Na konci sveta

Zatím co otroci počítali své ztráty a přenášeli umírající do stínu pod stromy, vojáci přinesli od řeky ohromnou dřevěnou plošinu — dno klece připravené pro nosorožce, převalili na ni svázaného netvora a na válcích ji táhli k řece.

Kavi přistoupil k veliteli lovu.

„Poruč jim“ — Etrusk ukázal na vojáky — „aby nám pomohli odnést raněné.“

„Co chceš s nimi dělat?“ — zeptal se velitel, hledě bezděky s úctou na mohutného Etruska, zmazaného krví a prachem a na jeho tvář plnou drsného smutku.

„Povezeme je dolů: možná, že někteří zůstanou na živu až do Kemtu a dočkají se jeho dovedných lékařů,“ odpověděl zamračené Kavi. „Kdo ti řekl, že se vrátíte do Kemtu?“ přerušil ho velitel. Etrusk sebou trhl a ustoupil o krok.

„Jakže? Slova vládce Jihu byla tedy lží? Nejsme svobodni?“ vykřikl Kavi.

„Ne, Veliký tobě bídnému nelhal — jste svobodni!“ A s těmito slovy podal vrchní lovčí Etruskovi malý svitek papyru: „Zde je jeho rozkaz.“ Kavi vzal opatrně drahocenný list, který činil z otroků svobodné lidi. „Je-li tomu tak, proč…“ promluvil.

„Buď zticha,“ pyšně ho přerušil velitel, „a poslyš! Jste svobodni zde,“ velitel honů zdůraznil poslední slovo, „a můžete jít, kam chcete“: tam nebo tam — ruka velitelova ukázala na západ, na jih a na východ — „ale ne do Kemtu a ne do poddané nám země Nub. Neuposlechnete-li, stanete se opět otroky. Myslím,“ skončil tvrdě, „že si to na svobodě rozmyslíte a všichni se vrátíte k nohám našeho pána, abyste plnili službu vyvolenému národu Kemtu, předurčenou vám osudem!“

Kavi pokročil dva kroky vpřed, z očí mu vyšlehl plamen. Vztáhl ruku k jednomu z vojáků, pohlédnuvšímu zmateně na vrchního lovčího a smělým pohybem mu vytrhl z pasu krátký meč. Etrusk zvedl lesklou zbraň ostřím vzhůru, políbil ji a rychle promluvil svou mateřštinou, které nikdo nerozuměclass="underline"

„Zaklínám se nejvyšším bohem blesku, bohem smrti, jehož jméno nosím, že přes všechny hanebné úklady prokletého národa se vrátím do vlasti živ. Přísahám, že od této hodiny nepoznám klidu, dokud nepřijdu se silným oddílem na břehy Kemtu a za všechno toto zplna neodplatím.“

Kavi mávl rukou přes planinu, na které ležela těla, a prudce mrštil mečem pod své nohy. Zbraň se hluboko vetkla do země. Etrusk se prudce obrátil a zamířil k soudruhům, ale pojednou se otočil zpět.

„O nic tě už neprosím,“ znovu oslovil vrchního lovčího, který odcházel s poslední skupinou vojáků, „poruč jen, aby nám zde nechali několik kopí, nožů a luků. Musíme chránit své raněné.“

Velitel lovu mlčky kývl hlavou a zmizel za křovinami; odcházel k řece po široké stopě, kterou vytlačila v trávě plošina s odváženým nosorožcem.

Kavi pověděl přátelům o své rozmluvě s velitelem. Výkřiky hněvu, tlumené kletby a bezmocné hrozby se mísily s tichým žalostným sténáním umírajících.

„O tom, co budeme dělat, budeme uvažovat později!“ zvolal Kavi. „Nyní musíme rozhodnout, co s raněnými. K řece je daleko, my jsme unaveni a soudruhy tam nedoneseme. Odpočineme si trochu a pak půjde padesát lidí k řece a dvacet zůstane na stráži — kolem je mnoho dravé zvěře.“ Kavi ukázal na ohnutá záda skvrnitých hyen, které se mihly nedaleko v trávě; přilákal je patrně pach prolité krve. Nad planinou kroužili ohromní ptáci s holými krky, klesali a znovu vzlétali do výše.

Suchá země rozpálená sluncem sálala, síť slunečních skvrn se pod stromy nepatrně chvěla, smutně znělo v rozžhaveném tichu vrkání divokého holuba. Bojový zápal lidí vyprchal, rány začaly citelně bolet, rozedraná pokožka pálila a svědila.