Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Nedokázal se přestat klepat. Také se nemohl přinutit pohnout. Vyděšeně se třásl, zatímco netvoři se po něm natahovali špinavými prsty a prokopávali se stále blíž.
Loial se posadil na pařez, aby si odpočinul, než bitva znovu započne.
Útok. Ano, to by byl dobrý způsob, jak to tady skončit. Loiala bolelo celé tělo. Hodně toho o bitvách přečetl a už předtím se nějakých bojů zúčastnil, takže věděl, co čekat. Ale vědět něco a zažít to byly dvě zcela odlišné věci; především proto odešel z državy.
Po více než celém dni neustálých bojů ho končetiny pálily hlubokou vnitřní únavou. Když zvedl sekeru, připadala mu její hlava tak těžká, že se divil, proč nezlomí topůrko.
Válka. Klidně by mohl prožít život, aniž by ji zažil. Bylo to o tolik víc než kdysi ta zběsilá bitva v Dvouříčí. Tehdy přinejmenším měli čas odnést mrtvé a postarat se o raněné. Tehdy šlo o to pevně stát a odolávat vlnám útoků.
Tady nebyl čas čekat nebo přemýšlet. Erith se posadila na zem vedle jeho pařezu a on jí položil ruku na rameno. Zavřela oči a opřela se o něj. Byla překrásná, s dokonalýma ušima a nádherným obočím. Loial se nedíval na krvavé skvrny na jejích šatech; bál se, že část té krve je její. Prsty tak unavenými, že je stěží cítil, jí masíroval rameno.
Loial si na bitevním poli udělal nějaké poznámky, pro sebe i ostatní, aby zaznamenal, jak bitva až do této chvíle probíhala. Ano, závěrečný útok. Až ten příběh napíše, toto bude vhodný konec.
Předstíral, že ten příběh skutečně jednou napíše. Taková malá lež nemohla nikomu uškodit.
Z řad vojáků vyrazil jeden jezdec a hnal se k pravému křídlu trolloků. To se Matoví nebude líbit. Jeden osamělý muž zemře. Loiala překvapilo, že po vší té smrti, kterou viděl, dokáže cítit smutek nad ztrátou mužova života.
Ten muž vypadá povědomě, pomyslel si. Ano, to ten kůň. Už mnohokrát toho koně viděl. Lan, uvědomil si otupěle. To Lan vyrazil sám.
Loial vstal.
Erith k němu vzhlédla, když si přehazoval sekeru přes rameno.
„Počkej tady,“ řekl Loial. „Bojuj s ostatními. Já musím jít.“
„Jít?“
„Tohle musím vidět,“ řekl Loial. Pád posledního krále Malkierú. To bude muset zahrnout do své knihy.
„Připravit k útoku!“ zaječel Arganda. „Chlapi, seřadit! Lučištníci vpředu, za nimi jezdci, pěšáci se připraví vyrazit po nich!“
Útok, pomyslel si Tam. Ano, to je naše jediná naděje. Museli pokračovat v náporu, ale jejich linie byla tak tenká! Chápal, o co se Mat pokouši, ale nebude to fungovat.
Ale stejně musejí bojovat.
„No, on je mrtvěj,“ řekl jeden z žoldnéřů nedaleko Tama a kývl k Lanoví Mandragoranovi, který jel k trollockému křídlu. „Zatraceni Hraničáři.“
„Tame.. ozval se Abell.
Obloha nad nimi potemněla. Bylo to v noci vůbec možné? Ty strašlivé rozbouřené mraky jako by klesaly stále níž a níž. Navzdory ohňům, hořícím na Výšinách, už Tam Lanovu postavu na půlnočním hřebci téměř neviděl. Světlo ohňů vypadalo slabě.
Jede za Demandredem, uvědomil si Tam. Ale v cestě mu stojí zeď trolloků. Tam vytáhl šíp, který měl těsně za hrotem uvázaný smolou napuštěný cár látky, a založil ho do luku. Dvouříčští, připravit ke střelbě!“
Žoldnéř opodál se zasmál. „To je alespoň sto kroků! Pokud vůbec něco, tak ho propícháte jako jehelníček.“
Tam si muže přeměřil, pak vzal svůj šíp a jeho konec strčil do pochodně. Hadřík omotaný za hrotem vzplál. „První řada, na moje znamení!“ zaječel Tam a nevšímal si dalších rozkazů, předávaných po linii. „Dáme urozenému pánovi Mandragoranovi něco, co ho povede!“
Tam plynulým pohybem natáhl luk, až mu hořící látka zahřála prsty, a vystřelil.
Lan se hnal k trollokům. Jeho kopí, stejně jako tři náhradní, se roztříštila už před mnoha hodinami. Kolem krku měl chladný medailon, který mu průchodem poslala Berelain společně se stručným vzkazem.
Nevím, jak se to ke Galadovi dostalo, ale věřím, že si přál, ať to pošlu Cauthonovi.
Lan nepřemýšlel nad tím, co dělá. Prázdnota takové věci nedovolovala. Někteří lidé by to označili za unáhlené, ztřeštěné, sebevražedné. Svět jen málokdy změnili lidé, kteří nebyli ochotní alespoň jednu z těch tří věcí zkusit. Prostřednictvím pouta poslal vzdálené Nyneivě tolik útěchy, kolik dokázal, a pak se připravil k boji.
Když se Lan k trollokům přiblížil, bestie vytvořily řadu oštěpů, aby ho zastavily. Kůň by se na ně při pokusu o proražení nabodl. Lan, klidný v prázdnotě, se nadechl a zamýšlel useknout hrot prvního oštěpu a pak řadou prorazit.
Byl to nemožný manévr. Trollokům bude stačit jen sevřít řady a zpomalit ho. Pak mohou Mandarba zavalit a strhnout Lana ze sedla.
Někdo ale Demandreda musí zabít. S medailonem na krku zvedl Lan meč.
Z oblohy se snesl planoucí šíp a zasáhl trolloka přímo před Lanem do krku. Lan padlého trolloka bez váhání využil jako příležitost, jak proniknout řadou oštěpů. Vrazil mezi zplozence Stínu a toho padlého podupal. Bude muset…
Dopadl další šíp a zabil trolloka. Pak v rychlém sledu další a další. Mandarb se prodíral zmatenými, hořícími a umírajícími trolloky, když se před něj snesl celý déšť hořících šípů.
„Malkier!“ zakřičel Lan, pobízel Mandarba vpřed a kůň dupal po mrtvolách, avšak udržoval rychlost, zatímco se před nimi otevírala cesta. Před něj dopadalo krupobití světla a každý šíp přesně zasáhl a zabil trolloka, který se před něj pokusil postavit.
Hřměl jejich řadami, odstrkoval umírající trolloky a hořící šípy mu ve tmě ukazovaly směr jako světelná cesta. Po obou stranách stály husté řady trolloků, ale ti před ním padali a padali, až nezbyl žádný.
Děkuji ti, Tame.
Lan vedl hřebce podél východního svahu Výšin, nyní už sám, za vojáky i zplozenci Stínu. Stal se jedním s větrem, který mu proudil vlasy, jedním se svalnatým zvířetem pod ním, které jej neslo vpřed, jedním s terčem, který byl jeho cílem a osudem.
Když zaslechl zvuk bušících kopyt, Demandred vstal a jeho šarští společníci se postavili před něj.
Lan s řevem pobídl Mandarba do Šařanů, kteří mu stáli v cestě. Hřebec skočil a předníma nohama zadupal stráže před sebou do země. Mandarb se otáčel, zadkem srážel další Šařany a předníma nohama dupal po jiných.
Lan seskočil ze sedla – Mandarb nebyl nijak chráněn proti usměrňování, takže bojovat ze sedla by jen znamenalo Demandreda pobídnout, aby jeho koně zabil, a s taseným mečem dopadl v běhu na zem.
„Další?“ zahřměl Demandred. „Luisi Therine, začínáš…“
Zmlkl, když k němu Lan doběhl a přešel do Chmýří bodláku letícího vzduchem, divoké útočné šermířské figury. Demandred švihl mečem vzhůru, zachytil svou zbraní ránu a její síla ho skluzem poslala o krok dozadu. Vyměnili si tři bleskurychlé údery a Lan se neustále hýbal, až třetí ranou sekl Demandreda do tváře. Lan ucítil slabé trhnutí a do vzduchu se rozprskla krev.
Demandred se dotkl rány na líci a rozevřel oči. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Muž, který tě zabije.“
Min zvedla pohled ze hřbetů svého torma, který klusal k průchodu zpátky na bojiště na Merriloru. Doufala, že až tam dorazí, odolá válečnému běsnění. V dálce zářily hranice a pochodně, světlušky ozařující hrdinské výjevy plné odhodlání. Sledovala, jak se světla třepotají, poslední uhlíky ohně, který bude brzy uhašen.