![Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/8/8/1/268-arod-283-jky-na-cest-225-ch-witches-abroad-cs-download.jpg)
Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Uběhlo několik dnů.
V nevelkém tichém hostinci v jakési maličké zemi seděla Bábi Zlopočasná a s podezřením pozorovala sporák přes uličku. U něj stál majitel hostince se zoufalým výrazem člověka, který se sice ještě nepustil do hry, ale už má jistotu, že ať se stane co se stane, on vyhrát nemůže.
„Dobrá a prostá domácí kuchyně,“ prohlásila Bábi. „Nicovíc nechci. Znáte mě. Já nejsem ten, kdo by si vymýšlel. Jednoduché, pořádné jídlo. Ne samý tuk a koření a kdoví co. Známe to, vy si stěžujete na něco, co máte v hrášku, a nakonec zjistíte, že je to přesně to, co jste si objednali.“
Stařenka Oggová si zastrčila ubrousek za límeček šatů a mlčela.
„Jako to místo, co jsme tam byly včera večer,“ pokračovala neochvějně Bábi. „Jeden by si myslel, že když si objedná obložené chleby, že se může spolehnout na to, že dostane, co si objednal, ne? Tedy… myslím obložené chleby! Nejjednodušší jídlo na celém světě. Člověk by si myslel, že slušný obložený chléb dokážou udělat i cizozemci. Pch!“
„Jenže oni jim neříkají obložený chléb, Bábi,“ upozorňovala ji Magráta a jedním okem přitom pozorovala hostinského, který posouval po ohni pánev. „Oni jun říkají… myslím, že jim říkají hle bičky.“
„Byly výborné,“ rozzářila se Stařenka Oggová. „Ty rybičky! Miluju herinka v kyselém nálevu!“
„Jenže si musí myslet, že jsme slepé, když nám dají obložený chleba bez horního chleba,“ prohlásila Bábi vítězoslavně. „No, ale já jim řekla svoje, to mi věřte. Příště si to po hříchu rozmyslí, než se někoho pokusí ošidit o plátek chleba, který mu po právu náleží!“
„No, to věřím,“ souhlasila s ní zasmušile Magráta.
„A taky nesouhlasím s tím, aby se těm jídlům dávala všechna ta podivná jména, aby lidi nevěděli, co to vlastně jedí,“ pokračovala Bábi, která se rozhodla podrobit mezinárodní kuchyni kritice v plném rozsahu. „Mám ráda názvy, které ti rovnou řeknou, o co jde, jako třeba… ti ptáci nebo ten chlap a to… s tím klackem…“
„Sejkory, kuba a přesbidlo,“ doplnila ji Stařenka nepřítomně. Pozorovala hostinského kutění kolem pánve s určitou nejistou předtuchou.
„Jo, to je ono. Poctivou domácí stravu. Vezměte si například to jídlo, co jsme měly na oběd. Ne že bych chtěla říct, že to nebylo docela dobré,“ zachovala se Bábi velkomyslně. „Jenže takovým tím cizozemským způsobem. Ale říkali tomu Kviz de Grenuj a kdo má vědět, co to znamená?“
„Žabí nožičky,“ překládala bezmyšlenkovitě Stařenka.
V té chvíli byla tichá selanka přerušena hlubokým Bábiným nadechnutím a bledě zeleným odstínem, který se začal plížit Magrátě po tvářích.
Stařenka Oggová si uvědomila situaci a její myšlenky se rozběhly rychleji než kdykoliv předtím.
„To ovšem nejsou skutečné žabí nožičky,“ pospíšila si s vysvětlením. „To je něco, jako když řeknete ‚volské oko‘, a víte, že je to vajíčko usmažené na pánvi. Prostě takové legrační jméno.“
„No, mně to jako moc velká legrace nepřipadá.“ Bylo vidět, že Bábi se poněkud vzpamatovala. Pak se otočila a vrhla pátravý pohled na lívance.
„Alespoň že umějí udělat slušný lívanec,“ zabručela. „Jak těm tady říkají?“
„Crap suzzete, myslím,“ odpověděla jí Stařenka.
Bábi se chystala odpovědět. Pak ale zavřela ústa a s pochmurným zadostiučiněním pozorovala, jak hostinský jídlo dokončil, rozdělil ho na talíře a pokropil něčím z barevné láhve. Přitom obdařil čarodějky úsměvem plným naděje.
„No tak se na to podívejte,“ zvolala Bábi vzápětí pohoršené. „Teď mu chytily plamenem a on si myslí, že to budeme jíst!“
Možná že by později bylo možno zmapovat cestu tří čarodějek napříč světadílem jednoduchým demografickým průzkumem. Dlouho potom byste možná našli ospalé vesničky ležící v klínu prašných kopců a v nich tiché kuchyně se stěnami ověšenými svazky cibule. Možná že kdybyste tam vstoupili, zjistili byste, že přítomný kuchař sebou netrhá, nepokouší se ukrýt za dveře a neprchá v hrůze, když do kuchyně vkročí někdo cizí.
Drahý Jasoni,
tady už je moc teplejš. Magráta říká, že je to tím, že jsme dál od Středu. Lekrace je v tom, naše peníze jsou tady cizí. Musíš si je vyměnit za jiné peníze, co mají jinou podobu, a podle mě to vůbec nejsou peníze. To jsme ale nechaly na Esme, ona při výměně dostává skvělé výsledky, ani by jeden nevěřil. Magráta mi řekla, že by ráda napsala knihu ‚S jedním tolarem na den kolem Zeměplochy‘, a nejlepčí na tom je, že je to pořád ten samý tolar, jak to Bábi umí. Esme se už chová jako cizozemec, včera si sundala svoji šávlu, tejď jenom čekám, kdy začne tančit po stolech. Tohle je obrázek jednoho proslůjeného mostu, nebo nějakého takovýho. S láskou MÁMA.
Slunce pražilo do dlažebních kamenů a zvláště na dvorek malého hostince.
„Člověk si jenom těžko představuje,“ začala Magráta, „že u nás doma je podzim.“
„Garkon? Mučo víno, fůr nos, merči.“
Hospodský Stařence nerozuměl jediné slovo, ale byl to dobrosrdečný člověk, který si jistě nazasloužil, aby se mu říkalo garkon, a proto se na Stařenku usmál. Byl by se ovšem pravděpodobně smál na každého, kdo by měl stejně neomezenou kapacitu co do vypitého alkoholu jako Stařenka.
„Já nesouhlasím ani s tím, jak všechny ty stolky a stolečky postaví na ulici,“ kritizovala Bábi Zlopočasná místní nešvary, i když je třeba přiznat, že v tom tentokrát mnoho zápalu nebylo. Bylo příjemně teplo. Ne že by neměla ráda podzim, naopak, bylo to roční období, na které se opravdu těšila, ale v jejím stáří bylo příjemné vědět, že se odehrává stovky kilometrů odsud a ještě v době, kdy ona tam není. Pod stolem vyspával Silver. Ležel na zádech jako leklá ryba, nohy měl vytrčené k nebi a jen tu a tam se divoce zazmítal, to jak ve spánku honil vlky.
„Tady v Desiderátiných poznámkách se píše,“ obracela Magráta opatrně zažloutlé stránky, „že v pozdním létě mají ve zdejším kraji tradiční slavnost, při níž vypouštějí do ulic stádo býků a nechávají je běhat sem a tam.“
„To by podle mě stálo za to vidět,“ řekla Bábi Zlopočasná. „A proč to dělají?“
„Proto, aby je mohli mladíci a muži pronásledovat a dokázali tak svou odvahu,“ vysvětlovala Magráta. „Podle toho, co se tady píše, jim strhávají nějaké kokardy z čela.“
Přes Stařenčinu vrásčitou tvář přeběhlo postupně několik výrazů jako změny počasí přes pláň poznamenanou vulkanickou činností.
„To zní nějak divně,“ prohlásila nakonec, „proč by to dělali?“
„Ona to tady nevysvětluje docela přesně,“ odpověděla jí Magráta. Obrátila další list. Rty se jí tiše pohybovaly, když četla dál. „Co znamená ‚cojones‘?“
Odpovědělo jí dvojí pokrčení ramen.
„Poslyš, s tím pitím bys měla začít brzdit, Gyto,“ ozvala se Bábi, když hospodský před Stařenku Oggovou postavil další láhev. „Já bych nevěřila žádnému pití, které je takhle zelené.“