Na konci sveta

„Chet!“ pokračoval Kabuefta a jeho pohled se opět svezl po hubených a špinavých tělech. „Poručím, aby vám dávali dobrou stravu a abyste se mohli mýt. Cesta přes pět slapů Chapi je těžká, je rychlejší plout na lehkých loďkách. Poručím, aby vás zprostili pout, budete-li přísahat, že neprchnete…“ Radostné výkřiky přehlušily jeho řeč. Počkal, až ztichly, a pokračoval. „Ale kromě přísahy tento můj rozkaz: Za každého uprchlého bude jeho deset nejlepších přátel svázáno a se sedřenou kůží, posypanou solí, budou pohozeni na písčitých březích země Nub. Ti, kteří dostanou při chytání zvířete strach a budou utíkat, budou vydáni nejkrutějším mukám, neboť obyvatelé země Nub jsou varováni a je jim pohroženo přísnými tresty, nevypátrají-li je a nezajmou.“

Konec řeči velitele Jihu vyslechli otroci v chmurrném mlčení. Kabuefta si toho nevšímal a znovu si začal lidi prohlížet. Jeho zkušené oko mu pomohlo k dobrému výběru.

„Předstup sem ty,“ vládce ukázal na Kaviho. „Ty budeš náčelníkem honců, prostředníkem mezi mými lovci a tvými druhy.“

Kavi se beze spěchu poklonil velmoži, Etruskovou tváří se kmitl pošklebek.

„Za drahou cenu nám prodáváš svobodu, velký pane, ale my ji kupujeme,“ řekl Etrusk a obrátil se k svým druhům: „Sveřepé zvíře není hroznější než zlaté doly, a naděje je přitom mnohem více..

Kabuefta se vzdálil, zajatci byli znovu zavřeni do vězení. Vládce Jihu dodržel svůj slib — vzbouřencům začali dávat dobrou stravu, zprostili je řetězů a obojků a dvakrát denně je vodili k Nilu, aby se mohli vykoupat v zátoce, zahrazené před krokodýly. Za dva dny se sto padesát čtyři otroci připojili k oddílu vojáků a lovců a vydali se vzhůru proti řece na třiceti lehkých loďkách spletených ze stébel třtiny.

Cesta byla daleká. Obyvatelé Kemtu počítali od Vrat Jihu do šestého prahu Nilu čtyři miliony loktů. Řeka, která zeměmi Vavat a Iertet tekla téměř přímo, tvořila v zemi Kuš[67], položené výše, dvě ohromné smyčky — jednu na západ, druhou na východ.

Velitel honu velice pospíchaclass="underline" cesta si měla vyžádat dva měsíce a za devět neděl začínala doba dešťů. Zápas s prudším proudem bude cestu zdržovat Plout s velkou a těžkou lodí s chyceným netvorem bylo možno jen za velké vody.

Tak měl vrchní lovčí k disposici na zpáteční cestu jen málo času. Otrokům dávali po celou dlouhou plavbu dobrou stravu a oni se cítili zdravými a silnými, nehledě na těžkou každodenní práci.

Táhli naložené loďky proti proudu zvlášť prudkému na stupních prahů.

Lov, který je očekával, jim zatím nedělal starosti, v každém z nich žilo přesvědčení, že právě on se zachrání a dostane svobodu. Kontrast mezi divokými prostorami neznámé země a očekáváním krutého trestu v jámě žaláře byl příliš veliký. A lidé pracovali ze všech sil, čilí, posíleni na duchu i na těle. Spokojený vrchní lovčí nešetřil na stravě — dodávaly ji vesnice a města, s kterými se setkávali cestou.

Hned po vyplutí z města Neb uviděli Pandion a jeho druhové první slap Nilu. Rychlý tok řeky sevřené skalami se tříštil na několik proudů běsnící zpěněné vody, valící se s řevem svažujícím se korytem mezi labyrinty černých skalnatých ostrůvků. Před mnoha staletími prosekalo deset tisíc otroků pod dozorem mistrných egyptských inženýrů v žule kanály, kterými snadno přepluly prahy i velké válené lodě. Pro loďky lovecké výpravy nebyly ani první, ani další nilské prahy vážnou překážkou. Otroci se seřadili do řetězu po pás ve vodě a postrkovali loďky od jednoho ostrůvku k druhému. Někdy byli nuceni přenášet loďky na ramenou přes pohodlné terasy na břehu, vymleté velkou vodou. Den co den se lovci dostávali dále na jih.

Minuli už jeskynní chrám Ramsesa II.[68] na levém břehu řeky. Pandionovu pozornost upoutaly čtyři obrovské postavy, vysoké skoro třicet loktů a stojící ve výklencích jeskyně. Obrovské sochy faraóna — dobyvatele Sotepenry jako by střežily vchod do chrámu.

Výprava zdolala druhé nilské peřeje, které se táhly celý den cesty. Dále na jih proti proudu byl ostrov Uronartu s peřejemi Semne, na jehož zbrázděných skalnatých březích byla ohromná pevnost.

Pevnost se jmenovala „Zahnání divochů“ a byla zbudována už před devíti sty lety, za panování faraóna-podmanitele země Nub.[69]

Tlusté zdi, vysoké dvacet loktů a vystavěné z nepálených cihel, stály úplně zachované; každých třicet let se opravovaly. Na skalách bylo vidět starodávné kamenné desky s nápisy, zakazujícími černochům přístup do kemtské země.

Chmurná šedá pevnost s čtvercovými věžemi v rozích a s několika jinými obrácenými k řece a s úzkým schodištěm, prosekaným od břehu přes útesy k branám, se tyčila jako zosobnění pyšné moci kemtské země. Nikdo z otroků netušil, že doby veliké síly Kemtu už minuly a že zemi ohrožuje vzrůstající síla nových národů.