Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„Takže ses rozhodla sázet vysoko,“ přikývla Bábi unaveně. „A pak měli najednou štěstí všichni, jenom ty ne, že?“

„Bylo to děsné,“ přikývla Stařenka.

„Hmm.“

„No, ale to není žádné hraní,“hájila se Stařenka, se nezdálo, že by to bylo hraní. Když jsme začali hrát, hráli jako ponocní. To přece není žádný hazard, hrát s někým, kdo to neumí. To dá rozum.“

„V tom váčku bylo skoro čtrnáct tolarů,“ řekla Magráta, „a to nepočítám ty cizozemské peníze.“

„Hmm.“

Bábi Zlopočasná si sedla vedle Stařenky na postel a chvilku zamyšleně bubnovala prsty na pelest. V očích měla nepřítomný pohled. Slova „falešný hráč“ na její stranu hor Beraní hlavy nikdy nedorazila. Lidé tam byli přátelští, poctiví a přímí, a kdyby přistihli podvodníka, jednoduše a klidně by mu přitloukli ruku ke stolu podkovákem a nikdo by se ho neptal, jak mu říkají. Jenže lidská povaha je všude stejná.

„Ty se moc nezlobíš, Esme, viď, že ne?“ zeptala se po chvíli s nadějí Stařenka.

„Hmm.“

„Myslím, že nové koště si budu moct pořídit dost brzo potom, co se vrátíme domů.“

„Hm… cože?“

„Když prohrála všechny peníze, vsadila své koště,“ vykulila na Bábi triumfálně oči Magráta.

„A zbyly nám vůbec nějaké peníze?“ zeptala se Bábi.

Po pečlivé prohlídce všech kapes a nohavic spodního prádla se na stolku objevil necelý půltolar v drobných.

„Dobrá,“ přikývla Bábi. Shrábla mince do dlaně. „To by mělo stačit. Tedy alespoň do začátku. Kde jsou ti chlapi?“

„Co chcete dělat?“ zeptala se Magráta.

„Půjdu si zahrát karty,“ odpověděla jí Bábi.

„To nemůžete udělat!“ vyskočila Magráta, která dobře rozpoznala záblesk v Bábině oku. „Vy chcete použít čáry, abyste vyhrála! Nesmíte použít kouzla k tomu, abyste vyhrála! Nesmíte ovlivňovat zákon náhody! To je špatné?

Loď, to bylo prakticky malé plovoucí městečko a v teplé letní noci se nikomu moc nechtělo zdržovat v dusném podpalubí. Plochá paluba lodi byla zaplněna skupinkami trpaslíků, trollů a lidí, kteří se líně pohybovali sem a tam mezi nákladem. Bábi Zlopočasná se mezi nimi proplétala s obratností užovky a mířila přímo k velkému salonu, který se táhl prakticky po celé délce nástavby. Zevnitř se ozývaly zvuky hlučného veselí a rozmařilé nálady.

Říční lodě byly nejrychlejší a nejpohodlnější způsob dopravy na celé stovky kilometrů. Jak by jistě řekla Bábi, našla se na nich vždycky velmi podezřelá sebranka, a když se blížil Tučný oběd, byly doslova nabity určitým typem lidí, kteří neinklinovali k poctivému životu, spíše naopak.

Vešla do salonu. Náhodný divák by mohl dojít k závěru, že dveře do salonu jsou kouzelné. Bábi Zlopočasná si po palubě vykračovala jako vždycky — rázným, rychlým a pružným krokem. Jakmile prošla dveřmi, změnila se náhle v sehnutou stařenku, která tak tak vlekla nohy a vypadala uboze, že jen to nejčernější srdce mohlo zůstat při tom pohledu nepohnuto.

Pomalu se došourala k baru a tam se najednou zastavila. Za barem totiž viselo největší zrcadlo, jaké kdy v životě viděla. Chvíli ho upřeně pozorovala, ale zdálo se, že je celkem bezpečné. Pomyslela si, že to prostě bude muset riskovat.

Nahrbila se ještě o něco víc a oslovila barmana.

„Sorry mohér, molo dyje člověk,“ začala[19].

„Co pro tebe můžu udělat, stará?“ ucedil barman koutkem úst.

Bábina grimasa stařecké imbecility zakolísala opravdu jen na zlomeček vteřiny.

„Oh… vy mně rozumíte?“ zeptala se.

„U nás na lodi se najde často podezřelá sebranka,“ odpověděl jí barman.

„No, víte, napadlo mě, jestli byste nebyl tak laskavý a nemohl mi půjčit balíček těch obrázků, co se jim říká karty,“ požádala ho třaslavým hlasem Bábi.

„Chcete si zahrát Starou pannu, co?“ ušklíbl se barman.

V Bábiných očích se na okamžik mrazivě zablesklo, ale pak, s přemáháním téměř nadlidským, odpověděla: „Ne, ne, jenom si chci vyložit Pasiáns[20], mladíku. Ráda bych se to jednou opravdu naučila.“

Zašmátral pod pultem a hodil jí paklík umaštěných karet.

Poníženě mu poděkovala a odšourala se k malému stolku ve stínu, kde si jen tak namátkou obrátila několik karet lícem nahoru, rozložila je po leštěné desce stolku, plné koleček od sklenic, a se soustředěným výrazem na ně zírala.