Mistr a Marketka [cs]

Cihlové schůdky vedly ze sklepa k domovním dveřím. Klopýtavě k nim doběhnu a zeptám se tiše:,Kdo je tam?’

A hlas, její hlas, odpovídá:,To jsem já…

Už si nevzpomínám, jakjsem zdolal řetěza zámek. Sotva vkročila dovnitř, vrhla se mi kolem krku celá promáčená, s mokrými tvářemi, vlasy rozpuštěné. Třásla se jako list.

Zmohl jsem se na jediné slovo:,T…ty?’

Hlasmi selhal a běželi jsme dolů.

Vpředsíni shodila plášť a vešli jsme rychle do prvního pokoje. S tichým výkřikem se rozběhla ke kamnům a holýma rukama vytáhla poslední napůl ohořelou hrst papírů. Kouř naplnil pokoj. Zadupal jsem nohama oheň a ona sklesla na pohovku a vypukla v křečovitý pláč. Když se uklidnila, řekl jsem:

,Začal jsem nenávidět svůj román a bojím se. Jsem nemocný a mám strach.’ Vstala a přistoupila ke mně.

,Bože můj, jakjsi nemocný! A proč, proč? Co se stalo? Ale já tě zachráním, věř mi!’ Viděl jsem, jakmá oči napuchlé pláčem a kouřem, a na čele jsem ucítil její studené ruce.,Já tě vyléčím, já tě vyléčím,’ mumlala a zaryla mi nehty do ramene.,Román napíšeš znova. Proč jsem si jen nenechala průklep?’ Ještě cosi drmolila, zuby sevřené, ale nebylo jí rozumět. Pakse stisknutými rty posbírala ohořelé stránky a vyrovnala je. Byla to kapitola asi z poloviny románu, nevím už která.

Pečlivě listy zabalila do papíru a převázala stužkou. Celé její chování dokazovalo, že už se ovládla a je plná odhodlání.

Požádala o víno, napila se a pakuž klidněji prohlásila:,Takhle člověkplatí za lež, a já už nemíním lhát. Nejraděj i bych u tebe zůstala hned teď, ale nechci jednat nečestně.

Mrzelo by mě, kdybysmi pořád připomínal, že jsem od něho utekla v noci. Nikdy mi neublížil… Přijeli pro něj, u nich v továrně vypukl oheň. Ale brzy se vrátí. Zítra ráno mu všecko vysvětlím, řeknu, že mám ráda tebe, vrátím se a zůstanu s tebou. Řekni, třeba si to nepřeješ?’,Ty můj chudáčku,’ domlouval jsem jí.,Nedovolím, abysto udělala. Se mnou to bude čím dál tím horší a nechci, abysumírala společně se mnou.’,To je jediný důvod?’ otázala se a přiblížila svoje oči k mým.,Ano, jediný.’

Ožila a objala mě kolem krku:

,Chci umřít společně s tebou. Ráno k tobě přijdu.‘

Pruh světla z předsíňky a v něm pramen rozpuštěných vlasů, její baret a odhodlané oči — to je poslední, na co si vzpomínám.

Ještě vidím před sebou černou siluetu na prahu venkovních dveří a dále bílý balíček.,Doprovodil bych tě, ale nejsem schopen dojít sám domů. Mám strach.‘,Neboj se a vydrž ještě pár hodin. Zítra ráno budu u tebe.’

To byla její poslední slova v mém životě…”

„Psst!” okřikl se náhle a vztyčil ukazovák. „Dnešní měsíčná noc se zdá poněkud neklidná.”

Zmizel na balkóně. Ivan zaslechl, jakpo chodbě projel vozíks gumovými koly a kdosi zavzlykal či slabě vykřikl. Když všecko znovu ztichlo, host se vrátil se zprávou, že stodvacítka má nového obyvatele. Pacient, kterého přivezli, vytrvale žádá, aby mu vrátili hlavu. Oba naši přátelé se poplašeně odmlčeli, a teprve když se uklidnili, rozhodli se pokračovat. Neznámý užuž otvíral ústa, ale noc byla skutečně plná vzruchu: na chodbě se ozvaly hlasy a host začal šeptat Ivanovi do ucha taktiše, že jeho další vyprávění vyslechl jediný básník, s výjimkou první věty: „Za čtvrt hodiny po tom, co odešla, zaklepal kdosi na okno…” Co svěřoval básníkovi do ucha, ho zřejmě nesmírně rozčilovalo: obličej mu nervózně poškubával a v očích se zmítal a tonul strach a úzkost. Ukazoval k měsíci, který už dávno míjel balkón. Jen chvílemi, když k nim nedoléhaly žádné vnější zvuky, se odtáhl od Ivana a zesílil hlas: „Taktedy v polovině ledna jsem se na našem dvorku třásl zimou ve starém kabátě s utrženými knoflíky. Vzadu se vršily závěje a zakrývaly šeříkové houští. Přede mnou a dole v mých oknech slabě prosvítalo neprůhlednými záclonami světlo.

Přitiskl jsem se k prvnímu oknu a zaslechl jsem gramofon. Nic víc jsem neslyšel ani neviděl. Ještě chvilku jsem postál a pakjsem zamířil k brance a vpadl do uličky. Tady řádila metelice. Vyděsil mě pes, který se mi připletl pod nohy, a já před ním utekl na druhou stranu. Zima a strach, můj věrný společník, mě přiváděly k šílenství. Neměl jsem kam jít. Nejjednodušší samozřejmě bylo skočit v nejbližší ulici pod tramvaj. Už z dálky jsem zahlédl ty osvětlené zledovatělé krabice a zaslechl jsem v mrazivém vzduchu dotěrný skřípot.

Ale vtip byl v tom, můj milý sousede, že strach ovládl každou buňku mého těla. Bál jsem se tramvaje stejně jako psa. Ujišťuju vás, že horší nemoc v tomhle baráku nenajdete!” „Mohl jste jí dát zprávu,” přerušil ho soucitně Ivan. „A pak, měla u sebe přece vaše peníze? Jistě je schovala…” „O tom nepochybujte. Ale vy mi asi dobře nerozumíte. Přesněji řečeno, nejspíš jsem ztratil bývalou schopnost něco přesně popsat. Nevadí, beztakuž ji nebudu potřebovat…Představte si, že by otevřela,” a host se téměř zbožně zahleděl do tmavé noci, „dopisz blázince. Copakjí můžu poslat dopiss takovou zpáteční adresou?…Dopisšílence?