Mistr a Marketka [cs]

„Jste Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v domě č. 302b v Sadové ulici?” Nikanor Ivanovič se hrozivě rozesmál a odpověděl doslova takto: „Nikanor? Ovšemže se jmenuju Nikanor, jakby ne! Ale jakýpakjá jsem předseda, krucinál?” „Jakto?” zeptali se s přimhouřenýma očima.

„To máte tak,” vysvětloval. „Jestliže jsem předseda, měl jsem hnedka uhodnout, že to je ďábel. Ale takhle? Měl rozbité brejle a na sobě hadry — copakmohl dělat nějakýmu cizinci tlumočníka?” „O kom to mluvíte?” vyptávali se.

„O Korovjevovi přece! Usadil se u násv bytě č. 50. Poznamenejte si — Korovjev! Měli byste ho okamžitě zatknout.

Pište schodiště číslo šest! Tam ho najdete.” „Odkud máte dolary?” vyzvídali dobrosrdečně.

„Jakje Bůh všemohoucí nade mnou,” dušoval se Nikanor Ivanovič, „nikdy jsem neměl v ruce cizí peníze. Ani nevím, jaktakové valuty vypadají. Pánbůh mě po zásluze trestá za moje hříchy,” pokračoval procítěně, střídavě si zapínal a rozpínal košili a přitom se křižoval. „Ano, bral jsem, přiznávám. Bral jsem, ale naše, sovětské! Přiděloval jsem byty za úplatu, nezapírám. Náš tajemníkProležněvje taky pěknej syčák! Říkám to na rovinu, že v naší správě sedí samí zloději… Ale cizí valutu — nikdy!” Na žádost, aby ze sebe nedělal šaška a raději vysvětlil, jakse dostaly dolary do světlíku, Bosý klesl na kolena, sklonil se a otevřel ústa, jako by chtěl spolknout čtverec parkety. „Jestli si přejete,” brebentil, „budu jíst třeba parkety, abych vám dokázal, že jsem cizí valuty nebral! Ale Korovjevje zloduch!”

Každá trpělivost má svůj konec, a takmu od stolu připomněli zvýšeným hlasem, že je načase mluvit logicky. Vtom se v kanceláři, kde stála vzpomínaná pohovka, rozlehl divoký řeva náš předseda vyskočil, jako když ho píchne:

„Tamhle! Za skříní! Podívejte, jakse šklebí… A ten skřipec… Chyťte ho! A dejte vykropit místnost!” ječel jako pominutý. Krve by se v něm nedořezal, jakbyl bledý, a třásl se jako osika. Kreslil ve vzduchu kříže, běhal ke dveřím a zpátky, drmolil nějakou modlitbu a nakonec začal plést páté přesdeváté. Ukázalo se, že není schopen rozumné řeči. Odvedli ho do odlehlé místnosti, tam se částečně utišil a jenom se modlil a povzlykával. Přirozeně, hned zajeli do Sadové a prozkoumali byt č. 50. Ale žádného Korovjeva tam nenašli a níkdo v domě ho neviděl ani neznal. Byt, dříve obývaný nebožtíkem Berliozem a Lotrovem, který odjel do Jalty, byl prázdný a v pracovně klidně visely na skříních neporušené voskové pečeti. S tímhle zjištěním odjeli ze Sadové a zároveň s nimi nic nechápající, zdrcený tajemníkdomovní správy Proležněv. Večer odvezli Nikanora Ivanoviče na kliniku ke Stravinskému. Tady natolikvyváděl, až mu museli píchnout injekci podle Stravinského receptu, a teprve po půlnoci ve stodevatenáctce usnul a občastěžce, trpitelsky vzdychal ze spaní. Postupně se mu ulevilo. Přestal se převracet z boku na boka sténat a začal lehce, pravidelně oddechovat, takže ho nechali samotného. Zdál se mu sen, k němuž nesporně přispěly dojmy z uplynulého dne. Začalo to tím, jakho neznámí lidé se zlatými trubkami v rukou slavnostně přivádějí k velkým naleštěným dveřím.

Zde mu jeho společníci zahráli tuš a hned nato zvučný basodkudsi z nebe vesele zahlaholiclass="underline" „Vítáme vás, Nikanore Ivanoviči. Odevzdejte laskavě valuty!” Nanejvýš udivený předseda nad sebou uviděl černý tlampač. Pakse, neznámo proč, ocitl v divadelním sále, kde pod zlaceným stropem zářily křišťálové lustry, až oči přecházely, a na stěnách planuly svícny. Všecko zde připomínalo nevelké, ale bohaté divadlo. Bylo tu jeviště, zakryté vínovou sametovou oponou posetou zlatě vyšitými obrovskými desetirublovkami jako hvězdami, dále nápovědní budka a dokonce i obecenstvo. Bosého překvapovalo, že publikum tvoří výhradně muži, a navíc samí vousáči. Rovněž bylo nápadné, že v hledišti scházejí křesla a všichni sedí na podlaze, hladké a lesklé jako zrcadlo. Rozpačitý v takpočetné a neznámé společnosti se náš hrdina chvíli nerozhodně ošíval a pakpodle všeobecného zvyku usedl se zkříženýma nohama, po turecku, na podlahu mezi zrzavého vousatého valibuka a bledého muže s mohutným plnovousem.

Nikdo z přítomných si diváka nevšiml. Vtom se měkce rozezněl zvonek, sál se ponořil do tmy, zvedla se opona a na osvětlené scéně s černým sametovým pozadím stálo křeslo a stolekse zlatým zvonkem. Ze zákulisí vyšel mladý sympatický herec ve smokinku, hladce vyholený, s vlasy rozčísnutými pěšinkou. Diváci ožili a všechny zraky se obrátily k jevišti. Herec přistoupil k nápovědní budce a zamnul si ruce. „Takco, sedíte?” zeptal se příjemným barytonem a usmál se do sálu. „Sedíme, sedíme,” odpověděly mu sborově tenory i basy.

„Hm…,” pokračoval zamyšleně, „nechápu, že vásto ještě neomrzelo. Všichni lidé, jakse sluší, se teď pěkně procházejí po ulicích, radují se z jarního sluníčka a tepla, a vy tady dřepíte na zemi v dusném sále! Že by vásnatolikzaujal program? Ostatně, proti gustu žádný dišputát,” zakončil filozoficky. Pakzměnil tón i zabarvení hlasu a vesele, hlasitě oznámiclass="underline" „Jako první vystoupí v našem pořadu Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy a vedoucí dietní jídelny. Prosím, Nikanore Ivanoviči!…” Odpověděl mu družný potlesk. Vyjevený Nikanor Ivanovič vytřeštil bulvy. Konferenciér si zastínil rukou oči před světlem rampy a pátral, až našel Bosého mezi diváky, a přátelským posuňkem ho pozval na scénu. Než se předseda vzpamatoval, už stál na jevišti. Zdola i zpředu ho oslňovaly reflektory, až se mu zdálo, že sál i s obecenstvem zmizely v černé propasti. „Račte, Nikanore Ivanoviči. Jděte nám příkladem,” spustil srdečně mladý herec, „a odevzdejte valuty.” Zavládlo ticho. Konečně se Bosý nadechl a tiše prohlásiclass="underline"