Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Přemlouvala mě, abych všeho nechal, odjel na jih k Černému moři a obětoval na to zbyteksvé výhry. Naléhala a já, abych se vyhnul sporu (něco mi říkalo, že Černé moře neuvidím), jsem jí slíbil, že za několikdní pojedu. Nabídla se, že mi sama koupí jízdenku. Vytáhl jsem všechny svoje peníze, asi deset tisíc rublů, a odevzdal jí je.,Proč mi dáváš tolik?’ divila se.
Namluvil jem jí, že se bojím zlodějů, a požádal jsem, aby do mého odjezdu vzala peníze k sobě do úschovy. Strčila je do kabelky, začala mě líbat a prohlásila, že by tisíckrát raději umřela, než aby mě opustila v takovém stavu, ale že na ni čekají, že se podřizuje nutnosti a zítra že přijde.
Zapřísahala mě, abych se ničeho nebál.
To se událo jednou kvečeru, v polovině října. Když odešla, lehl jsem si na pohovku a usnul bezsvětla. Probudil mě pocit, že chobotnice je kdesi blízko. Šátral jsem ve tmě a s námahou jsem rozsvítil malou lampičku. Kapesní hodinky ukazovaly dvě v noci. Uléhal jsem s vědomím, že se rozstůňu, a probudil jsem se nemocen. Najednou mi připadalo, že podzimní tma vymáčkne okna, zaplaví pokoj a já se v ní zalknu jako v inkoustu. Vstal jsem jako člověk, který se už neumí ovládat.
Vykřikl jsem a chtělo se mi někam běžet, třeba jen nahoru k domácím. Zápasil jsem sám se sebou jako šílenec. S vypětím všech sil jsem se dovlekl ke kamnům a zatopil jsem. Sotva zapraskalo dříví a dvířka zabubnovala, trochu se mi ulevilo.
Jdu do předsíně, rozsvítím, vyšťárám láhevbílého vína, otevřu ji a piju rovnou z láhve. Tím se částečně otupil můj strach, alespoň natolik, že jsem neběžel k domácímu a vrátil se ke kamnům. Otevřel jsem dvířka, až mi žár ožehl obličej i ruce a zašeptal jsem:,Kéž bystušila, že mi je zle…Přijď ke mně!’
Ale nikdo nepřicházel. V kamnech skučel oheň a do oken pral déšť. Tehdy došlo k poslednímu. Vytáhl jsem ze zásuvky stolu objemný rukopisrománu i koncepty a začal jsem je pálit.
Šlo to hrozně těžko, protože popsaný papír špatně hoří. Lámal jsem si nehty, jakjsem trhal sešity, vkládal je kolmo mezi polena a pohrabáčem jsem roztřepával stránky. Popel nade mnou chvílemi vítězil a dusil plamen, ale já bojoval a román přestuhý odpor podléhal zkáze. Před očima se mi míhala dobře čitelná známá slova, přestože se žluť nezadržitelně rozlévala po stránkách. Slova mizela, teprve když papír zčernal, a já je zuřivě dobíjel pohrabáčem. Vtom kdosi tiše zaškrábal na okno. S tlukoucím srdcem jsem vhodil poslední sešit do ohně a běžel jsem otevřít.
Cihlové schůdky vedly ze sklepa k domovním dveřím. Klopýtavě k nim doběhnu a zeptám se tiše:,Kdo je tam?’
A hlas, její hlas, odpovídá:,To jsem já…
Už si nevzpomínám, jakjsem zdolal řetěza zámek. Sotva vkročila dovnitř, vrhla se mi kolem krku celá promáčená, s mokrými tvářemi, vlasy rozpuštěné. Třásla se jako list.
Zmohl jsem se na jediné slovo:,T…ty?’
Hlasmi selhal a běželi jsme dolů.
Vpředsíni shodila plášť a vešli jsme rychle do prvního pokoje. S tichým výkřikem se rozběhla ke kamnům a holýma rukama vytáhla poslední napůl ohořelou hrst papírů. Kouř naplnil pokoj. Zadupal jsem nohama oheň a ona sklesla na pohovku a vypukla v křečovitý pláč. Když se uklidnila, řekl jsem:
,Začal jsem nenávidět svůj román a bojím se. Jsem nemocný a mám strach.’ Vstala a přistoupila ke mně.
,Bože můj, jakjsi nemocný! A proč, proč? Co se stalo? Ale já tě zachráním, věř mi!’ Viděl jsem, jakmá oči napuchlé pláčem a kouřem, a na čele jsem ucítil její studené ruce.,Já tě vyléčím, já tě vyléčím,’ mumlala a zaryla mi nehty do ramene.,Román napíšeš znova. Proč jsem si jen nenechala průklep?’ Ještě cosi drmolila, zuby sevřené, ale nebylo jí rozumět. Pakse stisknutými rty posbírala ohořelé stránky a vyrovnala je. Byla to kapitola asi z poloviny románu, nevím už která.
Pečlivě listy zabalila do papíru a převázala stužkou. Celé její chování dokazovalo, že už se ovládla a je plná odhodlání.
Požádala o víno, napila se a pakuž klidněji prohlásila:,Takhle člověkplatí za lež, a já už nemíním lhát. Nejraděj i bych u tebe zůstala hned teď, ale nechci jednat nečestně.
Mrzelo by mě, kdybysmi pořád připomínal, že jsem od něho utekla v noci. Nikdy mi neublížil… Přijeli pro něj, u nich v továrně vypukl oheň. Ale brzy se vrátí. Zítra ráno mu všecko vysvětlím, řeknu, že mám ráda tebe, vrátím se a zůstanu s tebou. Řekni, třeba si to nepřeješ?’,Ty můj chudáčku,’ domlouval jsem jí.,Nedovolím, abysto udělala. Se mnou to bude čím dál tím horší a nechci, abysumírala společně se mnou.’,To je jediný důvod?’ otázala se a přiblížila svoje oči k mým.,Ano, jediný.’
Ožila a objala mě kolem krku:
,Chci umřít společně s tebou. Ráno k tobě přijdu.‘
Pruh světla z předsíňky a v něm pramen rozpuštěných vlasů, její baret a odhodlané oči — to je poslední, na co si vzpomínám.
Ještě vidím před sebou černou siluetu na prahu venkovních dveří a dále bílý balíček.,Doprovodil bych tě, ale nejsem schopen dojít sám domů. Mám strach.‘,Neboj se a vydrž ještě pár hodin. Zítra ráno budu u tebe.’
To byla její poslední slova v mém životě…”
„Psst!” okřikl se náhle a vztyčil ukazovák. „Dnešní měsíčná noc se zdá poněkud neklidná.”
Zmizel na balkóně. Ivan zaslechl, jakpo chodbě projel vozíks gumovými koly a kdosi zavzlykal či slabě vykřikl. Když všecko znovu ztichlo, host se vrátil se zprávou, že stodvacítka má nového obyvatele. Pacient, kterého přivezli, vytrvale žádá, aby mu vrátili hlavu. Oba naši přátelé se poplašeně odmlčeli, a teprve když se uklidnili, rozhodli se pokračovat. Neznámý užuž otvíral ústa, ale noc byla skutečně plná vzruchu: na chodbě se ozvaly hlasy a host začal šeptat Ivanovi do ucha taktiše, že jeho další vyprávění vyslechl jediný básník, s výjimkou první věty: „Za čtvrt hodiny po tom, co odešla, zaklepal kdosi na okno…” Co svěřoval básníkovi do ucha, ho zřejmě nesmírně rozčilovalo: obličej mu nervózně poškubával a v očích se zmítal a tonul strach a úzkost. Ukazoval k měsíci, který už dávno míjel balkón. Jen chvílemi, když k nim nedoléhaly žádné vnější zvuky, se odtáhl od Ivana a zesílil hlas: „Taktedy v polovině ledna jsem se na našem dvorku třásl zimou ve starém kabátě s utrženými knoflíky. Vzadu se vršily závěje a zakrývaly šeříkové houští. Přede mnou a dole v mých oknech slabě prosvítalo neprůhlednými záclonami světlo.
Přitiskl jsem se k prvnímu oknu a zaslechl jsem gramofon. Nic víc jsem neslyšel ani neviděl. Ještě chvilku jsem postál a pakjsem zamířil k brance a vpadl do uličky. Tady řádila metelice. Vyděsil mě pes, který se mi připletl pod nohy, a já před ním utekl na druhou stranu. Zima a strach, můj věrný společník, mě přiváděly k šílenství. Neměl jsem kam jít. Nejjednodušší samozřejmě bylo skočit v nejbližší ulici pod tramvaj. Už z dálky jsem zahlédl ty osvětlené zledovatělé krabice a zaslechl jsem v mrazivém vzduchu dotěrný skřípot.
Ale vtip byl v tom, můj milý sousede, že strach ovládl každou buňku mého těla. Bál jsem se tramvaje stejně jako psa. Ujišťuju vás, že horší nemoc v tomhle baráku nenajdete!” „Mohl jste jí dát zprávu,” přerušil ho soucitně Ivan. „A pak, měla u sebe přece vaše peníze? Jistě je schovala…” „O tom nepochybujte. Ale vy mi asi dobře nerozumíte. Přesněji řečeno, nejspíš jsem ztratil bývalou schopnost něco přesně popsat. Nevadí, beztakuž ji nebudu potřebovat…Představte si, že by otevřela,” a host se téměř zbožně zahleděl do tmavé noci, „dopisz blázince. Copakjí můžu poslat dopiss takovou zpáteční adresou?…Dopisšílence?