![Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/8/8/1/268-arod-283-jky-na-cest-225-ch-witches-abroad-cs-download.jpg)
Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
„Ale vždyť tohle není opravdický alkohol,“ uklidňovala ji Stařenka. „Tady na té vinětě se píše, že je to vyrobené z různých bylin. Pořádný alkohol z bylin nikdy neuděláš. Okoštuj kapku.“
Bábi čichla k hrdlu otevřené láhve.
„Voní to jako anýzovka,“ připustila.
„Tady se píše ‚Absinth‘, na té láhvi,“ upozorňovala ji Stařenka.
„Ale to je přece jen jiný název pro pelyněk,“ usmála se Magráta, která se v bylinkách vyznala dokonale. „Můj herbář říká, ‚zze to na pokazzenj zzaloudek dobré geft, a kdyzz fe bere przed gjdlem, przedchazj to zzaludecnjm tezzkoftem‘.“
„Tady to máš,“ prohlásila s převahou Stařenka. „Bylinky. Vždyť on je to vlastně lék.“ Nalila oběma svým společnicím štědrou dávku. „Jen to tam šoupni, Magráto, trzeba tj po tom trofíku povyroftou prfa.“
Bábi Zlopočasná si potajmu rozvázala a povolila boty. Už nějakou chvíli vedla při samá se sebou, jestli si nemá sundat vestu. Asi je všechny tři opravdu nepotřebuje.
„Měly bychom pokračovat v cestě,“ zabručela.
„Já už mám těch košťat plné zuby,“ zaškaredila se na ni Stařenka. „Pár hodin na násadě a já měla bum ztuhlý jako preclík.“
S očekáváním se podívala na své dvě společnice. „To je cizí slovo pro zadek,“ poučila je po chvilce. „I když je to zvláštní věc, protože to ‚bum‘ sice někde znamená zadek, ale jinde zase tulák a tulák se v další zemi řekne tramp, jenže to o kus dál už znamená hobo. Legrační věc, tahle slova.“
„To jsem se nasmála,“ ušklíbla se Bábi.
„Řeka je tady dost široká,“ uvažovala nahlas Magráta, „a plují po ní velké lodě. Nikdy jsem na takové velké lodi nebyla. Víte, co myslím? Na takové té opravdu velké, co se hned tak nepotopí.“
„Co se týče čarodějek, je koště mnohem stylovější,“ řekla Bábi Zlopočasná, ale naprosto bez přesvědčení. Neměla sice Stařenčiny znalosti mezinárodního anatomického názvosloví, ale některé její části, u nichž by nepřipustila ani to, že zná jejich jména, natož, že je sama vlastní, si velmi citelně stěžovaly.
„Já už takové lodi viděla,“ zasnila se Stařenka. „Vypadají jako velikánské vory a nahoře mají postavené domy. Tam bys pomalu ani nevěděla, že jsi na lodi, Esme. Hele, co to dělá?“
Hostinský spěšně vyšel z výčepu a rychle začal nosit všechny ty legrační malé stolečky a židle dovnitř. Pak kývl na Stařenku a začal jí něco naléhavým tónem povídat.
„Myslím, že chce, abychom šly dovnitř,“ řekla Magráta.
„Mně se tady líbí,“ zavrtěla hlavou Bábi. „MNĚ SE TADY LÍBÍ, DĚKUJI VÁM,“ zopakovala hostinskému pro případ, že by jí poprvé nerozuměl. Bábin přístup k cizím jazykům byl jednoduchý. Řekněte jim to pěkně pomalu a nahlas a oni už si to nějak přeberou.
„No tak! Okamžitě nám přestaňte brát ten stolek!“ vyštěkla na hospodského Stařenka a pleskla ho přes ruce.
Nešťastný muž jim začal něco rozčileně vykládat a ukazoval někam nahoru do ulice.
Bábi s Magrátou upřely na Stařenku pohledy plné očekávání.
„Já mu nerozumím ani slovo,“ přiznala Stařenka bez mučení.
„ZŮSTANEME, KDE JSME, DĚKUJEME VÁM,“ prohlásila Bábi rozhodným hlasem. Pohled hostinského se střetl s jejíma očima. Vzdal se. Zamával rukama v bezmocném gestu a zmizel uvnitř.
„Oni si prostě myslí, že si mohou dovolovat, protože jsme ženské,“ prohlásila Magráta. Diskrétně potlačila říhnutí a znovu pozvedla zelenou láhev. Její žaludek se cítil mnohem lip už teď.
„To máš svatou pravdu. A víte co?“ řekla Stařenka Oggová. „Já se včera v noci ve svém pokoji zabarikádovala a můžu vám říct, že se na mě žádný mužský ani nepokusil dobývat.“
„Gyto Oggová, někdy jsi jako —“ Bábi se zarazila a upřela pohled přes Stařenčino rameno na něco v ulici.
„Po ulici se k nám blíží stádo krav,“ oznámila svým dvěma společnicím.
Stařenka si otočila židli, aby na krávy dobře viděla.
„To musí být ta veselíce s býky, co o ní mluvila Magráta,“ řekla. „To bude stát za pohled.“
Magráta zvedla oči. Z každého okna v prvních a u bohatých domů i v druhých patrech vystrkovaly hlavy chomáče lidí. Jekot trubek, dusot kopyt a zpocená kouřící těla býků se rychle přibližovaly.
„Támhleti lidé se nám smějí“ řekla popuzeně Magráta.
Silver se pod stolem pohnul a převrátil se na břicho. Otevřel své zdravé oko, zaostřil na blížící se býky a sedl si. Zdálo se mu, že tohle by mohla být skvělá zábava.
„Smějí se nám?“ zamračila se Bábi. Zvedla oči. Ti,lidé v oknech opravdu vypadali, jako že se něčím velmi dobře baví.
Oči se jí zúžily.
„Budeme se prostě chovat, jako kdyby se nic nedělo,“ rozhodla.
„Ale jsou to hrozně velcí býci,“ ozvala se poněkud nervózně Magráta.
„Ti s námi nemají absolutně nic společného,“ usekla Bábi. „Nám není vůbec nic do toho, že se pár bláznivých cizozemců rozhodlo chovat se jako praštění, když vidí pár býčků. Tak a teď mi podejte to bylinkové víno.“
Pokud si Lagro te Kabona vybavuje události onoho dne, vypadaly podle něj takhle:
Bylo to v den Slavnosti býků. A ty bláznivé ženské tam jen tak seděly a pily absint, jako kdyby to byla voda! Pokusil se je sice dostat dovnitř, ale ta stará, hubená, na něj začala křičet. Tak je nechal být, ale dveře otevřel dokořán — lidé většinou rychle pochopí, co se děje, když uvidí ulicí dusat stádo býků se skloněnými hlavami a skupinou povykujících mladíků a mužů v patách. Ten, komu se podaří získat velkou rudou kokardu připevněnou mezi rohy největšího a nejzuřivějšího býka, si tím vyslouží čestné místo na večerních oslavách a hostině — Lagro se usmál při čtyřicet let staré vzpomínce — připomnělo mu to jeho tehdejší úspěch, a hlavně jistý neformální, téměř tajný, ale velmi příjemný románek s jednou mladou ženou z městečka, který jim vydržel dost dlouho…
A ty bláznivé ženské si jen tak seděly na ulici.
Býk v čele díky tomu poněkud znejistěl. Za normálních okolností by strašlivě zabučel a zahrabal kopytem po zemi, aby se jeho oběti daly nějakým zajímavým způsobem na útěk, ale jeho mozek se teď nebyl s to vyrovnat s oním naprostým nedostatkem zájmu. Jenže to nebyl jeho hlavní problém, tím bylo dalších dvacet býků, kteří se mu už teď snažili vylézt na záda.
Ale i ti přestali být jeho hlavním problémem, protože ta strašlivá ženská, ta celá v černém, najednou vstala, zamumlala na něj něco a plácla ho přímo mezi oči. Pak ta druhá, kulatá, jejíž žaludek měl odolnost a kapacitu pochromované nádrže na vodu, upadla do své židle a začala se strašlivě smát. Nakonec ta mladá — tedy ta, co byla mladší než ty druhé dvě — začala na býky mávat rukama a křičela kšá, kšá, jako kdyby to byly husy!
Pak byla ulice najednou plná rozzuřených býků a křičících zděšených mladých mužů. Jedna věc je pronásledovat úzkými ulicemi městečka stádo zpanikařených býků a druhá zjistit, že se všechna ta rozzuřená zvířata najednou pokoušejí běžet týmiž úzkými uličkami opačným směrem.
Hospodský, který scéně přihlížel z bezpečí okna své ložnice v prvním patře, docela dobře slyšel, jak na sebe ty strašlivé ženské pokřikují. Ta kulatá se pořád smála jako bláznivá a neustále ze sebe vyrážela podivný válečný pokřik, který zněl nějak jako „ZkusještěkoňskéslovoEsme!“. Pak ta mladší, která se prodírala mezi splašenými býky, jako kdyby smrt rozdupáním zaživa bylo něco, co se může stát jenom jiným lidem, došla k vedoucímu býku a vzala si kokardu se stejným klidem, s jakým by nějaká stařenka vytáhla své kočce z tlapky trn. Držela ji, jako by nevěděla, co to je nebo co by s ní měla dělat…