Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
Za stromy se přiblížily a náhle zahřměly bubny — zápasícím přišel na pomoc oddíl několika desítek lovců. Vůdci sloního stáda se zastavili, jakoby v nerozhodnosti, lidé s hrozivým křikem začali mávat kopími, a obři nato ustoupili. Vrhli se k svému třetímu soudruhovi, který ležel na zemi postavili se po obou jeho bocích, poklesli k němu, podstrčili pod něj kly a zvedli ho na nohy. Pak ho oba obři stiskli svými těly, táhli ho za stromy, pustili ho a znovu zvedli a zmizeli. Několik lovců běželo za nimi, ale byli vrácení člověkem, který lov řídil.
„Neujde nám… hnedle ho nechají… a znovu se rozzuří… přeložil jeho slova Kidogo.
Hluk vpravo se stále vzdaloval a slábclass="underline" bitva byla patrně dobojována. Od bažiny, se severu, se objevilo několik lovců; nesli dvě nehybná těla. Tří přátel si nikdo nevšímal. Černoch, Etrusk a Řek opatrně sestupovali na step, aby si prohlédli místo boje. Přátelé šli tam, kde byla hlavní část stáda. Kidogo, který se prodíral křovím, najednou zděšeně uskočil — na koruně stromu, zlomeného pádem sloního těla, ležel umírající slon. Konec jeho chobotu se nepatrně chvěl… Dále byly stromy řidší a mezi nimi bylo vidět šedou hromadu — druhý slon ležel na břiše, nohy pod sebou, jeho záda byla vyklenuta do hrbu. Zvíře ucítilo blížící se lidi a zvedlo hlavu. Kolem jeho zakalených a zapadlých očí visely hluboké záhyby kůže, které dodávaly slonovi stařecký výraz nekonečné únavy. Obr svěsil hlavu, opřev se o dlouhé kly, ale pak hlava dutě narazila na zem a klesla na stranu.
Kolem dokola volali lovci na sebe. Kidogo mávl rukou a obrátil se zpět; na jihu se objevilo opět stádo slonů.
Přátelé pospíšili ke skalám, ale poplach byl planý — to přicházela cvičená zvířata vládců slonů.
Mladí sloni, přivázaní ke stromům, vystrčili ocasy a zběsile se vrhali na lidi, snažíce se zasáhnouti je nataženými choboty. Vůdci ochočených slonů stavěli svá zvířata po obou stranách každého zajatce. Ta pak stiskla chyceného svými těly a odváděla jej do vlasti. Pro každý případ byla ke krku a k zadním nohám slůněte přivázána lana; každé lano drželo patnáct lovců, kteří šli vpředu a vzadu.
Tváře lidí, unavené a přepadlé hrozným napětím, byly zasmušilé. Už jedenáct nehybných těl bylo položeno na pletená lešení na zádech slonů a lidé stále ještě běhali mezi křovím, hledajíce dva nezvěstné bojovníky.
Slony s chycenými slůňaty odvedli. Lovci seděli a leželi na zemi, odpočívali po boji. Přátelé přistoupili k náčelníkovi lovu a Kidogo se zeptal, nemohou-li něčím pomocti. Náčelník se na něj hněvivě podíval a řekl hrubě:
„Pomoci? Čím byste nám mohli pomoci, cizinci? Lov byl těžký, ztratili jsme mnoho statečných mužů… Čekejte, kde je vám nařízeno a nepřekážejte nám!“
Přátelé se vrátili ke skalám a uchýlili se stranou; báli se sporu s lidmi, od nichž závisela jejich budoucnost.
Kavi, Pandion a Kidogo leželi, čekajíce, až je zavolají, a tiše rozmlouvali. Slunce zapadalo, černé stíny zubatých skal se protahovaly do stepi.
„Přece jen nechápu, jak je to možné, že ohromní sloni nezničí v boji všechny lovce,“ zamyšleně se ozval Kavi. „Kdyby sloni bojovali tvrději, museli by jednoduše lidi rozdupat na prach…“
„Máš pravdu,“ odtušil Kidogo. „Štěstí pro lidi, že slon má slabé srdce…“
„Jak je to možné,“ žasl Etrusk.
„Prostě proto, že slon není zvyklý se bít. Je tak silný a ohromný, že na něj nikdo neútočí, nehrozí mu nebezpečí, a jen člověk se při lovu na něj opováží. Proto šedivý obr není vytrvalým bojovníkem, jeho vůle je brzy zlomena a slon, nepodaří-li se mu rozdrtit nepřítele naráz, nevydrží dlouhý zápas… To buvol je něco jiného. Kdyby měl rozum a velikost slona — zahynuli by všichni lovci…“
Kavi cosi neurčitě zamručel, nevěděl, má-li černochovým slovům uvěřit, ale vzpomněl si, jakou nerozhodnost projevili sloni před jeho očima v nejkritičtějším okamžiku, a odmlčel se.
„Vládci slonů mají docela jiná kopí než my: ostří jejich hrotů je osm palců široké,“ vmísil se Pandion. „Jakou je třeba mít sílu k úderu takovým kopím!“
Kidogo najednou vstal a poslouchal. S té strany, kde se rozložili lovci táborem, se neozýval ani hlásek. Nebe pozlacené září zapadajícího slunce rychle haslo.
„Odešli a zapomněli na“ nás,“ zvolal černoch a vyběhl za výběžek útesu.
Kolem bylo všechno liduprázdné. Zdáli zaznívaly sotva rozpoznatelné hlasy — lovci odešli do vsi a zapomněli na tři přátele.
„Pojďme honem za nimi, cesta je daleká,“ pobízel chvatně Pandion, ale černoch přítele zastavil.
„Je pozdě, světlo co nevidět zhasne a ve tmě zabloudíme,“ řekl Kidogo. „Počkáme raději, až vyjde měsíc, bude to brzo.“
Kavi a Pandion souhlasili a ulehli k odpočinku.'
SYNOVÉ VĚTRU
V neproniknutelné tmě vyly hyeny, šakalové žalostně naříkali. Kidogo byl rozčilen, často se ohlížel k východu, kde popelavě šedý pruh nebe nad vrcholky stromů věstil východ měsíce.
„Nevím, jsou-li tu divocí psi, či ne,“ mručel Kidogo. „Kdyby přišli, bude zle, psi útočí hromadně, celou smečkou, a zdolají i buvoly…“
Nebe stále více světlelo, chmurně se černající útesy konečně zestříbřely a stromy se začaly v stepi vynořovat jako černé stíny. Měsíc vyšel.
Etrusk, černoch a Řek zamířili podél řetězu skal na jih; kopí pevně v rukou co chvíli se ohlíželi a naslouchali. Pospíchali, aby měli za sebou ponuré místo boje, kde se za křovinami a stromy válely mrtvoly slonů a kde hodovali požírači mršin. Vytí za nimi utichlo, step mlčela. Zdálo se, že všechno kolem je mrtvo; noční ticho rušily i en rychlé kročeje poutníků.
Kidogo se pečlivé vyhýbal hustým hájům a křovinatým houštinám, které se v stepi tu a tam vynořovaly jako tajuplné černé pahorky.
Černoch volil cestu otevřenými planinami, bělajícími se mezi křovinatými porosty jako jezero v labyrintě černých ostrovu. Skalnatý řetěz uhnul na západ, úzký háj přitiskl, cestovatele k útesům. Kidogo se obrátil vpravo a kráčel po dlouhém kamenitém úbočí, svažujícím se k jihu. Najednou se prudce zastavil, obrátil se a naslouchal. Pandion a Kavi napjali pozornost s ním, ale nebylo slyšet nikde ani nejmenší zvuk. Jako dříve bylo kolem hluboké ticho.
Kidogo se tedy váhavě vydal na další cestu, ale brzy zrychlil kroky a na tiché otázky soudruhů neodpovídal. Ušli ještě tisíc loktů a černoch se znovu zastavil. Jeho oči se v měsíčním svitu rozčileně leskly. „Někdo nám jde v patách,“ zašeptal a přitiskl ucho k zemi. Pandion následoval přítelova příkladu, jen Etrusk stál a s přimhouřenýma očima se pokoušel zjistit, zda něco za stříbrnou clonou neuvidí.
Pandion s uchem na horké kamenité půdě slyšel zprvu jen vlastní dech. Mlčelivá, hrozivá nejistota mu brala obvyklý klid. Najednou zachytil vzdálený, sotva postřehnutelný zvuk, který se ozval na tvrdé půdě.
Zvuky se zrychlovaly a stejnoměrně opakovaly velmi zřetelné cvakavé klapání — cvak, cvak! Pandion zvedl hlavu a okamžitě přestal slyšet. Kidogo ještě nějakou chvíli přikládal k zemi hned jedno, hned druhé ucho a pak vyskočil, jako by ho vymrštilo péro. „Pronásleduje nás velké zvíře. Zlé je, že nevím jaké. Drápy má vystrčeny jako pes nebo hyena — není to tedy ani lev, ani levhart…“
„Buvol nebo nosorožec,“ napovídal Kavi.
Kidogo energicky zavrtěl hlavou.
„Ne, je to dravec,“ s jistotou nepřipouštějící pochyb řekl černoch. „Musíme myslit na záchranu. Škoda, na blízku není ani strom,“ šeptal a neklidně se ohlížel.