Sannikovova země

„Řekněte náčelníkovi,“ obrátil se Gorjunov k Nikitovi, „že jsme velmi mírní lidé a že nepůsobíme nikomu nic zlého. Přivedli nás sem ptáci letící na sever. Zatoužili jsme jen prohlédnout si zemi, kde žijí ptáci v létě. Prohlédneme si ji a odjedeme zpět do naší země.“

Gorochov přeložil tato slova.

„A máte ve svých rukou hromy a blesky ničící z dálky?“ zeptal se Amnundak.

Při této otázce se oči všech přítomných upřely na cizince v netrpělivém očekávání. Gorochov se v rozpacích podíval na Gorjunova, který řekclass="underline"

„Copak naše zbraně nejsou hromy a blesky, ničící z daleka? Onkiloni se o nich tak jako tak dovědí. Využijeme tedy příležitosti a obklopíme se ještě větší úctou, aby nás pokládali za posly bohů a neškodili nám.“

„Ano, máme hromy a blesky!“ oznámil Gorochov náčelníkovi.

Zástupem proběhl vzrušený šepot. Ti, kdo seděli blíž k cestovatelům, mimoděk odstoupili. Náčelník řekclass="underline"

„Ukažte nám je, abychom věděli, že jste právě ti, které nám poslalo nebe. Ale, prosím vás, nezabíjejte Onkilony.“

„Pojďme ven z obydlí, aby blesk nezabil lidi,“ řekl Gorjunov.

Náčelník se slavnostně zdvihl a zamířil k východu, za ním cestovatelé a veškeré obyvatelstvo, které se nyní drželo v uctivé vzdálenosti od nich.

„Přiveďte obětního soba!“ nařídil Amnundak, „ať ho bílí lidé zabijí a přinesou jako dar bohům.“

Několik Onkilonů se rozběhlo do lesa za zemljankou a přivedli odtud velkého téměř bílého soba; jako by tušilo svůj osud, zvíře se vzpínalo a řvalo. Na Gorochovův pokyn je přivázali ke kolíku dvě stě kroků od zemljanky. Cestovatelé dali do pušek místo trhacích nábojů obyčejné, vystřelili a sob upadl jako podťatý. Při rachotu výstřelů padli všichni Onkiloni na kolena a sklonili se před mocnými cizinci.

Vstávaje, prohlásil Amnundak nahlas, aby ho slyšeli všichni přítomní:

„Víme nyní, že jste posly nebes, o kterých mluvil veliký šaman. Buďte našimi hosty: všechno, co máme — obydlí, potraviny, oděv a sobi — je vaše, dělejte si s tím, co chcete! Dnes večer se šaman obrátí k bohům a bude se modlit o slitování nad Onkilony, kteří přijali posly nebes jako milé hosty.“

Když Amnundak skončil, položil si jednu ruku na čelo a druhou na srdce a hluboko se hostům poklonil; všichni Onkiloni ho následovali. V tomto okamžiku přitáhli tělo soba a položili je k nohám náčelníkovým, který ukázal na čtyři rány v boku zvířete a řekclass="underline"

„Všechny čtyři blesky zabily oběť. Ženy, připravte maso k večerní modlitbě. Válečníci, pozvete šamana do našeho obydlí!“

Po návratu do zemljanky opakovala se hostina s mlékem a uzeným sobím masem, k němuž podávali placky z mouky, připravené z plodů kotvice, a pečené cibule lilií. Ani chléb, ani čaj, ani tabák Onkiloni neznali a několik sucharů a kousků cukru, které cestovatelé vyňali z tlumoků, šlo z ruky do ruky; domorodci je prohlíželi, očichávali a s velkým zájmem ochutnávali. Ještě větší pozornost vzbudily dýmky, které si Gorochov a Ordin po jídle zapálili. Onkiloni se trochu užasle dívali, jak bílí lidé polykají dým, který je naopak dráždil ke kašli a kýchání. Velké nadšení způsobil měděný čajník, který cestovatelé pověsili nad oheň; Onkiloni měli jen dřevěné a hliněné nádobí a vařili v něm maso tak, že zahřívali vodu rozžhavenými kameny. Ale čaj bez cukru, kterého měli cestovatelé příliš málo, aby mohli všechny pohostit, nikomu nechutnal. Amnundak s nechutí vypil nabídnutý šálek a řekl, že je nápoj Onkilonů (ukázal na měch s mlékem) chutnější.

Velký zájem byl rovněž o sekyry a lovecké nože; prohlíželi si je, hladili je, zkoušeli a projevovali nadšení nad jejich leskem, pevností a účinností, na rozdíl od kamenných sekyr a kostěných nožů Onkilonů. Na Amnundakův pokyn vyndala žena s hady z truhly železný hrubě opracovaný nožík, který chovali jako vzácnou památku. Ukázali ho hostům a náčelník řekclass="underline"

„Naši předkové měli takovéhle nože, sekyry, hroty kopí a střel, které vyměňovali u Jakutů, ale sami je dělat neuměli. Ale když přišli sem, věci se pomalu zničily, rozlámaly, poztrácely a Onkiloni je začali znovu dělat z kamene a kostí.“

Krot a Bělucha, kteří se usadili hostům u nohou, naháněli Onkilonům, nemajícím psy, nejprve trochu strach. Na Gorochovův dotaz, proč nemají psy, Amnundak odpověděclass="underline"

„Kvůli těmhle zlým zvířatům začali naši předkové válčit s Čukoty. Naši předkové totiž chovali soby a neměli psy, protože psi útočí na soby. Naši předkové se živili na břehu moře chovem sobů a lovem ryb, tuleňů a mrožů; obydlí si stavěli ze dřeva, které vyvrhlo moře. A tu přišli Čukoti; měli mnoho psů, ale neměli soby. Začali nás vytlačovat z míst, kde jsme lovili ryby a zvěř; když neměli pro psy dost ryb, začali nám brát soby. Proto také začala válka. Čukotů bylo mnoho a nás málo. A tak jsme museli od nich odejít sem.“

„A kolik tu žije Onkilonů?“ zeptal se Gorochov. „Celý váš národ je zde?“ a ukázal rukou na přítomné.

Amnundak se zasmál.

„Máme dvacet takových sídlišť, v každém žije jeden rod, asi dvacet až třicet lidí.“

„A kde jsou druhá sídliště?“

„Na různých místech. Sobi potřebují mechoviště. Nemůžeme všichni žít blízko sebe, vždyť by lidé i sobi měli málo místa.“

„A v každém sídlišti je takový náčelník jako ty?“

„Ne, já jsem hlavní náčelník všech Onkilonů!“ hrdě prohlásil Amnundak. „Můj rod je největší. Ale každé sídliště má vlastního náčelníka, hlavu rodu.“

A vskutku obyvatelů zemljanky se ženami a dětmi bylo tak na šedesát lidí. Gorjunov spočítal, že žije-li v ostatních zemljankách průměrně dvacet pět lidí, musí být v Sannikovově zemi dohromady asi 530 všech Onkilonů.

Při rozhovoru a častování utekl čas a byl málem večer. Před západem slunce přihnali na planinu k zemljance stádo sobů a cestovatelé pozorovali dojení samic, kterého se účastnily všechny ženy a dívky, jež přebíhaly s dřevěnými dížkami od jednoho zvířete ke druhému; stádo mělo přes 200 kusů. Na noc zůstávalo na mýtině a válečníci se střídali na hlídkách, aby nebylo napadeno šelmami.

Když se setmělo a všichni se vrátili do zemljanky, objevil se šaman, který žil sám několik kilometrů odtud. Byl to vysoký vyzáblý stařec s vpadlými tvářemi a pronikavýma očima, zasazenýma hluboko pod hustým obočím. Přes to, že bylo poměrně teplo, byl oblečen v dlouhý kožich s kožešinou navrch, s jehož límce a pasu na řemínkách visely měděné a železné plíšky a hůlky podivného tvaru, hodně ošoupané, zřejmě přinesené ještě z pevniny a děděné s pokolení do pokolení. V rukou měl bubínek, ozdobený červenými a černými koženými pásky a železnými rolničkami. Špičatá čepička, podobná kněžské, s téměř olezlou kožešinou mu zakrývala vlasy. Poklonil se důstojně náčelníkovi, pak si pozorně prohlédl cizince a jejich psy, kteří při pohledu na podivně oblečeného člověka tlumeně zavrčeli, usedl od ostatních stranou k jasně plápolajícímu ohni, odložil buben, natáhl kostnaté ruce k ohni a začal něco pobrumlávat. Na náčelníkův pokyn podaly ženy šamanovi číšku s mlékem, které on vypil, napřed vstřiknuv několik kapek do ohně.