Mistr a Marketka [cs]

Voslnivém světle silných pouličních svítilen uviděl dole na chodníku neznámou dámu jenom v košilce a fialových kalhotkách. Měla, pravda, na hlavě klobouka v ruce deštník, nicméně projevovala značné rozpaky, hned si dřepla, hned se zasrozběhla, jako by chtěla někam utéct, a kolem se tísnil rozchechtaný dav, až řediteli běhal mrázpo zádech. Kolem dámy se ochomýtal jakýsi muž, strhával ze sebe letní plášť a v rozčilení nemohl vyprostit ruku z rukávu. Výkřiky a hurónský řevdoléhaly i z jiného místa, totiž od levého schodiště. Rimský otočil hlavu tím směrem a uviděl jinou dámu v růžovém prádle. Hupla z vozovky na chodníka snažila se ukrýt v průjezdu, ale proudící obecenstvo jí zastoupilo cestu a ubohá oběť své lehkomyslnosti a vášně k toaletám, oklamaná firmou podfukářského Fagota, by se ze všeho nejraději propadla na sto sáhů do země. K nešťastnici už mířil milicionář a vzduch zjizvil ostrý hvizd. Za milicionářem se pobaveně tlačili mladíci v čepicích, původci povyku a uštěpačných poznámek. Vousatý hubený drožkář se přiřítil k první svlečené. V plné jízdě zarazil vyzáblou herku a vesele se zašklebil. Ředitel se bouchl pěstí do hlavy, odplivl si a uskočil od okna. Seděl chvíli u stolu zaposlouchaný do hlasů ulice.

Hvizd v různých místech zesílil a pakpostupně slábl.

K překvapení Rimského byl skandál zažehnán nečekaně rychle. Teď bylo třeba jednat a vypít hořkou číši odpovědnosti do dna, tím spíš, že telefony během závěrečné části programu opravili. Měl by zavolat na příslušná místa, oznámit, co se stalo, požádat o pomoc, svést všecko na Lotrova, sám se z toho vykroutit a takdále. Čert mu to byl dlužen! Rozčileně dvakrát natáhl ruku po sluchátku a zase ucukl. Náhle v nehybném tichu pracovny zadrnčel telefon Rimskému přímo pod nosem, až sebou škubl a strnul. „Ty nervy!” posteskl si a zvedl sluchátko. Vzápětí se zvrátil do křesla, bílý jako křída. Vtíravý, zvrhlý ženský hlasve sluchátku tiše naléhaclass="underline" „Nikam nevolej, Rimský, nebo to s tebou špatně skončí…”

Hned nato telefon oněměl. Ředitel cítil, jakmu naskakuje husí kůže, zavěsil a bezděčně se ohlédl k oknu za svými zády. Řídkými, slabě olistěnými větvemi javoru prosvítal měsíc v mlžnatém oparu. Rimský seděl jako zařezaný, upřeně pozoroval větve a čím déle se díval, tím větší dostával strach. Násilím odtrhl pohled od okna zalitého měsícem a vstal. Po tom všem ho ani ve snu nenapadlo volat a jenom si přál, aby byl co nejdřívvenku z divadla. Napjatě poslouchaclass="underline" budova byla tichá. Vtom si uvědomil, že už dávno v celém prvním poschodí osaměl, a zaskočil ho nepřekonatelný dětský strach. Když si představil, že musí projít prázdnými chodbami a seběhnout dolů po schodech, vyvstal mu na čele studený pot. Horečně shrábl ze stolu hypnotizérovy rubly, strčil je do aktovky a odkašlal si, aby si dodal odvahy, ale z hrdla se vydral jen slabý chraplavý zvuk. Najednou cítil, že zpod dveří zavanulo cosi vlhkého a hnilobného, až ho zamrazilo. K tomu hodiny začaly odbíjet půlnoc taknečekaně, že se zimničně roztřásl. K dovršení všeho kdosi tiše otáčel v zámku klíčem — a to ho dorazilo.

Chladnýma, zpocenýma rukama tiskl na prsa aktovku a cítil, bude-li šramot pokračovat, že se neudrží a vykřikne. Konečně dveře pod náporem povolily a do kanceláře se tiše vplížil Varenucha. Ředitel bezvládně klesl do křesla: nohy mu vypověděly službu. Nadechl se a vykoktal s pokryteckým úsměvem: „Božínku, tysmě vyděsil…”

Jistě, Varenuchůvnáhlý příchod mohl vylekat každého, ale Rimského zároveň potěšiclass="underline" klubko se pomalu začalo rozmotávat. „Takpovídej, honem! No!” vykřikl chraplavě a snažil se pevně zachytit nalezenou nit. „Co to má všechno znamenat?” „Promiň, prosím tě,” hlesl bezbarvě Varenucha a zavřel dveře, „já myslel, že už jsi odešel,” a takjakbyl, v čepici, zamířil ke křeslu a usadil se za stůl proti řediteli. Musíme podotknout, že jeho odpověď vyzněla nějakpodivně. To okamžitě nastražilo Rimského, který v citlivosti mohl směle soupeřit se seizmografem kterékoli vyhlášené světové stanice. Když je to tak, proč Varenucha vpadl do jeho kanceláře, jestliže předpokládal, že tu Rimský není? Má přece vlastní kancelář, to za prvé. A za druhé: ať vešel Varenucha kudy chtěl, musel nutně potkat jednoho z nočních vrátných a těm bylo oznámeno, že Grigorij Danilovič se nějakou dobu zdrží v divadle. Ale Rimský o té záhadě dlouho nehloubal — nebyl čas. „Proč jsi nezavolal? A co znamená celá ta komedie s Jaltou?” „Dopadlo to tak, jakjsem říkal,” vykládal administrátor a zamlaskal, jako by ho dráždil bolavý zub. „Našli ho v Puškinu v hospodě.” „Jakto, v Puškinu?! U Moskvy? A co telegramy z Jalty?!”