Mistr a Marketka [cs]

,Zbožňuji růže.’

Hned jsem litoval svých slov, protože se provinile usmála a odhodila kytky do škarpy. Poněkud rozpačitě jsem je zvedl a podal neznámé, ale ona s úsměvem odmítla, a takjsem nesl kytici já. Nějakou chvíli jsme šli vedle sebe mlčky. Pakmi vzala kytici z rukou, zahodila ji na dláždění, vsunula svou ruku v černé rukavici se zvonovou manžetou do mé a vykročili jsme společně.” „Dál,” žadonil Ivan. „A na nic, prosím vás, nezapomeňte!”

„Dál?” opakoval host. „Co bylo dál, si můžete domyslet.” Utřel si pravým rukávem zrádnou slzu a pokračovaclass="underline" „Láska náspřepadla jako zákeřníkv odlehlé uličce a zasáhla násoba jako blesk. Ona později tvrdila, že to taknebylo, že jsme se měli rádi už dávno, ještě než jsme se znali, když ona žila s jiným a já tenkrát s tou…jakse jen…” „Ským?” dotíral Bezprizorný.

„Stou, no…,” zahučel host a luskl prsty.

„Vy jste byl ženatý?”

„No ovšem… ne a ne si vzpomenout… S tou… Váreňkou… Máničkou…ne, Váreňkou… nosila pruhované šaty, to jsem byl ještě v muzeu…Jednoduše mi to vypadlo…Prohlašovala, že si vyšla ten den na procházku se žlutými květy, abych ji už konečně našel, jinakby se otrávila, protože jí život připadal prázdný.

Přiznávám, láska nászasáhla jako blesk. Věděl jsem to hned téhož dne, asi za hodinu, když jsme se octli na nábřeží u kremelské zdí a nevnímali okolí. Mluvili jsme spolu, jako bychom se předešlý večeř rozloučili a znali se řadu let. Nazítří jsme si dohodli schůzku na stejném místě, u řeky. Nad námi svítilo květnové slunce. Brzy se stala mou tajnou ženou. Chodila ke mně denně za poledne a já na ni čekával už od rána. Čekání spočívalo v tom, že jsem přestavoval na stole věci. Deset minut před tím, než měla přijít, jsem se uchýlil k oknu a napjatě poslouchal, kdy klapne omšelá branka.

A kupodivu; než jsme se poznali, málokdo zabloudil na náš dvorek, prostě nikdo nepřišel, a teď se mi zdálo, že se k nám hrne celé město. Vrznou vrátka, a už se mi rozbuší srdce, a považte, za oknem ve výši mého obličeje se objeví špinavé holínky. Brusič. K čemu brusič v našem domě? Co by brousil? Jaké nože? Než jedenkrát vešla, rozbušilo se mi nejméně desetkrát srdce, nelžu vám. Vždycky když se přiblížila hodina schůzky a ručička ukazovala poledne, nepřestávalo mi srdce tlouct jako na poplach až do chvíle, kdy se bezjediného klapnutí, téměř neslyšně objevily v okně střevíčky s černými semišovými ozdobami v podobě mašlí, sepnutých kovovými přezkami. Někdy se uličnicky zastavila u sousedního okna a poklepávala špičkou na sklo. Rozběhl jsem se tam, ale mezitím zmizel střevíčeki černý hedvábný stín a já šel otevřít. Nikdo nevěděl o našem vztahu, jsem si jist, ačkoli se to nestává. Nic netušil ani její muž, ani známí. Ve staré vilce, kde jsem bydlel ve sklepním bytě, to samozřejmě věděli, všimli si, že ke mně chodí nějaká žena, ale neznali její jméno.” „A jakse vlastně jmenovala?” hlesl Ivan nanejvýš zaujatý touhle milostnou historií. Host posuňkem naznačil, že to nikdy nikomu neprozradí, a pakpokračoval. Básníkse dozvěděl, že Mistr a neznámá se navzájem takmilovali, že byli nerozluční. Už si dokonce jasně představoval oba pokoje sklepního bytu ve vilce, kde vinou šeříkového houští a plotu bylo stálé přítmí. Dále odřený nábytekz černého dřeva, sekretář a na něm hodiny, které se každou půlhodinu rozezněly, knihy vyrovnané od natřené podlahy až k začouzenému stropu, a konečně kamna. Dále zjistil, že host a jeho tajná žena už v prvních dnech známosti dospěli k závěru, že je na rohu Tverské a malé zapadlé uličky svedl dohromady osud a že jsou jeden pro druhého stvořeni. Zvyprávění vyplynulo, jakmilenci společně trávili den. Ona se nejdřívopásala zástěrou a v úzké předsíňce s výlevkou, kterou se ubohý pacient tolikchlubil, zapálila na stole petrolejový vařič, uvařila snídani a prostřela na oválném stole v prvním pokoji. Za májových bouří, kdy se kolem poloslepých oken s rachotem řítila pod práh vodní záplava a hrozila zatopit jejich poslední útulek, milenci roztápěli kamna a pekli v nich brambory. Z brambor se kouřilo a černá slupka špinila prsty. Ve sklepě se ozýval smích, zatímco keře v zahradě střepávaly po dešti ulámané větvičky a bílé hrozny. Když skončilo období bouřeka vypuklo horké léto, objevily se ve váze dlouho očekávané a oběma milé růže. Ten, co si říkal Mistr, horečně psal svůj román, který plně upoutal i neznámou. „Vážně, občasjsem na ni kvůli tomu žárlil!” svěřoval Ivanovi noční host z měsíčního balkónu. Zaryla si do vlasů štíhlé pěstěné nehty, donekonečna pročítala, co napsal, a pakšila zmíněnou čepičku.