odpadá’, jakse doslova vyjádřila. Co bylo dál?” zamumlal náhle a mnul si spánek. „Vzpomínám na spadané plátky růže na titulní straně a pakna oči své ženy. Ano, dodnesje vidím před sebou.” Vyprávění se stávalo čím dál zamotanější a přibývalo v něm zámlk. Ivanůvhost vykládal cosi o šikmém dešti, a jakbyl zoufalý ve svém sklepním úkrytu, i o svém dalším putování. Přidušeně vykřikoval, že ji z ničeho neobviňuje, ačkoli právě ona ho ponoukala k boji. Později, jakse básníkdověděl, dostaly události nečekaný a podivný spád. Jednoho dne náš hrdina otevřel noviny a našel v nich článekkritika Arimana nazvaný: Nepřítel útočí. Ariman zde varoval všecky dohromady i každého zvlášť před autorem, který se pokusil propašovat do našeho tisku apologii Ježíše Krista. „Á, už si vzpomínám!” vypálil Ivan. „Jenomže jsem zapomněl vaše jméno.” „Nechme toho, opakuju, že už žádné jméno nemám,” namítal host. „Ostatně to není podstatné. Dva dny nato se v jiném časopise objevila další stať, podepsaná Mstislavem Lavrovičem, kde autor navrhoval pádně odsoudit,pilátštinu’ a důrazně klepnout přesprsty toho modláře, který si usmyslil ji propašovat (zase to proklaté slovo!) do tisku.
Zkoprnělý nad příšerným termínem,pilátština’ jsem otevřel třetí noviny. Zde byly dokonce články dva: autorem prvního byl Latunský, druhý vyšel pod značkou N. E. Ujišťuji vás, že díla Arimana a Lavroviče byla pouhá legrace ve srovnání s Latunským. Stačí, když vám řeknu, že se článekLatunského jmenoval Bojovný starověrec. Plně zaujat čtením kritiko sobě jsem ani nezpozoroval, že přede mnou stanula ona (zapomněl jsem zamknout dveře) s promočeným deštníkem v ruce a stejně promočenými novinami. Její oči metaly blesky, ruce se jí chvěly a byly ledové. Nejdřívse mi vrhla kolem krku a líbala mě, pakzasyčela, že otráví Latunského, a přitom bušila pěstí do stolu.” Ivan rozpačitě hekl, ale neřekl nic.
„Nastaly bezútěšné podzimní dny,” pokračoval host. „Obludný krach románu jako by mě připravil o kusmého já. Po pravdě řečeno, neměl jsem co dělat a žil jsem jen od jedné schůzky ke druhé. Mimochodem, loučili jsme se teď častěji než dřív.
Chodívala na procházky a mně se přihodilo něco nečekaného, jako často v mém životě… Získal jsem přítele. Ano, celkem vzato, jen velmi obtížně se sbližuju s lidmi, mám jednu takovou zvláštnost: jsem nedůvěřivý a podezíravý. A přitom, považte, nakonec si oblíbím někoho nepředvídaného, nečekaného a na první pohled čertví komu podobného. Vté zlořečené době se jedenkrát otevřela branka u naší zahrádky — byl zrovna příjemný podzimní den. Ona nebyla doma. Vstoupil neznámý chlapíkpřišel vyřídit nějakou záležitost s mým domácím. Nakonec sešel dolů do zahrádky a nenadále rychle jsme se seznámili. Představil se mi jako novinář. Kupodivu se mi zalíbil natolik, že si na něho dodneška občasvzpomenu a stýská se mi po něm. Co bylo dál?
Začal mě navštěvovat. Dověděl jsem se, že je svobodný, bydlí hned vedle v podobném bytě jako já, jenomže se mu zdá trochu malý, a takdále…Ksobě mě bůhvíproč nikdy nepozval. Mé ženě se ani trochu nezamlouval, ale já ho hájil. Řekla mi:,Dělej, jakmyslíš, ale povídám ti rovnou, ten člověkmi je doslova odporný..’ Rozesmál jsem se. Čím mě vlastně zaujal? Víte, člověkbez,tajemství’, abych takřekl, průhledný, bývá nezajímavý. A Alois(zapomněl jsem podotknout, že můj nový známý se jmenoval AloisMogaryč) byl člověks,tajemstvím’.
Vážně, nikdy jsem se nesetkal a už ani nesetkám s takchytrým mládencem. Kdykoli jsem nerozuměl některé poznámce v novinách, v minutě mi ji vysvětlil a přitom bylo vidět, že je to pro něj hračka. Totéž se opakovalo v případě nejrůznějších životních jevů a otázek. Ale to ještě nestačilo. Aloissi mě koupil svou vášní k literatuře. Nedal pokoj, až mě uprosil a já mu přečetl celý svůj román od začátku do konce. Vyslovil se o něm velmi pochvalně, ale s ohromující přesností opakoval všechny redaktorovy připomínky, jako by se zúčastnil našeho rozhovoru. Ani jednou se nezmýlil. Kromě toho mi zcela názorně, a soudím, přesvědčivě vysvětlil, proč můj román nemohli otisknout. Rovnou řekclass="underline" ta a ta kapitola nemůže vyjít, tu by nepustili… Vté době se se mnou něco stalo. Čertví co, ale Stravinský už tomu dávno přišel na kloub. Projevovalo se to především tím, že mě přepadala chandra a začal jsem trpět chorobnými představami. Nezapomeňte, že výpady v tisku neustávaly. Prvním jsem se smál. Ale jakjich postupně přibývalo, měnil se výrazně i můj vztah k nim. Druhé stadium bych charakterizoval jako stadium údivu. Doslova z každého řádku čpělo neuvěřitelné pokrytectví a zvláštní nejistota, přesjejich výhrůžný a suverénní tón. Připadalo mi — a nemohl jsem se toho dojmu zbavit — že autoři nevyjadřují své mínění, a to právě v nich vyvolává zuřivost. Později nastoupilo třetí stadium — stadium strachu. Rozumějte, ne že bych se podobných článků bál, ale začal jsem mít obavy z jiných věcí, které s nimi ani s mým románem nijaknesouvisely. Kupříkladu jsem se začal bát tmy: prostě psychická porucha. Zdálo se mi, zejména když jsem usínal, že nezvykle mrštná a studená chobotnice sahá chapadly po mém srdci. Od té doby jsem na noc nezhasínal. Moje milá se povážlivě změnila. O chobotnici jsem jí samozřejmě nevyprávěl, ale i takpoznala, že se mnou není něco v pořádku, pohubla, zbledla, přestala se smát a jenom prosila za odpuštění, že mi poradila otisknout úryvekrománu.