Na konci sveta

V té chvíli černoch, ležící se zlámanou nohou, začal křičet a posunky upozorňoval na sebe. Chvatně polykal slova, až mu z úst stříkaly sliny, a povídal cosi, snaže se usmívat, a bil se do prsou. Z jeho bouřlivé řeči s celým vodopádem neznámých slov Kavi pochopil, že černoch patři k tomu národu, ke kterému se měli dostat podle průvodcovy rady s pomocí kočovníků, a že se zapřísahá mírumilovností svých soukmenovců. Etrusk se tedy definitivně rozhodl pro černochy a Libyjce proti Asiatům, kteří trvali dále na svém plánu. Ale slunce se již schýlilo k západu a bylo třeba myslit na vodu a na nocleh. Etrusk navrhl, aby na místě vyčkali rána. Ačkoli si všichni přáli odejit s hrozného bojiště, posetého mrtvolami, nezbývalo než zůstat na planině, aby se umírající přenášením zbytečně netrápili. Deset lidí se vydalo k prameni, o kterém jim řekl Nubijec, a přinesli džbánky plné kalné teplé vody, páchnoucí zemí. Na radu černochů byla k ochraně před hyenami zřízena mezi stromy ohrada z trnitých větví. Na straně, obrácené k planině, zaplápolaly tři hranice. Tři lidé zůstali u raněných na stráži, deset lidí s kopími se usadilo u ohně. Noc přicházela v těchto končinách rychle. Na západě oblaka ještě svítila, ale ze severu a východu se už valila černá zeď blížící se tmy, zaplavovala vrcholky stromů a rozžehovala nad nimi nespočetné ohníčky hvězd. Kavi, neznalý jižních zemí, záhy pochopil, proč jim průvodce radil rychleji odsud odejít. K nebi se sborem vzneslo vytí šakalů, úsečný, hysterický chechtot hyen se rozléhal kolem dokola. Zdálo se, že se sta zvířat seběhla se všech stran, aby sežrala nejen mrtvé, ale i živé, kteří tu zbyli. S planiny se ozýval lomoz, vrčení, chroupání a hlasité mlaskáni. Všude se šířil nasládlý pach mrtvol rychle se v horku rozkládajících.

Lidé křičeli, házeli hroudy hlíny a kameny, vybíhali s hořícími větvemi, ale marně — dravců bylo stále více.

Pandion ležel s otevřenýma očima a jeho hruď se zvedala klidným a stejnoměrným oddechováním. Kidogo, který se nad ním sklonil, s hrůzou pochopil, že ho přítel nevidí. Ale přinesenou vodu Pandion vypil a pomalu sklopil víčka.

Najednou se za trnovou ohradou ozvalo duté vrčení a vzápětí se krajem téměř řítil řev, otřásající zemí. Zvěř hryzoucí se na planině ztichla, lidé se probudili a vyskočili a v nastalém tichu ranění sténali hlasitěji. Řev se blížil — nízký zvuk neuvěřitelné síly vycházel, zdálo se, z ohromné trouby. Nejasná silueta těla s obrovskou hlavou se mihla u krajního stromu — k poděšeným lidem se blížil velký hustohřívý lev a za ním se neslyšně plížila pružná, štíhlá lvice. Kopí se obrátila směrem k zvířatům a jejich měděné hroty se slabě leskly v plamenech ne příliš jasně hořících hranic. Lidé s křikem házeli hořící větve na lvy, nedbajíce nebezpečí, že zapálí trávu. Překvapení dravci se zastavili a hned nato couvli na planinu. Lidé stáli dlouho s připravenými kopími, tisknouce v rukou křečovitě jejich násady, ale k přepadení nedošlo.

Sotva začali odpočívající lidé opět dřímat, už nový hromový lví řev otřásl vzduchem a vzápětí následovalo řvaní po druhé a po třetí. Kolem se potulovali nejméně tři lvi a objevivší se předtím lvice byla čtvrtým dravcem. Lidé si uvědomili, že bylo od nich neodpustitelnou lehkomyslností, jestliže si postavili tak nedbale nízkou ohradu. Čtyři lidé stáli s napřaženými kopími, aby mohli odrazit možné přepadení zezadu, šest kopiníků zůstalo stát za ohni. Nikdo nespal. Všichni se ozbrojili, čím kdo mohl, a upřeně zírali do tmy. Nový řev otřásl vzduchem a u krajního ohně se objevil ohromný lev se světlou hřívou. Mihotající se plamen dravce zdánlivě zvětšoval, jeho oči, upřené na lidi, svítily zelenou září. Na neštěstí stál s lukem nablízku jeden ze severních Asiatů, nezkušených v lovu na dravce. Poděšen lvím řevem vystřelil šíp dravci rovnou do tlamy. Řev byl rázem přerušen táhlým zavytím, pak přešel do chraptivého vrčení a zmlkl. „Pozor!“ vykřikl zoufale jeden z Nubijců.

Lví tělo se vzepjalo do vzduchu, dravec skokem přeletěl nad hořícími ohni a octl se mezi lidmi. Vítěze nad nosorožcem nebylo lehké uvést ve zmatek: kopí lva zastavila — zabodla se mu do boku a prsou a čtyři střely proklály pružné tělo. Dvě kopí se zlomila se suchým zapraskáním pod údery těžké pracky a v týž okamžik tři obrovití černoši, kryjíce se štíty, vrazili dravci do hrudi dlouhé nože… Lev táhle a bolestně zařval, lidé potřísnění krví odskočili a najednou nastalo ticho.

Stepí se rozlehl ohlušující vítězný křik. Tělo zabitého lva bylo vyhozeno před ohně a druzi se jali převazovat nové raněné, rozechvělé ještě horečkou boje.

Dravci se potulovali kolem tábora až do svítání a občas zaburácel otřásající řev. Ale ani jeden ze lvů si netroufal opakovat útok.

Na úsvitě nového dne, který se zrodil v oslepující záři, zemřelo pět těžce raněných. A dalších sedm lidí bylo nalezeno mrtvých — v noci ve zmatku se lvy nikdo nezpozoroval, kdy se to stalo.

Aehmi ještě dýchal, občas pohybuje šedými rty.

Po snídani ze zbytků včerejšího jídla Kavi navrhl, aby se vydali na cestu.

Asiaté, kteří se v noci mezi sebou domluvili, odepřeli jít společně. Křičeli, že v této zemi, v níž žije takové množství hrozné zvěře, nevyhnutelně zahynou, že se musí z této osudné stepi zachránit, že poušť je jim známější a bezpečnější. Marně je Kavi a černoši přemlouvali, Asiaté byli neoblomní.

„Dobře, dělejte si, co chcete,“ rozhodl Etrusk. „Já půjdu s Kidogem na jih. Kdo jde s námi, přistupte ke mně, kdo chce na východ, jděte nalevo.“

Kolem Etruská se ihned utvořila skupina černých a světle bronzových těl — černoši, Nubijci a Libyjci. Ke Kavimu se připojilo třicet sedm lidí, nepočítaje Pandiona a černocha ležícího na zemi se zlámanou nohou; ten opřen o loket s napětím sledoval všechno, co se dělo.

Dvaatřicet lidí přešlo nalevo a stáli tam s umíněně sklopenými hlavami.

Mezi obě skupiny byly rozděleny zbraně a nádoby na vodu stejným dílem, aby Asiaté nepřičítali možný neúspěch tomu, že byli vlastními druhy ošizeni.