Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Neděsily ji vzpomínky na gala plesu satana ani na Mistrůvzázračně rychlý návrat, nepřekvapovalo ji, že román vznikl z hromádky popela, ani že ve sklepním bytě v uličce blízko Arbatu je všechno na svém místě po tom, co byl odtud vyhnán udavač AloisMogaryč. Prostě setkání s Wolandem ji psychicky nijaknepříznivě neovlivnilo. Všecko bylo tak, jakmá být. Odešla do sousedního pokojíku, přesvědčila se, že Mistr spí tvrdým hlubokým spánkem, zhasla teď už zbytečnou stolní lampičku, natáhla se na úzkou pohovku, která stála u protější stěny, a přikryla se starou roztrhanou pokrývkou. Za okamžikusnula a toho rána se jí nezdály žádné sny. V pokojích se rozhostilo ticho, stejně jako v celém domku i v tiché zastrčené uličce. Tou dobou, totiž v sobotu časně ráno, nespalo celé jedno patro v jisté moskevské instituci. Okna vedoucí na velké asfaltové prostranství, pravidelně omývané a zametané pomocí speciálních strojů, které bzučivě popojížděly sem a tam, zářila jasným světlem, které prořezávalo ranní šero. Celé patro bylo zaměstnáno Wolandovým případem a ve všech kancelářích se svítilo. Po pravdě řečeno, případ byl jasný už ad včerejška, to je od pátku. Nezbývalo než zavřít Varieté, kde zmizelo celé vedení a kde se den předtím děly další nepřístojnosti při povedené seanci černé magie. Jenomže po celou tu dobu nepřetržitě přicházely do bdícího patra nové a nové materiály. Vyšetřování toho odstrašujícího případu, který zaváněl čertovinou smíchanou s hypnotickými pokusy a prokazatelnou zločinností, mělo za úkol zachytit nitky různých zmatených událostí, které se zběhly v nejrůznějších koutech Moskvy, a spojit je dohromady. První si pobyl v bdícím, štědře osvětleném patře Arkadij Apolonovič Semplejarov, předseda akustické komise.
V pátekodpoledne zazvonil v jeho bytě nedaleko Kamenného mostu telefon a mužský hlasse sháněl po soudruhu Semplejarovovi. Žena Arkadije Apolonoviče odpověděla nevlídně, že manžel je nemocen, odpočívá a nemůže jít k telefonu.
Nakonec všakArkadij Apolonovič přece jen přišel. Na otázku, kdo volá, hlasv telefonu podal krátké vysvětlení. „Okamžik… vteřinku počkejte… hned to bude,” zablekotala jindy nafoukaná žena předsedy akustické komise. Jako střela vletěla do ložnice a pomáhala muži vstát. Sernplejarovležel v posteli a prožíval pekelná muka při vzpomínce na včerejší představení i následující noční domácí skandál, který končil vyhnáním jeho saratovské neteře z bytu. Ten okamžiknetrval jednu, ale přesně dvanáct vteřin. Arkadij Apolonovič s trepkou na jedné noze stál ve spodním prádle u telefonu a vykoktaclass="underline" „Ano, u telefonu… Slyším, ano…”
Jeho žena v tu chvíli zapomněla na všecka podlá provinění proti manželské věrnosti, kterých se Arkadij Apolonovič dopustil, strčila da předsíně vyděšený obličej, mávala druhou trepkou a šeptala: „Obuj se… Nebo nastydneš od nohou…”
Arkadij Apolonovič odmítavě mával bosou nohou, vrhal na ni vražedné pohledy a přitom bručel do telefonu: „Ano, ona, ano… Samozřejmě, chápu… Za chvíli jsem u vás…” Celý večer strávil v patře, kde probíhala vyšetřování.
Byl to deprimující, nanejvýš nepříjemný rozhovor. Semplejarovovi nezbývalo, než aby otevřeně, do všech podrobnosti vylíčil nejen odpornou seanci černé magie a rvačku v lóži, ale současně se zmínil i o Milici Andrejevně Pokobaťkové z Jelochovské ulice, o saratovské neteři a mnoha dalších věcech, které pro něj znamenaly totéž co natahování na skřipec. Přirozeně svědectví Arkadije Apolonoviče, inteligentního, kultivovaného člověka a na slovo vzatého odborníka, značně vyšetřování napomohlo. Semplejarovvýstižně popsal seanci záhadného mága v masce i dva jeho pomocníky a zapamatoval si dokonce jeho jméno. Porovnáním Semplejarovovy výpovědi s dalšími, mimo jiné se svědectvím některých dam, které po představení utrpěly újmu (kupříkladu jakési dámy v lila spodním prádle, která ohromila Rimského, ó žel! a mnoha jiných), a dále posílkáře Karpova, který byl vyslán do bytu č. 50 v Sadové ulici, vyšlo najevo, kde je třeba hledat viníka a inspirátora všech těchto kousků. Orgány několikrát navštívily byt č. 50, a nejen že prosmejčily každý kout, ale dokonce proklepávaly kladívkem stěny, zkoumaly krbové komíny a pátraly po tajných skrýších.
Nicméně všechna tato opatření nevedla k žádoucím výsledkům.
Ani při jedné návštěvě se nepodařilo někoho v bytě zastihnout, ačkoli bylo zřejmé, že byt je obydlen, nehledě na to, že všichni, kdo se z nejrůznějších důvodů zabývali otázkami spojenými s pobytem zahraničních umělců v Moskvě, svorně kategoricky prohlašovali, že žádný černý mág jménem Woland v Moskvě není a být nemůže. Po příjezdu se nikde nehlásil, nepředkládal nikomu ani pas, ani jiné doklady, úmluvy či kontrakty a nikdo o něm neslyšel! Vedoucí programového oddělení estrádní komise
Číňanovse dušoval a zapřísahal, že mu nezvěstný Sťopa Lotrovneposlal ke schválení program Wolandova vystoupení, aniž by ho telefonicky informoval o Wolandově příjezdu. Tudíž on, Číňanov, absolutně nechápe a nedovede si vysvětlit, jakmohl Sťopa podobnou seanci ve Varieté připustit. Když mu dokazovali, že Arkadij Apolonovič viděl na vlastní oči mága při představení, Číňanovpouze pokrčil rameny a obracel nevinně oči k nebi: prozrazovaly, že Číňanovje čistý jako lilie. Předvolali i Prochora Petroviče, předsedu ústřední estrádní komise. Dodejme, že k nepříčetné radosti Anny Richardovny a k velkému údivu zbytečně přivolaných orgánů vklouzl hbitě do svého proužkovaného obleku, sotva milice stanula ve dveřích. Mimochodem, jen co se vrátil na své místo, Prochor Petrovič schválil všecka opatření, která oblekběhem jeho krátké nepřítomnosti navrhl…Taktedy zmíněný Prochor Petrovič neměl ani tušení o nějakém Wolandovi. Věřte nebo nevěřte, ale stalo se cosi neslýchaného: tisíce diváků, všecekpersonál Varieté a konečně i sám Arkadij Apolonovič Semplejarov, který přece nebyl žádný primitiv, viděli mága i jeho zpropadené pomocníky na vlastní oči, a přitom se nikomu dosud nepodařilo Wolanda vypátrat.
Cožpak, ptám se vás, se hned po svém pohoršujícím vystoupení propadl do země, nebo, jakněkteří tvrdí, vůbec v Moskvě nebyl? Kdybychom připustili první možnost, vychází nám, že vzal s sebou všecky vedoucí činitele Varieté. V opačném případě se dalo soudit, že vedení pochybného divadla provedlo nějakou lumpárnu (vzpomeňte si na rozbité okno v ředitelské kanceláři a na Trumfovo chování!) a zmizelo beze stopy z hlavního města. Ke cti toho, kdo řídil vyšetřování, budiž řečeno, že pohřešovaný Rimský byl vypátrán s obdivuhodnou rychlostí.
Stačilo porovnat Trumfovy reakce na stanovišti taxíků před kinem s některými časovými údaji, například kdy skončilo představení a kdy asi mohl Rimský upláchnout, a už putoval do Leningradu spěšný telegram. Za hodinu přišla depeše (to se stalo v páteknavečer), v níž se oznamovalo, že Rimský byl zadržen v hotelu Astoria v pokoji č. 312 ve třetím patře, hned vedle pokoje dramaturga jednoho moskevského divadla, které v tu dobu pohostinsky vystupovalo v Leningradě.
V uvedeném pokoji je, jakznámo, šedomodrý zlacený nábyteka přepychová koupelna. Uprchlíkbyl dopaden v šatníku třistadvanáctky, okamžitě zatčen a vyslýchán hned v Leningradě. Vzápětí putoval do Moskvy další telegram, kde se oznamovalo, že administrativní ředitel Rimský se nachází ve stavu nepříčetnosti, na otázky odpovídá buďto zmateně, nebo vůbec odmítá odpovědět a vytrvale žádá, aby ho zavřeli do pancéřové cely a postavili k němu stráž. Moskva telegrafovala, aby poslali Rimského s doprovodem do Moskvy, a Rimský tedy odjel v pátekvečerním vlakem. Vpátekkvečeru rovněž narazili na Lotrovovu stopu. Do všech měst byly vyslány telegramy s Lotrovovým popisem a z Jalty přišla odpověď, že Lotrovse zdržoval v Jaltě a teď odletěl letadlem do Moskvy. Varenuchovu stopu se prozatím nepodařilo vypátrat. Pověstný administrátor, známý doslova po celé Moskvě, zmizel, jako když se po něm zem slehne. Současně bylo nutné zabývat se událostmi, k nimž došlo mimo okruh Varieté, v různých koutech Moskvy. Vysvětlení si žádal zvláštní případ „bajkalistů”, kteří nepřetržitě zpívali o „nejkrásnějším moři” (ostatně profesoru Stravinskému se po dvou hodinách pomocí jakýchsi obstřiků podařilo uvést je do normálního stavu), dále se množily případy, že lidé platili soukromníkům či institucím čertví čím a přitom tvrdili, že jsou to peníze, a zároveň stoupal počet poškozených. Přirozeně nejnepříjemnější a nejskandálnější byl dosud nevyjasněný případ s hlavou zesnulého literáta Berlioze.