Mistr a Marketka [cs]

Na to Fagot uraženě zaprotestovaclass="underline" „Co vásnapadá!” a kocour dotčeně zamňoukal. „Vezmu si tyhle, monsieur,” prohlásila důstojně brunetka a obula si druhý střevíček. Její staré lodičky putovaly za závěsa později tam zamířila i jejich majitelka doprovázená zrzavou dívkou a Fagotem, který nesl přesrameno několikmodelů. Kocour starostlivě pobíhal kolem, pomáhal, kde mohl, a pro větší vážnost si pověsil na krkcentimetr. Netrvalo dlouho, závěsse rozhrnul a vyšla brunetka v takové róbě, až celé přízemí vydechlo údivem. Statečná dívka neuvěřitelně zkrásněla. Zastavila se před zrcadlem, zvedla obnažená ramena, upravila si na temeni účesa zaklonila se, aby se viděla zezadu. „Firma vásprosí, abyste přijala v upomínku malý dárek,” řekl Fagot a podával jí otevřené pouzdro s flakónem. „Merci,” poděkovala zvysoka a sestoupila po schůdcích do přízemí. Přitom jakšla, diváci vyskakovali z míst a dotýkali se pouzdra. Ledy byly prolomeny a ze všech stran se na scénu hrnuly ženy. Ve všeobecně vzrušeném hovoru, smíchu a mezi povzdechy zabouřil mužský hlas: „Já to nedovolím!” a ženský hlasodpovídaclass="underline" „Jste despota a měšťák! Pusťte, zlomíte mi ruku!” Dámy mizely za závěsem, odkládaly tam svoje šaty a vycházely v nových. Na taburetkách se zlacenými nožkami jich seděla celá řada a energicky podupávaly po koberci čerstvě obutými střevíčky. Kostkovaný vkleče mával kovovou lžící, kocour klesal pod náloží kabeleka bot, běhal od vitríny k taburetkám a nazpáteka dívka se zjizvenou šíjí se střídavě objevovala a vytrácela a došlo to takdaleko, že začala švadronit pouze francouzsky. Bylo zajímavé, že jí všecky ženské okamžitě porozuměly, dokonce i ty, které v životě neuměly francouzsky ani slovo. Všeobecný údivvzbudil muž, který se vetřel na scénu. Sdělil, že jeho žena má chřipku, a proto chce, aby jí něco poslali. Na důkaztoho, že je skutečně ženatý, byl zmíněný občan ochoten předložit legitimaci. Prohlášení starostlivého manžela uvítalo obecenstvo chechtotem. Fagot vřískal, že mu věří jako sobě i bezlegitimace, vsunul mu do ruky dva páry hedvábných punčoch a kocour z vlastní iniciativy přidal pouzdro se rtěnkou. Opozdilkyně se tlačily u jeviště, odkud proudil davšťastných v plesových róbách, pyžamech s draky, v přísných odpoledních i kostýmech a kloboucích nasazených koketně na stranu. Nakonec kostkovaný oznámil, že pro pozdní hodinu se obchod přesně za minutu uzavírá, a to až do zítřejšího večera. Na scéně vypukl nepopsatelný zmatek. Ženy kvapně zabavily střevíce, aniž je vyzkoušely. Jedna jako tygřice vtrhla za závěs, shodila kostým a zmocnila se toho, co jí nejdřívpřišlo pod ruku — hedvábného květovaného županu. Navíc urvala pro sebe dva flakóny voňavky. Přesně za minutu zazněl výstřel z pistole; zrcadla zmizela jako mávnutím ruky, stejně jako vitríny a taburetky, koberec i závěsse doslova vypařily. Poslední odešla vysokánská hora starých šatů a bot a scéna znovu zůstala stroze holá a opuštěná. Vtom se do děje připletl nový herec. Z lóže číslo dvě zazněl příjemný, zvučný a naléhavý baryton: „Vážený pane umělče, je žádoucí, abyste neprodleně odhalil divákům techniku vašich pokusů, zejména pokuss bankovkami. Zároveň je záhodno, aby se konferenciér vrátil na scénu. Jeho osud diváky znepokojuje.” Sympatický baryton nepatřil nikomu jinému než hostu onoho večera, Arkadiji Apolonoviči Semplejarovovi, předsedovi akustické komise moskevských divadel. Arkadij Apolonovič seděl v lóži se dvěma dámami: starší měla na sobě nákladnou módní toaletu, druhá, mladá a hezká, byla oblečena daleko skromněji. První z nich, jakse brzy vyjasnilo při sestavování protokolu, byla žena Arkadije Apolonoviče, druhá jeho vzdálená příbuzná, začínající nadějná herečka, která přijela ze Saratova a bydlela u Arkadije Apolonoviče a jeho ženy. „Pardon,” odsekl Fagot, „ale tady není co odhalovat, všecko je jasné.” „Ne, vy dovolte! Odhalení je naprosto nutné. Bezněho vaše skvělé vystoupení zanechá ve všech tíživý dojem. Divácká masa žádá vysvětlení.” „Divácká masa,” vskočil mu do řeči drzý šantala, „nic takového, pokud vím, nežádala. Ale respektuji vaše ctěné přání, Arkadiji Apolonoviči, když jinaknedáte. Směl bych předvést ještě jedno kratičké číslo?” „Proč ne,” souhlasil shovívavě Semplejarov, „ale aby tam nechybělo odhalení.” „Jakračte, prosím. Taktedy: smím se vászeptat, kde jste byl včera večer?” Při této nemístné a dokonce bychom řekli dotěrné otázce se výrazArkadije Apolonoviče ostře změnil. „Manžel byl včera večer na zasedání akustické komise,” oznámila pohrdavě jeho žena, „ale nechápu, jakto souvisí s vaší magií.” „Oui, madame,” přikývl Fagot. „Přirozeně, že to nechápete. Ale pokud jde o zasedání, velice se mýlíte. Arkadij Apolonovič odjel na zmíněnou schůzi, která se mimochodem včera nekonala, propustil šoféra před budovou akustické komise na Čistých rybnících (celé divadlo ztichlo) a sám jel autobusem do Jelochovské ulice na návštěvu k herečce okresního zájezdového divadla Milici Pokobaťkové a strávil u ní skoro čtyři hodiny.” „Ach!” zaúpěl kdosi v naprostém tichu.