Mistr a Marketka [cs]

Navíc obvykle růžolící administrátor byl chorobně bledý a kolem krku měl omotanou starou pruhovanou šálu, ačkolivbyla dusná noc. Připočítáme-li k tomu nově získaný odporný návykpomlaskávat, výrazně změněný hlas, teď obhroublý a dutý, a prohnaně zbabělý zákmit v očích, mohli bychom s jistotou tvrdit, že se Varenucha změnil k nepoznání. Ještě cosi zneklidňovalo ředitele, ale nevěděl co, ať sebevíc namáhal rozpálený mozeka hltal očima svého společníka. Přísahal by, že ve spojení administrátora s důvěrně známým křeslem je cosi nepřirozeného. „Konečně jsme ho zdolali a naložili do vozu,” hučel Varenucha, vykukoval za novinami a přikrýval si dlaní modřinu.

Ředitel jakoby bezděčně napřáhl ruku, stiskl elektrické tlačítko, přičemž bubnoval prsty na stole, a ustrnuclass="underline" v prázdné budově by se normálně rozlehlo prudké zazvonění. Ale tentokrát se nic neozvalo a knoflíkbezvládně zapadl do desky stolu.

Tlačítko nefungovalo, zvonekbyl porouchaný!

Rimského úskokVarenuchovi neušel. Administrátor sebou škubl, v očích mu vzplanuly zlostné ohníčky a zeptal se: „Proč zvoníš?”

„Ze zvyku,” hájil se přidušeně ředitel, odtáhl ruku a zeptal se na oplátku nejistě: „Co to máš na tváři?” „Vůznadskočil na nějakém hrbolu a já se uhodil o kliku dveří,” objasňoval Varenucha a uhnul očima. Lže! blesklo hlavou řediteli. Vtom vykulil oči a divoce zíral na opěradlo křesla. Za křeslem na podlaze se zkřížily dva stíny, jeden tlustší, černější, druhý tenký a šedý. Zřetelně se rýsovalo opěradlo a špičaté nohy křesla, ale chyběl stín Varenuchovy hlavy a pod křeslem nebyly vidět nohy. Nevrhá stín! vykřikl v duchu zoufale Rimský a cítil, jakmu drkotají zuby. Varenucha se podezíravě ohlédl, sledoval pohled Rimského a došlo mu, že je odhalen. Vstal (totéž učinil ředitel), ustoupil o krokod stolu a sevřel v rukou aktovku. „Dovtípil ses, posero! Vždycky ti to myslelo,” vpálil se zlostným úšklebkem řediteli přímo do obličeje, pakuskočil ke dveřím a bleskurychle je zaklapl. Rimský se beznadějně rozhlížel a couval k oknu, které vedlo do parku. Vtom spatřil v měsíční záři tvář nahé dívky, přitisknutou ke sklu, a dále obnaženou ruku, která se protáhla špehýrkou a pokoušela se otevřít spodní zastrčku. Horní už byla otevřená. Měl pocit, že světlo stolní lampy slábne a psací stůl se začíná naklánět. Zalil ho ledový pot, ale naštěstí se ovládl natolik, že neupadl. Neměl sílu vykřiknout, a takalespoň zašeptaclass="underline" „Pomoc!” Varenucha hlídal u dveří, poskakoval a co chvíli zůstal trčet ve vzduchu a klátil se. Zkroucenými prsty ukazoval na Rimského, syčel, pomlaskával a mžoural na dívku v okně. Ta nemeškala: bleskurychle vstrčila hlavu do špehýrky, natáhla ruku jakmohla nejdál, nehty se snažila uvolnit zástrčku a viklala rámem. Ruka se jí prodloužila, jako by byla z gumy, a pokryla se mrtvolnou plísní. Konečně se mrtvé s nazelenalými prsty podařilo odsunout zástrčku a okno povolilo. Ředitel slabě vykřikl, přitiskl se ke zdi a chránil se aktovkou jako štítem. Bylo mu jasné, že to znamená jeho konec. Okno se prudce rozlétlo dokořán, ale místo svěžího nočního vzduchu a vůně lip pronikl dovnitř sklepní pach. Mrtvá se vyhoupla na římsu a Rimský rozeznal rezavé skvrny na jejích prsou. Vtom se ozvalo z nízké budovy za střelnicí v parku, kde se chovalo pro účely Varieté cvičené ptactvo, nečekané a veselé zakokrhání. To křiklavý kohout hlásal z plna hrdla, že k Moskvě se žene od východu úsvit. Dívka se divoce, zuřivě zašklíbila, přidušeně zaklela a Varenucha u dveří zavřeštěl a svalil se na zem. Když kohout zakokrhal podruhé, mrtvá zaskřípala zuby a její zrzavé vlasy se zježily. Při třetím kokrhání se otočila a vylétla ven.